Mariánské schody do nebes

Vydání: 2009/49 Tomáš Špidlík, 1.12.2009, Autor: Milan Tesař

Písničkáře Petra Linharta nelze na naší folkové scéně přehlédnout. Někdejší kytarista karlovarských Čp. 8 a dlouholetý kapelník alternativně folkové skupiny Majerovy brzdové tabulky vydal v roce 2007 své první sólové album Sudéta věnované pozapomenutým a zpustlým místům naší země. Pásmo písňových příběhů inspirovaných nedávnou minulostí Sudet a osudy konkrétních osob vzbudilo pozornost publika i odborné veřejnosti a Petr za ně byl po právu nominovaný na cenu Anděl. Sudety však pro rodilého Středočecha Linharta nejsou jen zdrojem inspirace. Jsou pro něj krajinou, kterou si zamiloval.

Vaše první sólové album Sudéta bylo věnované Sudetám jako českému (především severnímu) pohraničí. Co vás přimělo toulat se Sudetami a pátrat po dávných příbězích těchto míst?

Náhlá a rozumem moc nevysvětlitelná touha. Nicméně v sobě od dětství nosím mnoho skrytých důvodů. Moje babička z tátovy strany byla sudetská Němka, prázdniny jsem často trávil ve stráních nad Desnou v Jizerských horách, několikaleté angažmá v karlovarské kapele Čp. 8 mě zase pár let po několik dnů v týdnu přesouvalo do krajin Karlovarska. Když jsem pak k tomu tématu poprvé přistoupil, zjistil jsem, že tady jsem doma jako nikdy nikde předtím. A že vlastně mohu bohatě čerpat také z toho, co jsem tady kdy prožil.

V pohraničí jste se tedy cítil doma. Pocházíte ale ze středních Čech. Ty jste za svůj domov nepovažoval?

V Kladně byl mým domovem dům, ve kterém jsem se narodil a který později padl při asanaci. Od té doby se tam nijak zvlášť doma necítím, i když jinak ve středních Čechách je mnoho míst, které mám rád a o kterých jsou mnohé písně psané pro Majerovky. Nicméně jak někde píše Václav Cílek – krajinu svého srdce si člověk často vybere až po čtyřicítce.

V písni Maria Stock, věnované zpustlému poutnímu místu Skoky (na Karlovarsku), zpíváte: „Kde končí let je pustá ves / Mariánské schody do nebes / Pod schody kostel a v něm tma / Dvě věže drží ho jak lva.“ Mne by zajímal příběh vašeho vztahu k tomuto místu. Jak jste se do Skoků dostal a čím vás pozapomenuté místo mariánské úcty tak fascinovalo, že se k němu ve své tvorbě vracíte?

Mne kraj okolo Skoků vždycky lákal svou odlehlou svébytností. Fascinovaly mě ty rozcuchané kopce tonoucí v mlhách, ta neustálá hra světel a stínů, která je tu způsobena poměrně vysokou polohou zdejší krajiny. Miloval jsem zdejší lokálku, tu dlouhou trať z Rakovníka do Bečova, která propojuje krásná polozapomenutá místa. Dvacet let mi při pohledu do mapy jitřila fantazii značka kostela uprostřed prázdné krajiny s nápisem: Skoky, zrušená vesnice. A tak jsem se tam konečně po dvaceti letech jednou na konci zimy vydal a našel tam ty mariánské schody do nebes. Bylo to silnější, než jsem mohl očekávat. Jsou místa, která si dají načas, než vás přijmou, pravil by patrně doktor Cílek.

Po vysídlení mnoha zbožných Němců se Sudety staly jednou z nejateističtějších oblastí v republice. A vy si zde najednou všimnete pozapomenutého poutního chrámu. Vnímáte jej především jako zajímavé místo, nebo jste se třeba i pod jeho vlivem začal víc zamýšlet nad duchovními tradicemi té oblasti?

Sudety jsou zemí křížů, a to v přeneseném významu i doslova. Jakmile se člověk začne tím tématem zabývat hlouběji, nemůže se nepotkat s křesťanstvím. Příběh Sudet je příběhem křesťanské doby. A je taky příběhem ztracené nebo zapomenuté víry. Člověk má dojem, že sem vtrhli nějací dávní barbaři. Ovšem není to tak dávno a my jsme do jisté míry jejich potomci.

Zaujalo mě, že o místech v pohraničí hovoříte jako o promodlených. Věříte v sílu modlitby?

Věřím. Síla někdejšího prožitku mnoha lidí je v těch místech stále přítomná. Skoro mám někdy pocit, že leckterá místa by už dávno zmizela, kdyby nebyla takto posvěcená. Jako by se nad nimi vznášela neviditelná ochranná Boží ruka.

Vím, že váš vztah ke Skokům je specifický, dokonce jste si poblíž koupil garsonku. Máte podobně silný vztah i k dalším konkrétním místům v pohraničí?

Mám rád Rumbursko, malebnou krajinu kopců s rozhlednami, odkud pocházela moje sudetská babička. Nebo třeba Broumovsko, barokní zemi otevřenou do Polska. Podobně úchvatné jsou Rychlebské hory a Javornicko. Ale to je jen chabý výčet, těch míst je daleko víc a mnohá další asi nikdy nenavštívím, protože na to je život příliš krátký.

Sudétu jste vydal v roce 2007. Už dávno předtím jste se však v písních skupiny Majerovy brzdové tabulky věnoval zajímavým a tajemným místům naší země. V textech Majerovek se často vracíte do mnohem dávnější minulosti než na Sudétě, včetně předkřesťanských dob. Kde jsou tedy vaše kořeny? Je pro vás důležité, že žijete v zemi, která přijala před více než 1 100 lety křesťanství?

Jsem poutník, jsem muž na cestě. Kořeny začínají v dávné minulosti a končí v přítomnosti. Věřím v existenci Boží a vím, že tato víra měla v průběhu věků různé podoby a křesťanství je naším završením té cesty. Píšete texty živelně, „na jeden zátah“, kvůli autenticitě výpovědi, nebo přemýšlíte nad každým slovem, měníte formulace, usilujete o krásu textu? Většinou píšu velmi pomalu. Sice mívám na jeden zátah často hotovou hrubou kostru textu, ale pak domýšlím, formuluji a taky čekám na jistotu, že jsem si opravdu povšiml všech důležitých souvislostí. Tedy – někdy je to jistota, jindy mi za čas spíš jen tak otrne… Vše se dost urychlí, když k textu zároveň vznikne správná hudba, jako by vznikla jakási zákonitá struktura, která si všechno sama podřídí svému účelu. Někdy dokonce pochybuji, že tím pravým autorem jsem opravdu jenom já.

Kladete při psaní textů větší důraz na složku faktografickou (dokumentární), nebo uměleckou?

Nechávám tomu úplně volný průběh. Potom mívám jen výčitky svědomí, jestli jsem původní fakta příliš nezkreslil, protože si občas přece jen dovolím nějakou tu mírnou licenci. Ale s tím nic nenadělám, nepíšu historické studie, píšu písničky. Pokud mi záleží na tom, aby lidé znali plnou verzi příběhu, obvykle o tom na koncertě povyprávím nebo o tom napíšu na svých internetových stránkách.

Za svého „velkého učitele“ považujete Oldřicha Janotu, básníka, filosofa, eklektika, který své nové album nazval Ora pro nobis a obrací se na něm mimo jiné k Panně Marii. Překvapilo vás u něj toto přihlášení se ke křesťanským tradicím?

Patrně to tak má být. Krom toho si nemyslím, že by se Oldřich Janota k těm tradicím nějak nově přihlašoval či snad, mohu-li použít tu trochu legrační formulaci, se od nich v minulosti jakkoliv odhlašoval. Oldřichovu tvorbu považuju odjakživa za takový ten často citovaný obraz Ducha, jenž vane všemi směry. Samozřejmě mě těší, že Oldřich napsal svoji mariánskou píseň někdy v době, kdy vznikala Maria Stock. Snad se právě otvíraly nové cesty.

Vraťme se ke Skokům. Stal jste se jedním z garantů zvelebování tohoto místa. Co se dělá a co vy konkrétně děláte pro jeho oživení?

Poutní chrám ve Skokách je dnes ve správě kláštera premonstrátů v Teplé, sem směřují dobrovolné dary i státní příspěvky, jimiž je pokryta nutná rekonstrukce stavby, která probíhá krok po kroku, podle toho, kolik prostředků se zrovna podaří shromáždit. Veliký význam pro oživení Skoků má toužimské občanské sdružení Pod střechou, které vpravdě zastřešuje všechny místní aktivity – kromě brigád a letních táborů je to především zpřístupnění kostela během celého léta i se službou průvodce a pořádání koncertů. Letos jsme ve Skokách uvítali pěvecké sbory Paleta a Orbis Pictus a především písničkáře Dagmar Voňkovou, Oldřicha Janotu a Vesnu Cáceres. Já ve Skokách funguju jako spoluorganizátor koncertů, průvodce a také jako takový mediální čeřič a webmaster stránek www.skoky.eu.

O jiné církevní stavbě zpíváte v písni Sudetský kostel („Koupil jsem kostel v údolí / Ve stráni hledal jsem Boha / Houby a brusinky, cokoliv / Hledal jsem sebe a našel jsem oba“). Jde o příběh kostelíka, který byl prodaný přes realitku jako chalupa. Dokážete si sám sebe představit jako kupce? Myslíte, že člověka změní to, že žije v bývalém kostele?

S výhradou, že jsem člověk dosti nepraktický a kostelík by mi patrně spadl na hlavu, si sám sebe jako kupce představit dovedu. Ale asi by mi to místo sloužilo spíš jako poustevna než jako chalupa. Nikdy jsem to ovšem nezkusil a s majitelem dotyčné chaloupky se neznám, takže to mohu jenom odhadovat. Patrně bude záležet na tom, jak a čemu je takový chalupník otevřený.

Ve svých písních se nevěnujete pouze místům, ale také konkrétním lidským osudům. Co může dnešnímu posluchači dát například příběh zcela konkrétní Helgy Braun?

Kupříkladu by si člověk mohl vážit toho, že žije v daleko přívětivější době než hrdinka písně, a podle toho konat a nefňukat. A taky lze s odstupem přemýšlet nad tím, jestli ta poválečná spoušť, která potkala české pohraničí, měla vůbec nějaký smysl a jestli vůbec něčemu dobrému posloužila. Sám o tom velmi pochybuji.

Vaše písně jsou plné reálií, cítím za nimi spoustu prostudovaných materiálů, případně i osobních rozhovorů s lidmi z těch krajů. Jak taková sudetská píseň vzniká?

Obvykle je na začátku cesta do neprobádaného místa, o němž jsem už předtím něco slyšel či četl nebo mi přijde jinak zajímavé či dostatečně tajemné. Po návratu obvykle zjišťuju různé další souvislosti, někdy se ještě vracím a pak obvykle postupně začíná něco vznikat. Někdy je ten proces rychlejší, jindy pomalejší, někdy se mi podaří proniknout hlouběji, jindy zůstanu spíše na povrchu.

I dvacet let po Sametové revoluci mají písničkáři potřebu burcovat, zpívat proti rasismu, konzumní společnosti, drogám… Vy na to jdete jinak a ohlížíte se především do minulosti. I přesto si myslím, že se vaše písně dají za angažované považovat. Zeptám se tedy obecně: Má podle vás píseň šanci změnit svět k lepšímu?

Myslím, že docela stačí, když na chvíli dodá sílu nebo třeba jenom klidné spočinutí duše. Je to taková pomocnice na cestě proměn.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay