Měl jsem mnoho příležitostí učit se ztrácet

Vydání: 2011/21 Otevřené kostely, 17.5.2011, Autor: Aleš Palán

Před rokem odešel do penze. Najít však v jeho diáři chvíli pro rozhovor není vůbec snadné. Dialog vznikl před týdnem v jeho pražské kanceláři a v těchto dnech už je kardinál Miloslav Vlk, emeritní arcibiskup pražský, na cestách někde po Africe.

Dovolte mi na začátek našeho rozhovoru místo otázky jedno konstatování: vypadáte dobře, odpočinutě a energicky.

Děkuji, nejste sám, kdo mi to říká. A lidé to většinou spojují s dalším konstatováním, že je to zřejmě tím, že jsem složil břemeno povinností a odpovědnosti v arcidiecézi. S tím mohu jen souhlasit.

Takže byste to doporučil každému?

U biskupů existuje povinnost daná církevním právem, že v 75 letech dávají svůj úřad k dispozici. Někdy demisi Svatý otec přijme, jindy biskupovi mandát prodlouží. U mě to bylo prodlouženo o tři roky. Nelze to doporučovat, je to pro biskupy zkrátka povinnost.

Jaký je to pocit dostat se z hybatele událostí do role jejich pozorovatele?

Každý, kdo v nějaké pozici byl a pak z ní vystoupil, určitě pocítí, že mu různé věci vypadly z rukou, že je najednou tak nějak na okraji. Myslím, že je to zcela normální pocit každého důchodce. Je důležité, aby to člověk překonával duchovně. Já měl v životě mnoho příležitostí učit se ztrácet. Když jsem se chtěl stát knězem, dvanáct let jsem na tu příležitost čekal. Když jsem v roce 1979 ztratil státní souhlas, prožíval jsem další období ztrácení, tentokrát desetileté. Život mi dal velké školení. Učil jsem se to duchovně přijmout, obětovat a vlastně nebýt nic. Když jsem chodil po pražských ulicích a umýval výklady, prožíval jsem každodenní duchovní cvičení v tom, jak být nic. Nyní v období důchodu zaujímám tuto pozici znovu.

Máte nicméně spoustu vědomostí, kontaktů a zkušeností. Můžete jimi přispět novému panu arcibiskupovi?

Jsem mu samozřejmě k dispozici, ale nezáleží na mně, abych někomu radil. Je na druhé straně, jestli uzná, zda jsou pro ni tyto zkušenosti prospěšné.

Má druhá strana zájem?

Každý biskup má vlastní linii. Vatikán vydal směrnici pro emeritní biskupy, ve které se zdůrazňuje, že předchůdce nového biskupa nemá bydlet v původním místě, i kdyby snad měl samostatný vchod. Viděl jsem, že tento postoj církve je dán dlouhou zkušeností, a tak jsem se z arcibiskupství vystěhoval. Některé dokumenty dokonce doporučují, aby se emeritní biskup vrátil do své původní diecéze, ale já si nemyslel, že bych se měl vrátit do českobudějovické diecéze, i když jsem při loučení s touto diecézí říkal, že srdce nechávám v jižních Čechách. Materiální podmínky k tomu, abych se tam vracel, tam ale nejsou. V Praze se snažím svému nástupci vytvořit prostor, nestát mu za zády. I proto jsem na začátku svého nového období odjel na dva měsíce do Svaté země. Využil jsem toho, že jsem byl volný, a prožil tam opravdu nádherný čas. Pan arcibiskup Duka mi nabízel nějaké možnosti, ať si třeba kněží vyberou, koho z nás chtějí na pastorační návštěvy, ale to jsem nepřijal. Říkal jsem si, že není dobré kněze přivádět do rozpaků, koho si vybrat – jestli předchůdce, aby neměl pocit, že se na něj rychle zapomnělo, nebo nástupce, aby věděl, že kněží jdou za ním.

Přesto vyvíjíte v arcidiecézi řadu aktivit.

A nejen v ní, zvou mě na návštěvy a poutě i z jiných diecézí. Dělal jsem třeba turné rozhovorů po jižních Čechách – na gymnáziu ve Strakonicích, na gymnáziu ve Vodňanech, na akci Křesťanské akademie v Písku, se studenty archivnictví na Jihočeské univerzitě, protože tam vědí, že jsem nejen biskup, ale původně též archivář. Byl jsem také na Slovensku na pouti zamilovaných u Panny Marie Bolestné v Šaštíně, na přednášce v Berlíně a na dalších místech. V posledním roce se rozvinuly také moje aktivity v hnutí spirituality jednoty (Fokoláre), kde jsem už předtím byl moderátorem našich biskupských setkání. Biskupové se cítí být většinou hodně sami a potřebují se setkávat, vyměňovat si zkušenosti nejen na oficiální rovině biskupských konferencí, ale také neformálně na duchovních setkáních. To je nyní můj úkol. Máme kontakt se 1 600 biskupy z celého světa – v Římě je sekretariát, který se tomu pod mou odpovědností věnuje. To vyžaduje, abych byl poměrně často v Římě. Kromě toho se ukázala potřeba jít tzv. „do kontinentů“, protože ne všichni biskupové třeba z Afriky mají možnost přijet do Říma a zúčastnit se takového setkání. V tom případě jedeme my za nimi.

To je smyslem i vaší cesty do Afriky, kam jedete pár dní po našem rozhovoru…

Ano, čekají mě tři setkání na Madagaskaru, v Keni a v Kamerunu.

Máte čas na odpočinek?

Mám na arcibiskupství malý sekretariát, kde řeším otázky přípravy programu, korespondence, přijímání návštěv, telefonátů… Jako emeritní biskup pociťuji své stáří, i když jsem o věku nikdy v životě příliš neuvažoval. Přece jen cítím, že mi třeba paměť už tolik neslouží. K duchovní cestě patří i ztrácení schopnosti, které člověk dříve měl. (Ačkoliv si ve srovnání s některými svými vrstevníky naprosto nemůžu stěžovat.) Je také nutné pečovat o svoji tělesnou schránku. Pěstuji trochu sport – v lednu jsem byl třeba na běžkách, s kolegy biskupy jedeme někdy do Alp a děláme výšlapy do hor. Byl jsem i v lázních. To vše k péči o zdraví patří.

Máte vůbec méně práce, nebo je to jen jiná práce, méně odpovědná?

Senioři často říkají: „Důchodci mají více práce než ti zaměstnaní.“ Kdo byl zvyklý na různé aktivity, nemá většinou v penzi méně práce než dřív. Záleží na tom, kolik práce si dotyčný vezme, program si už důchodce může připravovat sám. Určitým rysem mé povahy je celoživotní optimismus – zdá se mi, že se toho většinou stihne víc než ve skutečnosti. To se projevuje například tím, že když někam jedu, do kufru si přibalím spoustu práce a knížek – a poloviny z nich se ani nedotknu.

Když jste odcházel do penze, říkal jste, jak se těšíte na jižní Čechy, na Šumavu. Dostanete se tam?

Na běžky jezdím právě na Šumavu, na Zadov, kde má jeden přítel chalupu, kterou nám dává k dispozici. V jižních Čechách jsem byl také v lázních – v Třeboni.

Mám dojem, že vás to láká ještě víc na jih: do Svaté země.

Dva měsíce, které jsem tam pobyl, jsem se o své zážitky pravidelně rozděloval na svých internetových stránkách www.kardinal.cz. Letos jsem byl v Izraeli i ve Svatém týdnu – málokterý biskup má možnost prožít tyto svátky mimo svou diecézi a odjet na místo, kde Velikonoce vznikly. A já si to při své svobodě důchodce dopřál.

Nepíšete paměti?

Zatím jsem do programu nezařadil soustavný čas, abych odjel třeba na Šumavu a psal paměti. Sbírám k nim ale materiál. Chci psát hlavně o událostech posledních dvaceti let; své zkušenosti z let předchozích jsem shrnul v některých knihách, které vyšly hodně v zahraničí, částečně i u nás. Minulých dvacet let bylo pro církev, ale i pro celou společnost, velmi důležité období. Tento vývoj dnes vrcholí problémy společenskými i finančními, ekonomickou krizí. Poněvadž jsem tuto dobu žil velmi intenzivně, rád bych poukázal na důvody, které vedly k současnému stavu. Zvláště na jednání mezi státem a církví. Zvlášť významný článek na toto téma jsem na svých webových stránkách napsal loni v dubnu – nese název Časy se mění. Popsal jsem tam, jak se otevírá cesta ke schválení smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem, zmiňoval jsem nového velvyslance ve Vatikánu, který vyvíjí v této věci mnoho aktivit, připomínal jsem, že nastává příhodná situace pro řešení vztahu církve a státu, nového církevního zákona a konečně i majetkového narovnání. Vnímal jsem už tehdy určitou pozitivní perspektivu a nyní jsem rád, že se uskutečňuje. Vůle k vyrovnání se s církvemi u nás v minulých dvaceti letech prakticky nebyla. A teď tu je. Když jsem si na začátku svého důchodcovského období povzdechl, že jsem v mnoha věcech nebyl úspěšný, vnímám dnes jako velkou satisfakci, že doba nazrála a společnosti a vládě nezbývá nic jiného, než situaci řešit. Kdybychom se dohodli před deseti lety, bylo by to lacinější – jak pro církve, tak pro společnost. Mému nástupci se nyní jedná mnohem snáz, protože má změněnou a příhodnou situaci – není to tedy jen otázka diplomatických postupů a nových metod.

Bez minulosti by současnost ani nemohla být taková, jaká je.

Máme v tomto směru za sebou velice silnou a bolestnou zkušenost. Už před více než deseti lety Evropský parlament navrhoval, aby náš stát uzavřel s církvemi tuto dohodu. Bylo by to prospěšné i pro Svaz obcí a měst. Nyní to došlo do fáze, kdy obce zablokované pozemky na svých katastrech nemohou nijak využívat a brzdí je to zásadním způsobem v rozvoji.

Tu větu, že jste ve své misi nebyl moc úspěšný, byste tedy dnes formuloval jinak?

Ano. Řekl jsem to někde v médiích, ale zároveň jsem už tehdy napsal zmíněný článek Časy se mění, kde podávám perspektivní výhled do budoucna. Perspektivu jsem tehdy tušil a nyní jsem rád, že se naplňuje.

Takže vaše působení bylo úspěšné?

Byla to neúspěšná mise, která ale nakonec vyústila v nutnost se nastalé situaci opravdu otevřít a řešit ji. Já si ty zásluhy nepřipisuji, ale stálé úsilí posunout věci dopředu k tomu jistě přispělo.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay