Měli bychom hledat stopy Božího zjevení i v jiných náboženstvích?

Vydání: 2012/47 Křesťané darují pomoc druhým, 20.11.2012, Autor: Ludvík Armbruster

Příloha: Perspektivy

Mezináboženský dialog mezi sebou vedou lidé vyznávající různá náboženství. Zdá-li se nám, že se v naší české situaci dostane křesťan jenom výjimečně do rozhovoru s muslimem, buddhistou nebo třeba šintoistou, může se tato situace velmi rychle změnit. V Evropské unii dnes žije přes třicet milionů Arabů, Turků a Kurdů, kteří vyznávají islám, a jak se postupně otevírá náš společný pracovní trh, musíme počítat s tím, že se i muslimové u nás brzy přidají k řadám vietnamských buddhistů, kteří tu s námi žijí už po dvě generace.

O mezináboženském dialogu často píše ve svých knihách Tomáš Halík (na fotografii s tibetským dalajlámou během setkání v kostele Nejsvětějšího Salvátora). Snímek Jaroslav Hodík

Konečně, není tomu tak dávno, co například stavba muslimského kostela, mešity, dokázala pobouřit část obyvatel Brna. Ve hře je přitom mnohem víc než pouze obrana vlastních kulturních tradic a volba strategie: buďto asimilace přistěhovalců (francouzský model), anebo tzv. multikulturalismus (britský model). Mezináboženský dialog se týká i nás a bude dobře se na něj připravit.

Nové a nezvyklé téma

Ve snaze vnímat a reflektovat znamení času se Druhý vatikánský koncil problémy mezináboženského dialogu podrobně zabýval již před padesáti lety. Pro mou generaci osmdesátníků, kteří jsme se narodili za první republiky, to bylo tehdy nové a nezvyklé téma. Na základní škole jsme se při vyučování náboženství dozvěděli, že katolická církev je „samospasitelná“ 
– extra ecclesiam nulla salus (mimo církev není spásy).

Dokud se kulturní obzor evropské společnosti omezoval více méně na oblast středomořské civilizace, střetávali se naši předkové jenom se Židy a s muslimy. Bolestná historie evropského antisemitismu je kapitola sama pro sebe, islám se jim jevil především jako existenční ohrožení. Pozitivní vztahy k ostatním světovým náboženstvím byly chápány jako úkol zámořských misií, které se posledních čtyři sta let rozvíjely ve znamení kolonialismu. Otázky spolužití s „jinověrci“ se tak prakticky týkaly hlavně vztahů s ostatními ekumenickými denominacemi, tedy s protestanty a s pravoslavnými křesťany, a tam nás – přiznejme si – samospasitelnost církve často přiváděla do rozpaků. Katolíci byli kritizováni, že jsou intolerantní, ne-li přímo pokrytečtí. V zemích, kde jich byla většina, se snažili prohlásit katolickou církev za státní náboženství a omezovali práva nekatolíků zcela ve smyslu vestfálského míru „cuius regio, eius religio“, jenom panovník směl uplatňovat svobodu svého svědomí.

Tam, kde byli katolíci v menšině, naopak vyžadovali pro katolickou církev svobodu vyznání, ale byli podezříváni, že jen čekají na den, kdy jich bude většina, aby pak potlačili práva všech ostatních. Byla to doba, kdy se katolická apologetika rozvíjela jako „kontroverzní teologie“, jež se snažila vymezit vůči heretickým a schizmatickým názorům. Hledalo se tedy především to, co nás roz-
děluje.

Dialog má svá rizika

Koncil naproti tomu uvedl svou Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím lapidární větou: „V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zaměřuje (církev) pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti“ (Nostra aetate 1). Otcové koncilu se při tom opírali o svědectví Písma, že náš Spasitel, Bůh, „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“ (1 Tim 2,4). Na rozdíl od nás, jejichž chtění často neodpovídají skutky, Bůh co zamýšlí, také skutečně koná. To ovšem znamená, že Bůh vede ke spáse a k poznání pravdy i ty, kdo se narodili místo na jižní Moravě třeba v Tibetu a nikdy se během svého života nesetkali s hlasateli evangelia. Smíme tedy a musíme hledat v mimokřesťanských náboženstvích i stopy Božího zjevení a to je přesně to, co si od mezináboženského dialogu slibujeme.

Každá náboženská tradice je slepenec z Božích vnuknutí a lidských omylů. Cílem dialogu je rozeznat v jinakosti cizí tradice, co je ryzí, Boží, a na co může a má hlásání evangelia navázat. Takový dialog má ovšem svá rizika. Může svést nerozvážného k náboženskému relativismu a nevzdělaného ke zpochybnění jeho vlastní víry. Může také svést domýšlivého a pyšného k povýšenosti a neúctě, k provinění proti blíženské lásce. Porozumět kterékoli náboženské tradici tak vždycky vyžaduje naučit se kriticky třídit a hodnotit historická fakta, jak se každý z nás přesvědčuje při studiu dvoutisíciletých dějin naší vlastní církve.

Tato koncilová prohlášení o mezináboženském dialogu, o ekumenismu a o svobodě svědomí se u části věřících setkala s neporozuměním a výhradami. Kolem arcibiskupa Marcela Lefèbvra se seskupilo hnutí Kněžské bratrstvo svatého Pia X., jehož opětné smíření s církví tolik leží na srdci papeži Benediktu XVI. Podle lefèbvristů koncil ve snaze smířit se s moderním světem opustil po staletí vyznávané katolické učení o samospasitelnosti církve a uvrhl věřící ve zmatek. Domnívám se však, že nám právě tento spor může naopak pomoci vyjasnit si výše zmíněné rozpaky kolem nešťastně zvoleného českého výrazu „samospasitelnost církve“. (V německé jazykové oblasti je v oběhu srozumitelnější výraz „Heilsnotwendigkeit der Kirche“, 
tj. nezastupitelná úloha církve v tajemství spásy.)

Nesprávně položená otázka

V současné teologické literatuře se otázky správného výkladu koncilových dokumentů často diskutují jako protiklad hermeneutiky kontinuity a hermeneutiky diskontinuity. Došlo na koncilu skutečně ke zlomu v katolické tradici? Domnívám se ve shodě s papežem, že se nic takového nestalo. Došlo ale k významné změně a opravě ve formulaci kladených otázek. Nesprávně položená otázka vede nutně k nesprávným odpovědím.

Teoretická otázka o pravdě nějakého přesvědčení je jedna věc, ale praktická otázka o právu občanů veřejně vyznávat jejich přesvědčení patří do jiných souvislostí. Konkrétně řečeno, problém „Má pravda ve společnosti stejná práva jako omyl?“ je nesprávně položená otázka a vede k přehmatům typu „cuius regio, eius religio“. Subjektem společenských práv totiž nikdy nemůže být abstraktní pojem pravdy, nýbrž vždy a jedině osoba, zodpovědný jednotlivec a společenství takových jednotlivců, tedy i církve a církevní společenství. Každý člověk má mravní povinnost řídit se svým svědomím, jež je ovšem povinen vzdělávat a vychovávat. Nesmí být nucen jednat proti svému svědomí. Stát jako garant pokojného soužití občanů proto má povinnost uznat a hájit právo všech občanů vyznávat veřejně jejich víru podle vlastního svědomí, ať už je toto svědomí objektivně správné, anebo mylné, pokud tím neporušují práva všech ostatních.

Koncil proto mohl ve shodě s katolickou tradicí správně prohlásit, že „katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté,“ a nabádat nás, abychom „s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom svědčili o křesťanské víře a životě“. Jenom nerozvážný člověk by v tom mohl větřit nebezpečí relativismu. Zároveň je ovšem třeba si uvědomit, že se výzva k dialogu obrací na katolíky vzdělané ve vlastní víře – a v tomto ohledu máme my čeští katolíci po čtyřiceti letech komunistického útlaku mnoho co dohánět.

Zkušenosti kolem stavby mešity v Brně, jichž jsme se úvodem dotkli, vedou k otázce reciprocity. Vstřícnost evropských zemí vůči muslimům žijícím mezi námi příkře kontrastuje s intolerancí, s níž se setkávají křesťané v muslimských zemích. Cítíme se povinni zastat se práv našich souvěrců v arabských zemích. Máme ale učinit změnu postoje našich muslimských sousedů podmínkou naší tolerance? Kdo má učinit první krok? Měli bychom se, myslím, poučit z přehmatů, kterých jsme se my Evropané v minulosti dopouštěli během náboženských válek, jež jsme sami na počátku novověku rozpoutali. Strach bývá nejhorším rádcem, říká staré přísloví. V uších nám při tom znějí Ježíšova slova: „Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci“ (Mt 7,12).

Dědictví otců

Rád bych se závěrem se čtenáři podělil ještě o zkušenost, kterou s mezináboženským dialogem udělá každý misionář, jenž tráví svůj život v misijních krajích. Slova poutní písně: „dědictví otců zachovej nám, Pane,“ ztrácejí svůj patos v prostředí, kde se hlas evangelia znovu stává hořčičným zrnem a kvasem, který žena zadělala ve třech měřicích mouky.

Pro Číňany nebo Japonce, kteří zaslechnou hlas evangelia, je dědictvím otců tisíciletý odkaz jejich národní kultury, který se však misionářům často jeví jako svitek zapečetěný sedmi pečetěmi. Byly doby, kdy se misionáři orientovali na starozákonní příkaz bořit modly a ničit pohanské chrámy a vyžadovali od konvertitů zříci se a zatratit všechno, v co dosud věřili. Pevně zakořeněni v evropské kulturní tradici, přehlédli hlasatelé evangelia význam onoho dějinného novozákonního přelomu, kdy se z národního židovského náboženství skrze Ježíšovu oběť zrodila univerzální spása pro všechny národy a kultury. Místo aby zasazovali semínko evangelia do čínské a japonské kulturní půdy a nechali je rozvíjet se v ní, snažili se udělat z Asiatů Evropany, podobně jako se kdysi očekávalo od proselytů, že se přidruží k židovskému národu a jeho způsobu života.

Evangelizace kulturních tradic

Když jsem odjížděl v roce 1952 do misií, musil jsem ještě skládat několikastránkovou přísahu, že se vyvaruji jakéhokoli úsilí o akomodaci (tak se tehdy říkalo inkulturaci) křesťanství. To byly poslední ozvěny nešťastného sporu o konfuciánské rity, který v 18. století učinil konec slibné jezuitské misijní činnosti v jihovýchodní Asii, zaštítěné jmény jako Roberto de Nobili v Indii a Matteo Ricci či Karel Slavíček v Číně. Druhé Vaticanum otevřelo svými dekrety cestu nové epoše misijní práce jako evangelizaci kulturních tradic po vzoru svatého Pavla a jeho projektu inkulturace evangelia v řecko-římském světě.

Připomeňme si, jak dlouho se už hovoří i o Evropě jako o misijním území, a otázka mezináboženského dialogu se nám objeví v nečekaně novém světle.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay