26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Měl jsem zkrátka štěstí...

14. 2. 2005

|
Tisk
|

Rozhovor s osvětimským vězněm Rudolfem Bartkem

Vydání: 2005/8 Média na Slovensku, 14.2.2005, Autor: Radek Gális

Příloha: Perspektivy

Dne 27. ledna uplynulo šedesát let od osvobození koncentračního tábora Osvětim–Březinka čili Auschwitz–Birkenau. Pietní akce se v den výročí zúčastnila tisícovka vězňů, mezi nimi i třiaosmdesátiletý Rudolf Bartek z Prahy. V Osvětimi prožil dva roky a její hrůzy na rozdíl od statisíců spoluvězňů přežil.

 

V Uherském Brodě, kde jsem se v roce 1921 narodil, byla poměrně velká židovská komunita - čítala asi tisíc lidí. Za války Němci velkou synagogu zbourali a nás odvezli do Terezína a do Osvětimi. Jak počítám, vrátilo se nás po válce asi patnáct až dvacet, přičemž o všech nemusím vědět. Všichni ostatní šli do plynu. Celá moje rodina v Osvětimi zahynula. I žena, se kterou jsem se v roce 1942 oženil. Z příbuzných se nevrátil nikdo. Jejich jména jsou zapsána na stěně Pinkasovy synagogy v Praze. 

 

V lednu 1943 nás všechny shromáždili v místní škole. Mohli jsme si s sebou vzít zavazadlo vážící nejvíc padesát kilo. Pak jsme společně odešli na nádraží a nastoupili do připraveného osobního vlaku. Odjeli jsme do Terezína, kde někteří z nás zůstali. My ostatní jsme pak druhý den pokračovali dál na východ. Nevěděli jsme, kam přesně jedeme. V přeplněných dobytčácích nás dopravili do Birkenau. Přijeli jsme tam v noci. Na železniční rampě nás surově vyhnali z vagonů. Přikázali nám, abychom se seřadili a nechali zavazadla na místě. Selekci řídil esesman, který ukazoval prstem buď napravo, nebo nalevo. Až dodatečně jsme se dozvěděli, co pravá a levá strana znamenala. Asi desetina z nás zůstala naživu, většinu ostatních zahnali do „koupelen“. Nebyly to však koupelny, ale plynové komory. 

 

Měl jsem zkrátka štěstí! Dostal jsem se mezi lidi, kteří byli vybráni na práci a mohli žít. Pak nás umístili v obrovském komplexu baráků v Birkenau. Baráky vypadaly jako koňské stáje a v každém dohromady živořilo sedm set až tisíc vězňů. Spali jsme namačkáni na několikapatrových palandách. Hygienické podmínky tam byly strašné. Palandy byly tak nízké, že se tam člověk sotva vlezl...

 

K jídlu jsme dostávali kousek chleba, trochu černé kávoviny, vodovou polévku a pár neoloupaných brambor. Po čtyřtýdenní karanténě nás čekala druhá selekce. Všichni jsme se museli svléknout donaha a esesman nás rozděloval do skupin A, B a C.  Zase jsme nevěděli, co která znamená. Skupinu A, kde jsem byl i já, odvezli do kmenového tábora Osvětim I, skupina B zůstala v Birkenau a skupina C šla do plynu. Po příchodu do kmenového tábora Osvětim I nás nejprve osprchovali horkou vodou a pak nahé vyhnali do desetistupňového mrazu. Každý jsme dostali pruhovaný stejnokroj z buničinové látky a boty s dřevěnou podrážkou nebo jenom dřeváky. Po seřazení nás rozdělili podle zaměstnání. Vzpomněl jsem si na otce, který mi radil, ať se při studiu taky něčím vyučím. Řemeslo mě prý vždycky uživí. Tak jsem řekl, že jsem jemný mechanik, a přidělili mě do komanda zedníků. Tahle pracovní skupina pracovala v bývalé fabrice na vydělávání kůží.

 

Ano. Původně šlo o polské vojenské kasárny, takže dole v každém bloku byla umývárna a splachovací záchody. Vězeň tak měl možnost alespoň trochu se umýt. Umývárna a záchod na bloku znamenalo půlku života.

 

V pět hodin ráno zazněla píšťalka „blokového“ - předáka baráku. Museli jsme okamžitě vstát, obléci se a postavit se vedle kavalce nebo palandy. Vybraní vězňové přinesli snídani. Pak následovalo ranní sčítání. Po apelu jsme odešli do práce. Pracovali jsme od šesti do dvanácti, a po půlhodinové přestávce až do šesti večer. Po práci jsme se vrátili do tábora, kde bylo hlavní večerní sčítání. Po apelu jsme dostali večeři a uléhali jsme v devět večer. Vyjít ven z ubikací jsme měli zakázáno pod trestem smrti.

 

To tedy ne... Ráno jsme kromě náhražkové kávy a chleba někdy měli kousek margarinu nebo několik deka podřadného salámu. Večer jsme dostali misku eintopfu, tuřín, jindy pár neoloupaných brambor. Maximálně však 1300 až 1700 kalorií denně. S touhle stravou jsme opravdu nemohli dlouho žít ani pracovat. Hledali jsme proto všechny možné způsoby, jak získat další jídlo. Pomáhali nám civilní pracovníci, kteří pracovali v okolí osvětimského tábora, a občas nám nějaké jídlo přinesli.  

 

Vydržel jsem v něm celé dva roky a to byla skutečně asi moje záchrana. Byli v něm výborní Poláci, vzájemně jsme si pomáhali. Opravovali jsme nebo strhávali baráky v okolí Osvětimi i Birkenau, odkud Němci vystěhovali všechny polské občany. Čistili jsme cihly, nakládali je a odváželi. Postupně jsem se naučil zdít a pokrývat střechy dehtovým papírem. Dělal jsem i sklenáře a zasklíval okna. Mělo to své výhody, protože jsem nemusel pořád dělat venku.

Někdy jsme se ale ani do práce nedostali. Když při nástupu nesouhlasil počet vězňů, museli jsme čekat. Dokud nezjistili důvod, nechali nás stát, někdy i celý den. Na seřadiště před blokem jsme museli přinést i mrtvého. Lidé, kteří pracovali venku a zemřeli tam, se museli přivézt zpět do tábora. Když jich ráno vyšlo dvacet, dvacet se jich taky muselo vrátit.

 

Byl to tábor koncentrační a zároveň i tábor vyhlazovací. Kromě politických vězňů a osob deportovaných z rasových důvodů tu byl i menší počet kriminálních vězňů. Nacisté je sem posílali, aby v táborové samosprávě pomáhali esesákům trýznit ostatní vězně.

Od chvíle, kdy vězně deportovali do tábora, jste byl zbaven veškeré individuality a stal jste se pouze číslem. Nacisté uplatňovali v lágru vražedný systém s nejpřísnějšími tresty. Na bloku číslo 11 poprvé nacisté zkoušeli hromadné zabíjení plynem – cyklonem B. Chtěli vidět, jak působí. V září 1941 zde usmrtili šest set ruských zajatců. Postrachem byla korekce – bunkr, kde byl provinilý vězeň mučen nebo popraven. Do bunkru se vešli čtyři lidé, kteří zde mohli jen stát. Byly i poloviční, kde jste klečel nebo byl ve dřepu. Když vás tam nechali 24 hodin, moc těžko jste se pak narovnával.

 

Když se lidé nacházejí v těžké situaci, drží spolu. Vězni si pomáhali a snažili se jeden druhého povzbuzovat. Vzájemná - zpočátku jen národní, ale pak i mezinárodní - solidarita křížila mnohé zločinné plány esesáků. Někteří vězni už nemohli utrpení vydržet a chtěli skočit do drátů, napuštěných elektřinou. Spoluvězni to mnohým vymluvili a nabádali je, ať ještě vydrží.

Když byl někdo nemocen, vzali jsme ho na práci s sebou, aby nezůstal na bloku a neposlali ho do plynu. Na pracovišti jsme ho posadili někam, aby nebyl vidět, a tam mohl odpočívat. Pak se zase s námi vrátil do lágru.

 

Táborová nemocnice byla ve skutečnosti přestupní stanicí do krematoria. Zároveň ale také alespoň malou oázou v prostředí plném utrpení a násilí. Političtí vězňové a lékaři z jejich řad pomáhali tisícům svých kamarádů a mnohým zachránili život. Někdy se dokonce podařilo ukrýt vězně odsouzené esesáky k smrti a při složitých machinacích je pod cizím jménem uchovat naživu. Musel jste mít v lágru štěstí, abyste neonemocněl nějakou chorobou. To by znamenalo váš konec, protože těžce nemocní odcházeli do krematoria. Zplynovali je a často ani nečekali, až umřou.

 

Tak to je mi záhadou... Nacisté vyhlazovali Židy po celou dobu války. Když jsem se po válce vrátil, mnoho lidí mi říkalo: Věděli jsme, co se v Osvětimi děje. Věděli to Angličané, Francouzi, Američané. Dva naši občané o událostech v Osvětimi přece informovali. V dubnu 1944 utekli z Birkenau Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba, kteří připravili zprávu o Osvětimi-Birkenau. Doplnili ji plánem krematorií a plynových komor i statistikou milionu lidí, kteří byli do dubna 1944 v táboře zavražděni. Uprchlíci zaslali informace do Švýcarska, Vatikánu, Velké Británie i USA. Nic se ale nestalo a nikdo krematoria v Birkenau nerozbombardoval. Spojenci je nechali stát, takže nacisté mohli plynovat Židy skoro až do konce roku 1944. Pak nacisté sami krematoria zlikvidovali, aby po nich nezůstaly nějaké stopy.

 

Byl jsem v Osvětimi dva roky, od ledna 1943 až do evakuace 18. ledna 1945. Pochodem smrti, který trval čtyři a půl hodiny, jsme došli k protektorátní hranici. Naložili nás na otevřené vagony a tři dny vezli do Mauthausenu. Odtud jsem byl evakuován do Melku a potom do pobočného tábora Ebensee. Tam mě 6. května 1945 osvobodila americká armáda.

 

Přežít Osvětim bylo nejen dílem náhody, ale i kusu štěstí. Osvětim a Birkenau jsou symbolem nejhoršího lidského zla. To, co se v Osvětimi dělo, nemá v dějinách obdoby. Jsem šťastný, že jsem Osvětim přežil. Bylo zde zplynováno milion a čtvrt Židů. V dalších táborech – Treblince, Sobiboru, Chelmnu - se dělo totéž.

 

Nikdy mě nenapadalo, že se 60. výročí osvobození Osvětimi zúčastním. Kdyby mi někdo v roce 1945 řekl, že tady budu ještě šedesát let, nebral bych ho vážně. Sedmadvacátý leden je symbolický den, významný pro celé lidstvo. Potěšilo mě pozvání od polského prezidenta, abych se vzpomínky zúčastnil. Těšil jsem se na setkání s bývalými vězni. Bohužel mnoho z nich už není naživu. Nevím, jestli za rok budu ještě žít či zda se mi někdy ještě podaří zažít tak velké setkání jako teď.

 

Ano. Vzali jsme s sebou i studenty z Teplic, aby Osvětim sami viděli a poznali. Přál bych si, aby mladá generace nezapomněla, že v táboře žilo a umíralo mnoho českých lidí, kteří bojovali za vlast. Těžko si dnes mohou představit, jak Birkenau tehdy vypadalo. Baráky zde už nejsou a zůstaly po nich jen základy. Vězně kosilo nedostatečné oblečení, hlad, nemoci a epidemie. Nejvíc trpěli vězňové v Birkenau, kde dlouho nebyla kanalizace ani vodovodní síť. 

 

Je nepochopitelné, že se to stalo v Anglii, která bojovala proti Hitlerově fašistickému Německu. Mládí bohužel nic neprožilo. Záleží na učitelích, jak o dějinách národa vykládají, a také na rodičích, jak dovedou děti přesvědčit. Vím, že mnoho rodičů, kteří se vrátili z lágrů, chtěli své děti ušetřit hrůzy, kterou sami prožili. Ale já myslím, že je třeba dětem vyprávět, co znamenal život za okupace. Sám jsem o holocaustu a Osvětimi přednášel na školách. Žáci by měli navštívit památná místa, jako je Malá pevnost v Terezíně nebo Osvětim. Vím, že zážitky se neztratí. Odpustit těm, co to zavinili, můžete, ale špatné věci z paměti nevymažete.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou