Měl jsem pohádkové dětství, říká syn pohádkáře

Vydání: 2012/33 Jasné NE nenávistné kampani ČSSD, 15.8.2012, Autor: Aleš Palán

Od úmrtí Eduarda Petišky nedávno uběhlo čtvrtstoletí. Knihy s jeho jménem na obálce z pultů knihkupectví stále nemizí. A bylo by jich tam mnohem víc, kdyby autorův syn MARTIN PETIŠKA nepublikoval pod pseudonymem. Hovoříme s ním nejen o jeho slavném otci.

Publikujete pod pseudonymem Eduard Martin. Proč? Je těžké být synem slavného otce?

Důvod pseudonymu je prostý: mám ho, abychom se s tatínkem nepletli. Je krásné, kolik jeho knih je letos, čtvrtstoletí poté, co odešel, na pultech v nových vydáních. Kdyby se k nim přidávaly moje knížky, třeba těch osm z „andělské knižnice“, která je na trhu, mátlo by to, bylo by „přepetiškováno“.

O mnoha komicích se říká, že jsou v civilu trochu morousové. Váš tatínek napsal řadu knih pro děti. Byl i doma v rodině otevřený dětskému vnímání světa?

Jistě… Nedávno jsem viděl film, kde říká jeden člen rodiny druhému, že se s nikým tak nepobaví jako s ním. Mohu říct něco podobného. Potkal jsem v životě málo lidí, s nimiž jsem se nikdy nenudil, byli vtipní jak on, moudře zábavní, chápaví…

Vaše generace dost často vyrůstala přímo na tatínkových knihách. Mohl jste se s nimi seznamovat dřív? Zajímalo vás to jako malého?

Nepřijímal jsem tatínkovy knížky jako „knihy“, byly vyprávěním o kamarádech. Když psal Birlibána, čekal jsem netrpělivě, co se s ním stane. Ještě mám židličku, na které jsem sedával, poslouchal pokračování… Bál se o Birlibána. Zlomil jsem větev a večer jsem slyšel vyprávět o Birlibánově zlomené větvi… Jezdívali jsme za babičkou do Čelákovic a tatínek vyprávěl ve vlaku pohádky o tom, co jsme viděli za oknem. Některé zapsal, vznikla jedna z jeho nejpopulárnějších knížek, Pohádkový dědeček. Dostal jsem jabloňku, tatínek napsal knížku O jabloňce – ta je v Japonsku asi známější než zde. Když přednášel v Cambridgi, dozvěděli se to japonští studenti, přiběhli, tancovali kolem něj, volali Martinek, Martinek… Je krásné mít v rodině pohádkáře. I když pohádky nepíše, jen vypráví. Měl jsem pohádkové dětství…

Takže jste na tatínka působil jako taková múza?

Pokud může múza pomoci tím, že zlomí větev… Nebo když se ztratí. Jednou jsem se ztratil a byla z toho knížka Jak se Martínek ztratil. Tatínek nacházel inspiraci snadno. Seděli jsme v restauraci, podíval se na lidi u vedlejšího stolu, usmál se a řekl, že už má povídku.

Jedna kniha byla napsána přímo o vás. Byl jste si toho jako malý vědom? Co to pro vás znamenalo a co to pro vás znamená teď?

Těch knížek je víc, Kam se schoval nůž, Martínkova čítanka, Martínkovy pohádky, Jak se Martínek ztratil… Jsou malíři, kteří malují podle svých dětí, tatínek psal o Martínkovi. Podle matrikářů prý hodně přispěl k šíření jména Martin. Když se teď dívám na ty příběhy, které znovu vycházejí, na roztomilého blonďáčka, jak ho malovala Helena Zmatlíková, povzdychnu si: jaké proměny mají roztomilí blonďáčkové…

Tatínek psal podle vašich příhod, ilustrátoři malovali podle vaší podoby. Seděl jste jim modelem?

Kdepak, namalovat malého blonďáčka jde bez modelu. Josef Lada, myslím, nepotřeboval černého kocourka, aby mu pózoval jako Mikeš. Zdeněk Miler i Helena Zmatlíková uměli malovat archetypy.

Dalo by se říct, že jste vyrůstal v kulturně podnětném prostředí? Atmosféra u vás doma byla asi v ostrém protikladu k ideologii padesátých let.

Jistě. Dětské knížky tatínek psal, když nemohl tisknout jiné, po pěti letech umlčení… Staré řecké báje a pověsti psal jako román o životě v Čechách. Říkal mi, který bůh představuje kterého politika. Je to klíčový román o životě v Čechách v padesátých letech, uložil do něj své úzkosti i naději. Proto má kniha mezinárodní ohlas, jakému se v cizině diví. Proč je tato kniha ve Francii školní četbou, proč tam vyšla pětadvacetkrát? Myslím, právě proto, že ji psal Čech a psal ji jako moderní román o své vlasti… Zašifroval do ní své postoje. V době, kdy se u nás doma scházeli „v brandýském klubu“ Jiří Kolář, Karel Teissig, Bohumil Hrabal, František Hrubín, Jiří Šlitr, Emanuel Frynta a další „nežádoucí“, měli připravenou ústupovou cestu přes balkon k sousedům, pokud by přišla tajná policie. Pak se dobře píše o zlých božstvech…

Jak se „brandýský klub“ zrodil? Proč se ti lidé scházeli právě u vás, mimo Prahu?

Scházet se mimo Prahu bylo asi bezpečnější. A pak, lákala hezká příroda, dělaly se výlety. Při procházkách Polabím se dá vydechnout od pražského stresu. Já neměl o hovory zájem, chodil jsem hostům se džbánem pro pivo, místo abych se snažil něco pochytit. Někdy jsem si sice přisedl, ale nemluvilo se o indiánech, o fotbale a jiných důležitých věcech, nebavilo mě to. Hosté byli pro mě „strejčkové“, nosili mi knížky. Mám Hrubínovy knihy pro děti s krásnými věnováními, podepsanými „strejček Hrubín“. Až když jsem povyrostl, zjistil jsem, že to nejsou praví strejčkové. Ten „klub“ měl v sobě cosi rodinného, jeho „členové“ byli proskribováni, cítili se na jedné lodi.

Dlouho jste bydleli, nebo alespoň tatínek, v Mariánských Lázních. Jaký vztah měl otec k tomuto městu?

Kromě Prahy, Čelákovic a Brandýsa nad Labem nestrávil nikde tak dlouhý díl života jako právě v Mariánských Lázních. Léta tam jezdil na léčení, zemřel zde při posledním pobytu. Kolonády, parkové cesty, město i jeho okolí jsou místy, kde se stopy dotýkají šlépějí J. W. Goetha. Mariánské Lázně jsou zhmotnělou harmonií, prožíval v nich jedny z dní, kdy nepsal, jen o psaní přemýšlel… Byl velmi pilný. Když dostal, deset let po revoluci, in memoriam Platinovou knihu, hovořilo se o něm jako o fenoménu, přírodním úkazu… Z devadesáti titulů, které zanechal, je velký díl také dnes vydáván v Česku i za hranicemi. Když jsem v dětství usínával, slýchával jsem hudbu psacího stroje, když jsem se probouzel, vítala mě do nového dne hudba psacího stroje. Stýská se mi po tom krásném zvuku. Ve věku počítačů by už zněl exoticky. Počítačům chybí poezie…

Vedli vás v rodině k víře? Byla u vás praktikována? Dají se její stopy nalézt v tatínkových pracích?

Když tatínek napsal Čtení o hradech, žasli v nakladatelství, že tak „vyloženě náboženská“ kniha mohla vyjít. Mluvili jsme o tom. Řekl, že je kolem nás ostrůvek světla, který nás chrání… Jaroslavu Seifertovi zakázali napsat k té knize záložku, ale kniha vyšla. Jistě že jsem byl v rodinném prostředí veden k hodnotám, jaké dávají životu smysl. Tedy k hodnotám, jaké nese víra… Tatínka udali, že chodím na náboženství. Nevylekali ho, chodil jsem dál. Byl jsem pyšný prvňáček, chodil jsem v padesátých letech k panu faráři na náboženství, pískal si, ruce chuligánsky v kapsách kabátku. Připadal jsem si báječně dospělý, neohrožený jak Old Shatterhand…

V mládí jste se mohl setkávat s řadou přátel svého otce. Kdo z nich na vás obzvlášť zapůsobil?

Třeba Zdeněk Miler. Tatínek psal texty do prvních knížek o krtkovi, například Jak krtek
ke kalhotkám přišel
. Zdeněk Miler byl skvělý člověk, maloval mi, vyprávěl… A Jiří Kolář. Znal mě od miminkovského věku, byl moudrým rádcem i později, když jsem psal verše, zasvěcoval mě do pařížského života… V padesátých letech nám do knihy hostů napsal: U Petišků dobře bříšku. Jsou to, pokud vím, jediné rýmované verše, které napsal. V padesátých letech se totiž podařilo mému dědečkovi sehnat něco pro naše hosty náramného: husu…

Psal jste divadelní hry, sci-fi, věnujete se sborníkům o šlechtických rodech. Jak jste se k těmto – poměrně nesouvisejícím oblastem – dostal? Na první pohled to vypadá, jako by knihy z tak vzdálených oblastí psalo několik autorů.

Divadelní hry jsem psal, protože jsem divadlo studoval a bavilo mě. O šlechtických rodech píšu a almanachy šlechty vydávám, protože se s řadou šlechticů léta přátelím
– ještě z dob, kdy jsem dělal vatikánského kurýra. A sci-fi pro mě bylo druhem exilu. Místo abych emigroval, jsem večer rozsvěcel lampu, utíkal do hvězd, psal pětisetstránkové knihy… Ivo Železný, jejich editor, řekl, že až někdo přijde na to, co píšu, odskáčeme si to oba… Tatínek zašifrovával současný život do bájí, já ho zašifrovával do metafor sci-fi. Mělo to i výhodu: jak bylo něco dvě stě let před námi, cenzor se o to nestaral, uvažoval zřejmě, že to bude pohádka.

Mluvíte o sobě jako o „vatikánském kurýrovi“. Co ta pozice znamenala?

Když se podívám do „okna vzpomínky“, vidím: procházím se v loubí římského Nepomucena s monsignorem Vránou, učím se zpaměti zprávy, které mám převézt. Zprávy se převážely v hlavě. Za jiným „oknem vzpomínky“ stojím ve vánici, čekám na pana biskupa. Přeříkám mu zprávy, učí se je také zpaměti. Proč ve vánici? V ní se nedá odposlouchávat. V Římě jsem se spřátelil s P. Špidlíkem, psal mi později doslov k románu Prorok i úvodní texty k jiným knížkám.

V posledních letech píšete hlavně andělské příběhy pro KNA. Jde o skutečné příběhy, nebo je zde prostor pro vaši fabulaci?

Vydal jsem první „andělskou knížku“ z oné řady – Andělské vteřiny. A nyní žasnu, má čtvrtý dotisk… I v téhle době, pro knihkupce tak obtížné. Knihy z této řady bývají v týdenním žebříčku mezi deseti nejprodávanějšími v našem „ateistickém státě“. Řeholní sestry je kupují a rozdávají nemocným pro povzbuzení. To je pro mě větší radost, než kdybych dostal Čestnou legii. Lidé mi vyprávějí příběhy, které jim pomohly žít – zapisuji je. Ale často je musím udělat pravděpodobnějšími. Život si smí dovolit víc, než se dovolí spisovateli, život bývá nepravděpodobnější než fantazie. Právě mám na stole korektury deváté knihy z oné řady: Andělskou školu lásky.

O čem tahle knížka je?

Budu stručný, povím to jednou větou: Nejlepší taktika je vždy láska…

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay