Maria nepatří jen na oltáříky

Vydání: 2004/19 Mariánská zbožnost, 2.9.2004, Autor: Petr Lindr

Rozhovor s P. Vojtěchem Kodetem OCarm
Někteří u ní nacházejí útočiště a pomoc pro svůj život, spoléhají na její přímluvu. Druzí nechápou, proč by ji měli pro svou víru potřebovat, a jsou i mnozí, pro něž je ohrožením jejich snahy o čistotu víry. Kdo je tato žena Maria, o které Bůh tak krásně vypovídá v předobrazech Starého zákona i v prorockých předpovědích a která ve svém Magnificat vyznává své blahoslavenství?


Vidíte mariánská zjevení a jejich dopad na život věřících jako něco pozitivního, nebo spíše problematického?
Mariánská zjevení a jiné mimořádné duchovní zkušenosti mohou vést, a často vedou k obrácení člověka nebo k podstatnému oživení křesťanské víry. Jde-li o zkušenost autentickou, ponese dobré ovoce v osobním životě, a tím i v životě rodiny, ve farnosti, v zaměstnání a podobně. Za takových okolností lze těžko něco namítat, naopak, bylo by na místě děkovat Bohu, že sáhne i k mimořádným prostředkům, jen aby člověka oslovil a přitáhl k sobě.

U někoho však vinou jeho lidské nezralosti zvítězí sektářská mentalita, která se mimo jiné projevuje vymezením se proti celku, proti jinak smýšlejícím. Svět je rozdělen na „my a oni“. My – správně věřící, kteří uznáváme mariánská zjevení, a ti, kdo je neuznávají. Jindy je pro nás autoritou nějaká omilostněná osobnost, která, jak se zdá, má „přímou linku“ do nebe, a kdo ji neuznává nebo si dovolí mít výhrady, patří mezi lidi neduchovní. Podobná mentalita pramení, jak jsme řekli, buď z lidské nezralosti, nebo i z duchovní pýchy, která je na hony vzdálená duchu evangelia.

Jakou vážnost by měl věřící přikládat poselstvím Panny Marie z různých mariánských zjevení?
Tady je předně třeba zdůraznit, že ani u schválených zjevení církev nikoho nezavazuje jim věřit. Církevní schválení nám pouze zaručuje, že daná poselství jsou v souladu s pokladem víry předávaným církví, a tedy s Božím slovem, jež zůstává základním pramenem teologie a také základním duchovním pokrmem každého opravdového křesťana. Proto vidím jako problematické, když někdo bedlivě sleduje všechna slova Panny Marie i soukromá zjevení kdekterého vizionáře, a zanedbává Boží slovo.

Ještě vážnější problém nastává, jestliže začneme soukromým zjevením poměřovat Zjevení předávané církví a její učení, zatímco by tomu mělo být naopak. Nedávno se v některých mariánských společenstvích tvrdilo, že Panna Maria nesouhlasí s přijímáním na ruku, které schválili jako možné naši biskupové ve shodě s papežem. Jindy se u nás zase šířilo údajné proroctví odněkud z Polska, v němž Panna Maria měla tvrdit, že příští papež bude vtělený Antikrist. Snad ani nemusím dodávat, jaké důsledky to bude mít na život křesťana nebo společenství, která podobným pseudozjevením nekriticky uvěří. To by totiž znamenalo, že Panna Maria podkopává jak papežství, tak učitelský úřad církve, jež ustanovil sám Ježíš, a to není možné. Jak víme z Písma, skutečná Panna Maria evangelia neopravovala, pobízela jen k naplňování Ježíšových slov. Dodnes jistě nedělá nic jiného.

Shoda s Písmem svatým je jedním ze zásadních kritérií, podle nichž můžeme rozeznat pravá zjevení od falešných. Znovu opakuji, jestliže se soukromým zjevením začne poměřovat a rozlišovat Zjevení předávané tradicí a učitelským úřadem církve, jestliže vyměníme Písmo svaté za nějaký spisek, o jehož původu ani moc nevíme a jenž si s Božím slovem protiřečí, dostali jsme se do slepé uličky.

Jaký je vlastně dnes obecně postoj církve k soukromým zjevením?
Z historie i uznaných zjevení a nakonec z mnohých životů světců víme, že církev je vůči mimořádným jevům opatrná. Podle někoho snad až příliš, opatrnost je však nutná už z jednoho prostého důvodu: procento zjevení, která se ukáží jako pravá, je vzhledem k celkovému počtu hlášených zjevení velmi malé. V současnosti například mají ve Vatikánu dokumentaci asi dvou tisíc údajných mariánských zjevení z celého světa. Přitom jen ze situace naší místní církve víme, že několikanásobně vyšší bude počet těch, jež o rozlišení církve nestojí, přičemž jim jejich vyznavači věří s neochvějnou vírou. Zároveň však církev dobře ví, že Bůh k nám může promlouvat i touto cestou, proto uvedené jevy zkoumá s vážností a pokud vykazují známky Boží přítomnosti, nezdráhá se je podporovat. Stačí vzpomenout velkou úctu současného papeže k Panně Marii Fatimské a podobně.

Když ale hovoříme o postoji církve, je potřeba rozlišit církev jakožto lid Boží, postoj příslušných zodpovědných autorit a postoj jednotlivých osobností, třeba i biskupů. Nyní jsem mluvil o problematice oficiálního stanoviska, za něž ručí příslušná kongregace v Římě. Existují však i postoje vlivných jednotlivců, teologů či biskupů, u nichž se může projevit v těchto otázkách kromě nutné opatrnosti i méně svatá motivace, jako je touha nemít potíže, jež zvítězí nad potřebou hledat pravdu, nebo dokonce arogance a přezíravost. Stačí vzpomenout na historii zjevení v Lurdech, na mnohá trápení z oficiálních míst, která zažili snad všichni mystikové, naposledy třeba Padre Pio. Při jeho beatifikaci prohlásil papežský kazatel otec Cantalamessa, že všechny tyto zkoušky jistě pomohly k jeho očištění a prověření jeho svatosti, ale to nic neubírá na zodpovědnosti těch, kdo mu tato trápení připravili. Pro dokreslení složitosti rozlišování v těchto případech bych rád dodal, že ani papež Jan XXIII. otci Piovi nevěřil, a dnes jsou oba v seznamu světců. Zůstává ale pravdou, že dalším z rozlišujících kritérií mezi člověkem Bohem obdarovaným a falešným prorokem je i hluboká pokora, což znamená i otevřenost ke kritice a poslušnost vůči církevní autoritě, navzdory tomu, že je poznamenána lidskou slabostí.

Proč je ale zapotřebí tolik rozlišování, je-li zřejmé, že se někde děje něco mimořádného, vědecky nevysvětlitelného? Copak to není jasné svědectví, že je u díla Bůh?
Hlavním důvodem zmíněné opatrnosti je skutečnost, že mimořádné jevy mohou mít velmi rozličný pramen: Duch Boží, duch zlý, narušená lidská psychika a hřích, v tomto případě hřích ve smyslu klamání druhých pro svůj prospěch nebo snaha strhávat na sebe pozornost. Pocházejí-li zjevení či zázraky skutečně od Ducha Božího, mohou být velkým darem Božím pro jednotlivce i pro církev. Mohou být ale zrovna tak plodem mámení zlého ducha - v životech světců máme bezpočet příkladů, jak se dovede převlékat za anděla světla, aby člověka uvedl do duchovní iluze, a tím zdeformoval celý jeho duchovní i lidský život. Dále mohou být známkou rozbíhající se duševní poruchy, například schizofrenie, při níž lidé v akutním stadiu mají rovněž vidění a slyší hlasy a jsou-li nábožensky založení, nepřekvapí, jde-li o hlas Panny Marie nebo Ježíše. A konečně se může jednat pouze o výplod lidské fantazie a něčí touhy se zviditelnit, nebo dokonce touhy po penězích; tak například jeden italský starosta nechal vybudovat velký kostel, aby povzbudil příliv poutníků, a tím i cestovní ruch, ač místní zjevení nebylo církví uznáno za pravé. Mnohým falešným vizionářům stačí k uspokojení obdiv věřících, možnost ovládat nějaký okruh lidí nebo jen rozruch, jejž vyvolají. Živí se pochopitelně na lidské senzacechtivosti.

Největší potíž je však v rozlišování Boží moci od moci okultní. Už ve Starém zákoně čteme, jak mágové egyptští dokázali do určitého stupně napodobovat znamení, která Hospodin propůjčil Mojžíšovi, aby ukázal faraonovi, že je u díla On sám. Dodnes jsou lidé snadno dezorientovaní, když se jedná o zázraky nebo něčí mimořádné schopnosti, a někdy příliš rychle uzavírají, že jde o charismata, tedy o projev Boží moci.

A jak je tomu s modlitbou k Panně Marii? Nejde o modlářství, jak nám katolíkům mnohdy podkládají křesťané jiných církví?
Modlitba k Panně Marii, lépe řečeno prosba o její přímluvu, se zakládá na odkazu Krista na kříži: „Hle, tvá matka.“ Kristus to řekl učedníku Janovi, který stál pod křížem, ale církev nás učí, že v jeho osobě odkázal svou matku komukoliv, kdo se stane jeho učedníkem a přizná se k jeho kříži. Po daru sebe sama a svého Ducha jde o nejkrásnější dar, který nám Kristus mohl odkázat. Panna Maria totiž žila a dodnes žije plně tím, čím žije její syn Ježíš, proto se tolik podílí na jeho plánu spásy. Jestliže Kristus je v nebi na pravici Boží a přimlouvá se za nás, ona nebude dělat nic jiného. Je však třeba vědět, že i když se stala matkou Boží, a to je veliká důstojnost, ona sama není žádná „bohyně“. Sama se nazvala služebnicí Páně a byla by první, kdo by odmítl být stavěn na roveň Bohu.

Jakákoli naše prosba, kterou k ní vyšleme, prochází jejíma rukama směrem k Bohu, a jakákoli milost, kterou Maria pro nás získá, pochází od Boha, pramení v jeho lásce k nám. Krásně to znázorňují některé východní ikony, které Pannu Marii zpodobují v přímluvném postoji, s hlavou pokorně skloněnou a s dlaněmi obrácenými vzhůru k nebi, v postoji přijímajícím. Obrazy a žehnající sochy Panny Marie na Západě mohou být někdy naopak trochu zavádějící, protože se zdá, jako by Matka Boží byla pramenem všech milostí, nikoli prostřednicí.

Některé písně a modlitby zanechávají pocit, jako bychom se měli k Matce Boží utíkat, když Pán Bůh nechce vyslyšet naše prosby, nebo dokonce pro ochranu před ním. Co si o tom myslíte?
Domnívám se, že si často do obrazu Boha promítáme své lidské představy a zkušenosti, které pak jeho skutečnou podobu zkreslují. V tomto případě jde asi o model z mnohých rodin, kde maminka je ta hodnější a otec ten náročnější, ne-li chladný a tvrdý, nebo kde citlivější a laskavější maminka chrání děti před výpraskem rozhněvaného otce. Promítat tyto zkušenosti narušeného lidství do obrazu Boha Otce a Panny Marie mi připadá neoprávněné. Panna Maria rozhodně není a nemůže být milosrdnější než Bůh, který je milosrdenství samo.

V přímluvné modlitbě ale rozhodně nejde o přemlouvání neochotného Boha, aby uštědřil něco, co nám v podstatě nechce dát, nebo dokonce o jeho udobřování, když je nahněvaný. To všechno jsou pouhé lidské projekce. V příběhu o marnotratném synu - nebo spíše o milosrdném otci - nám Pán Ježíš ukázal mimo vší pochybnost, že i když my se hříchem vzdálíme od Boha, on se nám srdcem nevzdálí. Nedokáže nás přestat milovat, protože je láska sama. Máme-li se mu znovu přiblížit, je třeba se obrátit, tedy změnit svoje smýšlení, nikoli měnit smýšlení Boha vůči nám.

Jestliže Bůh dovoluje, abychom si v Těle Kristově pomáhali přímluvnou modlitbou, je to proto, abychom měli podíl na jeho díle spásy, a mohla se tím více projevit jeho sláva. Můžeme si tak projevovat bratrskou lásku a jsme vtahováni do tajemství života samotné Nejsvětější Trojice, kde je náš pravý domov. A protože církev jako Tělo Kristovo přesahuje hranice smrti, můžeme žít společenství lásky i s těmi, kdo už jsou v nebi, v první řadě s naší Matkou Marií a se svatými.

Jaký postoj by tedy měl křesťan zaujmout k Matce Boží? Zdá se, že i uvnitř církve se tyto postoje velice liší. Proč myslíte, že tomu tak je?
Skutečně se dá říci, že v posledních desetiletích prožívá mariánská úcta příliv i odliv, místy velký rozkvět, a jinde hlubokou krizi, a to nehovořím pouze o lidové zbožnosti. Dnes jsme svědky napětí mezi zbožností, která je velmi soustředěná na Pannu Marii, a zbožností, která se na Matku Boží vůbec neodvolává, protože ji vidí jako nebezpečí pro čistotu víry, jako „nános“, od něhož je třeba se oprostit návratem k evangeliu. Bohužel je tento odmítavý postoj mnohdy výsledkem přehánění výstředních mariánských ctitelů, kteří mají snahu vytvářet jakési čistě mariánské náboženství se sektářskými prvky, jak jsme o tom mluvili.

Je myslím škoda, že tak málo známe některé koncilní i pokoncilní dokumenty. Věnují Panně Marii velkou pozornost, ale zároveň navracejí její nádhernou postavu do biblické perspektivy. V Písmu je o ní sice jen pár míst, ale jsou teologicky velmi bohatá, ukazují jak její úzký vztah ke Kristu, tak její místo v církvi a v celém plánu spásy. Ona zdaleka nepatří jen na vyzdobené oltáříky: Matka Boží nám byla dána za matku, aby s celou církví a s každým zvlášť putovala jeho životem a pomáhala nám dojít k cíli. Přitom není zanedbatelná ani samotná její postava jako vzor věřícího a milujícího člověka. Mně osobně se na ní velmi líbí spojení hluboké duchovnosti a naslouchání Božímu slovu s praktičností její lásky k bližnímu, jak ji vidíme z návštěvy Alžběty nebo z události v Káně. Maria je vzorem ženy, která dokázala radikálně odpovědět na Boží volání a na novost evangelia, která se dokázala spolehnout na Boha a jeho slovo ve velmi obtížných situacích života. Domnívám se, že proto je tak blízká mnohým věřícím, zvláště v období životních zkoušek. A skutečně stojí za to vrátit se občas k rozjímání událostí z jejího života, jak je předkládá Písmo. Kromě vtělení Božího Syna je v něm velmi málo mimořádností, zato velmi mnoho těžkostí a nároků na holou víru, tedy víru, která se nemůže opřít o žádná znamení.

Panna Maria je v církvi i věřícími uctívána od samého počátku křesťanství.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay