Matka a utrpení jejích dětí

Vydání: 2008/37 Nové moderní způsoby výchovy, 9.9.2008

Vrtá mi hlavou malá pochybnost. Znala jsem jednu již zemřelou ženu – matku, která žila opravdu dobře: vírou, láskou a obětí. Všichni předpokládají, že je u Boha. Její děti ale stíhá mnoho neštěstí a vytrvale prosí maminku o přímluvu. Může být taková duše na věčnosti opravdu šťastná, když vidí trápení svých dětí?

Pokud vám hlavou vrtá jen „malá pochybnost“, pak je třeba smeknout! Vaše otázka je totiž vrcholkem velkého ledovce jedné zvlášť velké těžkosti v naší víře: problému existence zla, zvláště přirozeného (tj. utrpení a smrti) tváří v tvář dobrému, milujícímu a všemohoucímu Bohu.
Po Osvětimi a jiných válečných hrůzách se začali teologové znovu ptát, jak je možné, aby Bůh byl zároveň všemohoucí i milující: buďto je všemohoucí a pak nemůže být milující, jinak by tyto hrůzy nedopustil, nebo je milující, ale (aspoň občas) bezmocný, jinak by se tyto věci nemohly stát! A poněvadž první varianta je nepřípustná, mluví se o tom, že i Bůh „trpí“ tím, když vidí utrpení těch, které miluje. Jenže, pak by to znamenalo přesně to, co tvoří pozadí vaší „malé pochybnosti“. Trpí-li totiž i sám Bůh zlem, které se děje jeho milovaným dětem, stěží by jím mohla netrpět matka, která je v nebi, tedy „u něj“.
Jenže už ve starověku se koketovalo s představou Božího utrpení (např. v patripassianismu nebo teopaschismu) a tyto náhledy byly nutně odmítnuty, neboť odporují Boží blaženosti, tj. onomu věčnému štěstí, na kterém mají lidé podíl v nebi.

Někdy je nutné sklonit se před tajemstvím
Co tedy s tím? Tak jako Boží spravedlnost nevylučuje Boží milosrdenství, ani Boží blaženost nevylučuje autentický a láskyplný zájem Boha o trpícího člověka. A ti, kdo jsou v nebi, mají podíl na Bohu, a tedy i na jeho blaženosti, která si neprotiřečí s láskyplným zájmem o trpící lidi. V pozemském životě tedy milující matka při pohledu na své trpící děti nutně sama trpí; ve věčném životě nikoli, třebaže je nemiluje o nic méně než předtím a jejich utrpení rozumí lépe než za pozemského života.
Toto spojení pro nás zůstává tajemstvím, vzbuzujícím nemalé nesnáze, neboť nemáme zkušenost toho, jak je možné tyto zdánlivé protiklady skloubit. Přesto je to jediné možné „řešení“. Jinak bychom museli zpochybnit vlastní povahu nebe. Ta spočívá v účasti na věčné blaženosti Boží, která se projevuje dokonalou láskou, včetně zájmu o trpící příbuzné.
P. Pavel Vojtěch Kohut OCD, vyučující spirituální teologie na KTF UK v Praze


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 16. – 22. ledna 2018

Břevnov má nového opata

Dlouhých sedmdesát let dělí od sebe dvě opatské benedikce na Břevnově. Toto slavnostní požehnání a uvedení do úřadu přijal Anastáz Opasek v roce 1947, P. Prokop Siostrzonek…

celý článek


Kdo na Hrad? Zeman, nebo Drahoš?

Do druhého kola prezidentských voleb postupuje Miloš Zeman se 38,6 % a Jiří Drahoš s 26,6 % hlasů. Jaký vztah mají k církvi?

celý článek


Podrobně k počátkům Vatikánského rozhlasu

Před rokem ohlásil šéf vatikánských médií Dario Viganò reformu, která se dotkla i Vatikánského rozhlasu. Zatímco digitální kanály sloučené pod značku Vatican News…

celý článek


Mlčení kolem Laudato si’

Zanedlouho má vyjít odborně i jazykově opravené nové české vydání encykliky Laudato si’ s podtitulem O péči o společný domov, což bude příležitost se aspoň v katolickém…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay