Marxismus je stále v nás

Vydání: 2017/21 Jak prožít Noc kostelů?, 23.5.2017, Autor: Vít Hájek

PAVEL FISCHER, někdejší velvyslanec ve Francii, je veřejnosti znám jako expert v otázkách bezpečnosti, diplomacie, politiky. Své ale dokáže říct i o náboženství.


„Pověsil jsem kariéru na hřebík,“ říká bývalý diplomat Pavel Fischer. Snímek archiv Pavla Fischera

Studoval jste filozofii, lingvistiku, politologii, náboženskou problematiku. Za koho se považujete? Vzpomínám ostatně, jak jste kdysi prohlásil, že vás naplňuje služba veřejnosti.

Jsem otec od rodiny a občan. Ta služba veřejnosti se odehrává jaksi po cestě. Na vysoké škole jsme si vybírali téma seminární práce z předmětu nazvaného vědecký ateismus. Jako vtip jsem navrhl, že budu studovat sv. Augustina. A paní profesorka byla ráda, že jsem si vybral velkého myslitele křesťanství. Směl jsem mluvit o muži, kterého mám rád a kterého obdivuji, a dostal jsem navíc zápočet. A ostatním jsem ho mohl přiblížit. Přišlo mi tehdy, že Pán Bůh má smysl pro humor.

Vaši kariéru tedy odstartoval vědecký ateismus.

Mám z něj dokonce zkoušku, ale kariérou bych to nenazval. Teprve když jsem studoval v cizině, tak jsem si uvědomil, jak nám marx-leninismus naformátoval mozek. Teprve při studiu filozofie, evropských dějin či teologie jsem zjistil, co si nesu za závaží. A nejen já, celá společnost. Politika se pak zabývala transformací ekonomiky, jakoby nás chtěla odvést od toho skutečně podstatného, třeba v duchovní a společenské oblasti.

Jaké jste měl v duchovní oblasti zázemí?

Těch průvodců včetně rodičů bylo mnoho! Vždycky mě někam posouvali. Byl jsem ještě nezletilý, když hledali vedoucího na chaloupky, tajné prázdninové tábory salesiánů, a přišli za mnou. Vzal jsem to a dodnes jsem za to vděčný. Vzdorovat režimu šlo i tak, že se člověk věnoval mládeži. Vzpomínám na křesťanskou aktivistku Marii Kaplanovou, která mě chválila, jaký jsem úžasný diplomat. Podobné situace z vás dělají to, čím se stáváte. Někdo vám projeví důvěru a vás to posune v hledání vlastní cesty.

A rodiče?

Dlouho jsem netušil, jak to mají moji rodiče s komunisty. Zásadně s nimi nespolupracovali, ale zdálo se mi, že se proti nim příliš neangažují. Později jsem pochopil, že jsem o tom jen nevěděl. Před pádem komunismu jsem například nevěděl, proč jsem měl za úkol výše zmíněné rodině Kaplanově předat plochý klíč velikosti 13. Bylo to nedostatkové zboží a já netušil, že se jím povolovala nádrž u nějakého auta, aby se tam mohly pašovat knížky. Vyrůstal jsem v prostředí, které se nehodlalo podřídit.

Ve škole jste problémy neměl?

Měl jsem štěstí na kantory. Můj třídní si mě jednou pozval do kabinetu: „Jsi jediný ve třídě, kdo není v SSM. Takhle by ses na gymnázium nedostal. Napsal jsem ti do hodnocení, že jsi pionýr, protože chci, abys studoval.“ Na gymnázium jsem se skutečně dostal. A takového kantora si potom nesete s sebou jako ochránce. Hazarduje s vlastní kariérou, aby vám pomohl! Dodnes mě jeho tehdejší postoj povzbuzuje. Důvěřoval mi. Na to se nezapomíná.

Váš tatínek je vědec. Vás věda nelákala?

Já vlastně vědu začal také trochu dělat. Věnoval jsem se typologii katalánštiny, vedle toho jsem studoval francouzštinu. Táta hodně cestoval do zahraničí. V jednu chvíli mu řekli, že s rodinou už nikam nesmí. Byli jsme tu drženi jako rukojmí, což ve mně vyvolávalo pocit, že mi režim tátu bere. Poslední byl tedy náš společný pobyt ve Švýcarsku. Podmínkou bylo, že my děti tam budeme chodit do ruské školy. Jenže tam neměli dost školních lavic, tak jsem šel do církevní školy a studoval ve francouzštině. Jelikož to byl náš poslední rodinný pobyt za hranicemi, zůstala mi francouzština spojená s představou svobody.

Jak jste prožíval rok 1989?

Před listopadem jsem dostal výjezdní doložku a mohl vycestovat na jih Francie, kde měli literaturu právě o katalánštině. V kapse pár peněz, vydělával jsem si načerno jako malíř pokojů, a právě tehdy padala Berlínská zeď a přišla demonstrace na Národní třídě. Přemýšlel jsem, zda se nevrátit, ale rozhodl jsem se práci dokončit. Když jsem se pak vracel domů, vezl jsem si v ruksaku skvělou encyklopedii katalánštiny, ale tady mezitím lidé prožili něco jako skupinovou terapii. Vrátilo jim to naději. Mně takový prožitek chyběl. I proto jsem ten boj se stíny minulosti vnímal v trochu jiném světle, bez velkého okouzlení.

U lingvistiky jste ale nezůstal.

Neměl jsem dojem, že získání doktorátu z lingvistiky je to, čemu bych se po pádu komunismu měl věnovat. Nedalo moc práce mě přemluvit ke studiu sociálního učení církve ve Švýcarsku.

Vyhlédl si mě jeden profesor, seznámil se s tátou a po deseti minutách rozhovoru byli u Tomáše Akvinského. Táta z něj byl nadšený. Dostal jsem stipendium a v Ženevě se mohl potkat s lidmi z celého světa. Promýšleli jsme spolu, co se děje se společností, když končí doba nesvobody. Jaké jsou duchovní proudy, které je třeba mít na paměti, aby nedošlo k násilí, aby jedna ideologie nebyla nahrazena jinou. Dostávali jsme tam zázemí k tomu, abychom se stávali svobodnými občany a pochopili něco z toho, čemu se říká duchovní kořeny Evropy. Závěrečnou práci jsem věnoval tématu uprchlíků a migrantů.

V době, kdy mnozí studovali ekonomii a management, jste se věnoval náboženství.

Mnozí se mi smáli, že se věnuju něčemu tak staromódnímu! Ani já netušil, že se náboženství do veřejného prostoru vrátí s takovou silou. Celá řada ekonomistů, ne ekonomů, protože to byli mentálně marxisté, tehdy říkala: „Materiální základna se transformovala. Neptejte se jak. S naší pomocí budeme mít všichni zajištěný blahobyt.“ To bylo jako přes kopírák opsané z marxistických příruček! Velmi mě to intelektuálně dráždilo.

Jak jste se dostal k místu biskupského sekretáře?

Když jsem se vrátil ze studií, šel jsem jako stipendista církevní organizace podat raport na arcibiskupství. Mluvil se mnou biskup František Lobkowicz a po chvíli mi nabídl práci sekretáře. Nabídku jsem přijal a několik let jsem pro něj pracoval.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.



Pavel Fischer (1965, Praha). Absolvent FF UK, sekretář biskupa Františka Lobkowicze, v kanceláři prezidenta Václava Havla řídil politický odbor. V Paříži studoval na prestižní škole ENA, je nositelem Řádu čestné legie a Řádu sv. Karla. Věnuje se analýze společenského a politického dění, v současnosti je ředitelem STEM.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay