Masarykův Hus a vznik ČSR

Vydání: 2015/44 Nové tóny ze synody, 27.10.2015, Autor: Jan Dobeš

Příloha: Perspektivy 44

Úcta k Husovi nebyla v dějinách naší země omezena jen na duchovní a náboženskou rovinu. Jestliže Masarykův odboj proti Rakousku byl symbolicky zahájen na Husovo jubileum 1915, pak samotný vznik Československé republiky v roce 1918 povznesl Husa do postavení bezmála „státního světce“.
 
Úcta k Janu Husovi sice za první republiky sjednocovala některé složky obyvatelstva a získala oficiální punc, ale nedala se srovnat s úctou a láskou, s jakou byl takřka všemi obyvateli české národnosti přijímán první prezident T. G. Masaryk. Přestože byl filozofem a svébytným protestantským intelektuálem, dokázal se snadno přiblížit obyčejným lidem, a to i v ryze katolických oblastech. Na snímku z roku 1924 v Čejkovicích při návštěvě svého rodného kraje. Repro KT
 
První Československá republika se k Husovi hlásila všemi myslitelnými způsoby oficiální úcty prostřednictvím pomníků, názvů ulic a náměstí, publikací, učebnic i slavnostních projevů. Husův kult však působil jen omezeně. Slováky na něm odrazoval jeho silný protikatolický ráz a Němce národní protiněmecký „nátěr“, který Husa překrýval. Komplikaci samozřejmě přinášel i ve vztahu k českým katolíkům, jejichž poměr k nově vzniklému státu byl negativně poznamenán vznikem Církve československé, která se k Husovi zřetelně hlásila a které se dostávalo i oficiální podpory.
 
Tento vývoj, jenž ze zatracovaného svůdce učinil národního vůdce, nebyl revoluční, nýbrž pozvolný. V tomto husovském jubilejním roce si onen proces stojí za to připomenout.
 
Redukovaný obraz
 
Mistr Jan Hus ani v čase protireformace a národního obrození z obecného povědomí nezmizel. Jeho ohlas ale dlouho zůstával omezen převážně na nábožensko-církevní oblast, kde vystupoval buď jako po právu odsouzený kacíř, nebo jako oslavovaný předchůdce reformace. Jeho čas přišel před založením Československa – oživený a aktualizující zájem o Husa si postupně stále více všímal jiných dopadů jeho působení.
 
Česká politická scéna se ve druhé polovině 19. století diferencovala, přičemž většina rodících se proudů a posléze stran se přikláněla k Husovi jako k vlastnímu předobrazu bojovníka za práva národa. Vznikal tak obraz Husa redukovaný na jeho národní působení, odmítaný pouze konzervativním politickým katolicismem nebo socialisty. Hus byl v této souvislosti předmětem četných sporů. Jejich příkladem se stal konflikt o uvedení Husova jména na fasádě Národního muzea, který nakonec po řadě let vedl k vybudování pomníku na pražském Staroměstském náměstí.
 
Idea humanity
 
Mistr Jan Hus se také stával základem dějinných koncepcí označovaných s určitým zjednodušením za nekatolické či evangelické. V tomto pojetí symbolizuje základní smysl českých dějin, kterým dodává etický rozměr platný pro jednotlivce, národ i celé lidstvo. Tato idea se údajně klene nad českými dějinami a ve své podstatě je neměnná. Měnit se mohou jen některé detaily jejích projevů. Hus se v této souvislosti stal součástí rozsáhlé intelektuální debaty známé jako spor o smysl českých dějin.
 
Na jeho počátku stojí Masarykovy práce o Husovi, Havlíčkovi, a zejména jeho kniha Česká otázka, od jejíhož prvního vydání uplynulo letos 120 let. V nich a pak i v dalších Masarykových textech a vystoupeních se sice odrážel i politický zájem, ale z ideového hlediska na nich byla důležitější jiná stránka. Jejich autor hledal dlouhodobý celkový program pro národ. Hledal mravní vodítko, které by bylo základem jeho usilování. Objevil je v náboženském smyslu českých dějin založeném na tzv. ideji humanity. Její obsah tkvěl v propojení náboženské víry s důrazem na sociální stránku lidské existence. Nábožensky založenou lásku k bližnímu doplňovalo úsilí o obecné povznesení duchovních i materiálních životních podmínek.
 
Masaryk byl přesvědčen, že existence světa i jednotlivých národů směřuje k určitému účelu stanovenému Prozřetelností. Historie tedy není nahodilá, nýbrž se v ní projevuje plán. V jeho odhalení a postižení spočívá podstata úkolů historiků, a především filozofů. Tato realistická filozofie dějin spatřovala za historickými událostmi, jevy a činy vždy reálnou ideu, kterou měla být v českém případě právě idea humanity. České dějiny měly v tomto pojetí několik vrcholů, kterými byli především Hus, husitství, reformace a národní obrození. Spojovacím článkem mezi nimi byla právě idea humanity, k níž se aktéři těchto epoch nejvíce přibližovali. Tato idea procházela staletími a umožňovala považovat Čechy na přelomu 19. a 20. století za národ Husův, protože fakticky plnili stále stejné poslání jako historická postava žijící před 500 lety. Hus, čeští bratří, obrozenci i Masaryk se svými stoupenci bojovali bez ohledu na dobové rozdíly pořád o totéž – usilovali o svobodu svědomí, kladli důraz na jednotlivce (nikoli ovšem ve smyslu liberalismu, který Masaryk rozhodně odmítal!) a na jeho mravní zdokonalování, obhajovali hodnotu autenticky věřícího individua proti moci a dogmatům.
 
Co bylo, nevrátí se
 
Takové chápání minulosti muselo narazit na nesouhlas historiků. Tehdejšími nejvyspělejšími představiteli tohoto oboru byli badatelé označovaní podle svého učitele jako Gollova škola. Jejich práce vycházela z maximálního využívání pramenů a směřovala k interpretacím, které ne(s)měly jejich hranici překračovat. K působení nadčasových idejí v dějinách se stavěli velmi rezervovaně. Historik Josef Pekař, hlavní Masarykův oponent ve sporu o smysl českých dějin, na tuto myšlenku namítal: „My, děti 19. století, jimž více neb méně cizí je tento Husův svatý zápal, máme velmi málo práva oslavovati po této stránce Husa a dobu jeho… V tom smyslu tedy národem Husovým nejsme a nebudeme. Co bylo, nevrátí se.“
 
Rozvinul se poněkud mimoběžný střet, jehož strany měly odlišné cíle. Masaryk se svými přívrženci spatřoval v minulosti mravní imperativy, které zakládaly směr budoucího vývoje. Většina historiků se ale držela svých profesionálních metod, jež vedly k pozitivistickému poznávání minulosti, avšak neodhalovaly nad nimi žádné spojující a mravně závazné ideje. Na základě své obeznámenosti s prameny snadno ukazovali omyly a prohřešky proti historickým faktům, jichž se Masaryk dopouštěl. Jemu ale o historická fakta nešlo. Velmi výstižně to následně popsal Ferdinand Peroutka: „Nebyl tedy poměr Masarykův k historii poměrem přesného zkoumání faktů, nýbrž poměrem někoho, kdo chce z historie vydobýt silné a aktivní heslo pro život. Proto věci dopadly tak, že Pekař měl více pravdy a Masaryk daleko více vykonal… Masarykovy omyly byly pro národ plodnější než Pekařovy pravdy.“
 
Před první světovou válkou měli na odborné a publicistické rovině převahu Masarykovi odpůrci. Válka ovšem tomuto názorovému střetu dodala nový rozměr. Univerzitní profesor, který již překročil šedesátku, odešel do zahraničí a zahájil boj proti Rakousku-Uhersku. Masarykova akce nesla od počátku silný myšlenkový a mravní náboj, který vycházel z jeho učení. Nešlo mu o nahrazení jednoho státu druhým. Své úsilí chápal jako součást světového pohybu, který posléze nazýval světovou revolucí. Demokratické státy, kde se moc odvozovala od jejich občanů a jež uznávaly práva a důstojnost jednotlivců, se střetly s teokratickými mocnostmi založenými na spojenectví trůnu a oltáře.
 
Odboj ve jménu reformace
 
K pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa vystoupil Masaryk v Ženevě a veřejně vyhlásil úmysl vyvést Čechy zpod nadvlády habsburské dynastie. Nebylo náhodou, že si k takovému kroku vybral právě toto datum. Hus představoval významnou součást osy českých dějin, která měla touto akcí dále pokračovat. Budoucí první československý prezident promluvil 6. 7. 1915 v ženevském Sále reformace a vyjádřil východisko a jádro svého plánu. Politický záměr byl prohlouben a prosycen náboženským zápalem. Rodícímu se českému protirakouskému odboji dal etický a náboženský základ – tím byla česká reformace, jejíž odkaz podle Masaryka stavěl před současné Čechy možnost a současně nutnost se rozhodnout. V Ženevě na posluchače v sále, stejně jako na širší publikum ve světě i doma, apeloval: „Každý Čech musí se rozhodnout buď pro reformaci, nebo proti reformaci, pro myšlenku českou, nebo Rakouska, nástroje evropské reakce.“ Dědictví české reformace, jež pro Masaryka tvořily idea humanity a svoboda svědomí (při této příležitosti je ztělesňoval hlavně Mistr Jan Hus), tedy zavazovalo za války k jasnému postoji. S touto oporou Masaryk v červenci 1915, jak napsaly vídeňské noviny Neue Freie Presse, vyhlásil válku Rakousku-Uhersku.
 
Nevěříme jako Hus, ale…
 
Husa a reformaci přirozeně nespojovala se současnou situací a požadavky přímá historická nebo myšlenkově-politická kontinuita. Masaryk mezi nimi vyzvedával souvislost etickou a duchovní: „Co nás spojuje s Husem? Hmotně nic. O Ducha se máme starat, ducha jen duch může spojovat.“ Husův boj za očistu církve a za pravdu Božího slova proti církvi jako instituci byl podle Masaryka vzorem a závazkem pro jeho následovníky i po pěti stech letech. Své vystoupení v den výročí Husovy smrti považoval za „organický důsledek naší historie“. Hus a reformace mu byli konstitutivními prvky české národní identity. V knize Světová revoluce, která tvoří myšlenkovou rekapitulaci jeho úsilí během války, Masaryk napsal: „Nejsilnější doporučení však v celé Evropě máme ve své reformaci, Husovi… reformace naše byla etická, na teologické učení se klade důraz menší… Otázka náboženská dnes nikde neznamená přijmout prostě staré formy církevní. Ano, nevěříme jako Hus, ale Hus a jeho následovníci jsou nám vzorem mravní odhodlanosti, pevnosti a náboženské opravdovosti.“
 
Křivdili bychom Masarykovi, kdybychom jej obviňovali z laciné aktualizace. Husem se intenzivně zabýval a jeho dílo důkladně promýšlel. Na druhé straně ale nemůžeme popřít, že si jej nesporně přizpůsoboval podle vlastních potřeb a připodobňoval ke svému obrazu. V tomto ohledu se nelišil od většiny českých politiků druhé poloviny 19. století i první Československé republiky.
 
Z reformátora revolucionář
 
Každopádně všudypřítomné připomínání Jana Husa a husitství tvořilo pevnou součást státní ideologie Masarykovy republiky. Jejich prostřednictvím se upevňovaly hodnoty pravdy, ochoty k oběti a osobní statečnosti, které měly posilovat identifikaci obyvatel se státem. Jejich přitažlivost ovšem kolísala. S přibývajícími léty od euforického okamžiku získání samostatnosti schopnost husovských a husitských motivů oslovovat široké sociální a generační vrstvy klesala.
 
Jejich znovuoživení ale nastalo ve druhé polovině třicátých let v souvislosti s narůstajícím ohrožením státu. S krátkým přeryvem v období druhé republiky, jejíž oficiální ideologie Husa a husitství odmítala, pokračovalo i v období války a po ní. Současně se však posouval další výklad Husa. Po válce na místo předobrazu českého vlastence nastupoval sociální reformátor, či spíše revolucionář, jak jej velebil Zdeněk Nejedlý a ve svém filmu znázornil režisér Otakar Vávra. Ve druhém životě Mistra Jana Husa nastávala další kapitola, která se sice od předchozí lišila obsahem, ale navazovala na ni snahou využít jeho odkazu pro vlastní zájmy.
 
Autor je historik. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay