26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Maria není pouze naší matkou, nýbrž také sestrou

5. 8. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/32 Maria v životě a modlitbě křesťana, 5.8.2008, Autor: Václav Štaud

Každá doba má jiný ideál ženství, zpravidla prý je jím to, co té které době nejvíc schází. To se týká i mariánského ideálu církve. Jaký obraz Panny Marie je důležitý právě pro dnešní dobu? Poslední koncil už nenabídl obraz ženy – panovnice, ale především dobré matky. Krista a celé naší církve. Změnil se nějak v posledních letech teologický pohled na Matku Boží? Na otázky mariánské úcty 21. století odpovídá profesor dogmatické teologie P. Ctirad V. Pospíšil.

Bible nemluví o nanebevzetí Panny Marie, které církev přesto vyznává a slaví. Na jakém základě?

Příslušné dogma bylo prohlášeno v roce 1950, ale víra v toto tajemství je doložitelná již v době církevních otců. Za vším stojí velmi prostá logika: Maria je v Písmu vždy úzce spjata s údělem svého Syna. Syn vstal z mrtvých a je oslaven jako celý člověk. Zdá se proto nesmyslné, aby Maria, která dala Slovu lidské tělo, podléhala porušenosti v hrobě. Vedle Nového Adama stojí Nová Eva. Ve slávě je kompletní lidství, nejen muž – Kristus, ale také žena – Marie. Církevní otcové odhalili zlaté christologické pravidlo, které zní: „Co je přijato Slovem při vtělení, to může být spaseno; co přijato není, to nemůže být spaseno.“ Jinými slovy: opravdovost vtělení, opravdovost přijatého lidství je opravdovostí naší spásy. Existuje však jedna výjimka. Slovo nepřijalo ženství, které ale rozhodně není vyloučeno ze spásy, jak to jasně dokládá tajemství Mariina nanebevzetí. Mariologie tedy představuje nutný doplněk christologie.

Jaký je význam ještě staršího dogmatu – o neposkvrněném početí? Nesnižuje tohle zvýhodnění zásluhy Panny Marie?
Neposkvrněné početí znamená, že Maria byla od prvního okamžiku své existence v lůně matky uchráněna poskvrny dědičné viny. To ale neznamená, že by nepotřebovala vykupitelské dílo svého Syna. Nebyla ale očištěna od viny jako my, nýbrž uchráněna toho, aby na ní tato vina ulpěla. Její zásluhy to určitě nesnižuje. Stál před ní úkol přijmout Slovo, počít jeho lidství, porodit ho, jako člověka jej vychovat, uvěřit v něho a naplňovat velkolepou roli duchovní matky všech Kristových učedníků. Kdyby Bůh od Marie tohle všechno chtěl a nevybavil ji k tomu příslušnou pomocí, bylo by to nejen nemoudré, ale také ne zcela spravedlivé. Význam tohoto dogmatu spatřuji v potvrzení univerzality Kristova spasitelství. Jestliže vtělený Boží Syn je spasitel všech lidí, pak to musí platit i o těch, kdo žili před ním. Kristův kříž tudíž působí spásu ještě předtím, než se toto velkolepé tajemství v dějinách odehraje před našima očima. Maria tedy představuje vrcholný případ spásonosného působení Kristovy oběti směrem do minulosti.

Máme věřit různým mariánským apokryfům, legendám či viděním? Žila například Panna Maria v Efezu?
V první řadě je třeba důrazně podtrhnout, že základním východiskem mariologie i zdravé mariánské úcty je Písmo. Náš zájem o Marii vyplývá z našeho zájmu o Krista, protože Matka Páně je velmi úzce spjata s pravým lidstvím vtěleného Slova. Údaje v apokryfech, legendách a různých viděních lze vnímat jako doklad o mariánské úctě, zároveň bychom si ale od tohoto druhu literatury měli uchovat kritický odstup. Když srovnáme pár takových textů, nemůžeme si neuvědomit, jak silně jsou podmíněny dobovou mentalitou, teologií a také osobností příslušného vizionáře. Jestli Panna Maria žila v Efezu? Historik by řekl, že se jedná o tradovaný údaj, který se nedá ověřit ani vyvrátit. Teolog poznamená, že odpověď na tuto otázku nesouvisí s nadpřirozenou vírou ani s naší spásou.

Jak přispěl k rozvoji mariologie Jan Pavel II.?
Každý jistě pochopí, že vyčerpávající odpověď by si vyžadovala mnohem více prostoru. Omezím se proto jen na několik bodů. Ač byl tento papež velkým ctitelem Matky Boží, nepřikročil k přípravám prohlášení takzvaného pátého mariánského dogmatu o Panně Marii jako „Spoluvykupitelce“. V dané věci tedy zachoval linii II. vatikánského koncilu, který tohoto titulu záměrně nepoužil. „Zbožné“ přehánění na jedné straně a hluboká mariánská úcta a kvalitní mariologie na straně druhé nejsou jedno a totéž. První slovanský papež hovořil také o rozvoji Mariina duchovního života a poznamenal, že i Maria procházela stavem, jejž můžeme definovat jako noc ducha. Ani pro ni totiž nebylo snadné přijmout radikální Kristovu novost.

Počet mariánských zjevení narůstá. Jak se k tomuto problému staví církev?
Za posledních zhruba pětadvacet let by jich na celém světě mělo být několik set. Mariánská zjevení, tedy ta pravá, jsou určitě velkým darem, ale také ne právě snadnou výzvou pro náš intelekt. Objevuje se obava, zda „exploze“ mariánských zjevení nesouvisí s „poptávkou“ po mimořádnostech a určitém druhu „hmatatelného“ nadpřirozena. Existuje zde také celá řada nebezpečí, mezi něž bohužel patří možnost podvodu, psychická abnormalita vizionářů, působení temných sil. Církev je proto velmi opatrná a většinou dlouho vyčkává. Když se jednoznačně vyloučí všechna možná nebezpečí a když je jasné, že poselství vizionáře není v rozporu zejména s Písmem, pak příslušná církevní autorita konstatuje, že na daném zjevení není nic škodlivého a že nelze vyloučit nadpřirozený původ. Nikdy ale církev nemůže nikoho nutit k tomu, aby přijal určité konkrétní soukromé (přesněji „aktualizační“) zjevení. Takové oficiální konstatování „nezávadnosti“ rozhodně neznamená, že všechny údaje ve výpovědích vizionáře by byly v každém ohledu neomylné. Je-li Písmo svaté neomylné v tom, co se týká naší spásy, pak by bylo prazvláštní, kdyby poselství vizionářů měla kupříkladu ukájet naši čistě „historickou zvědavost“. Autorita konstitutivního zjevení (zjevení, které ustavuje obsah naší víry) je pochopitelně nesrovnatelně vyšší než výpovědi nositelů zjevení.
V případě některých aktualizačních (soukromých) zjevení je situace tak komplikovaná a nejasná, že církevní autorita se záměrně nevyslovuje ani pozitivně, ani negativně. V takových případech by se duchovní měli chovat stejně zdrženlivě jako církevní autorita. Ve hře je věrohodnost našeho svědectví o ukřižovaném a vzkříšeném Kristu a o trojjediném Bohu. Pokud by se totiž později ukázalo, že vše nebylo tak docela v pořádku, příslušní duchovní by se projevili jako lehkověrní, a proto ne zcela důvěryhodní svědkové. Laici mají v takovémto případě poněkud větší manévrovací prostor.

Jak tedy prožívat a šířit mariánskou úctu, aby byla přijatelná pro novou generaci katolíků 21. století, případně i pro další křesťany? Pomůže k tomu mariologie?
Zdravá mariánská úcta je zaměřena primárně nikoli k Marii, nýbrž ke Kristu a k Bohu Otci v Duchu Svatém; inspiruje nás a dává nám sílu k službě bližním; je zdravě sebekritická a vyzařuje z ní svoboda Božích synů a dcer. Právě k této vyváženosti nám má pomáhat mariologie, která je také nutnou složkou mariánské úcty. Protože láska a úcta předpokládá porozumění. Přehánění v oblasti mariánské úcty „Mariinu věc“ ve skutečnosti značně diskreditují a poškozují. Mariánská úcta rozhodně neznamená, že by se člověk musel poddat čiré citovosti a „amputovat si“ intelekt. Mariánská úcta neznamená věčnou infantilitu ve vztahu k „velké matce“. Nebeský Otec totiž chce, abychom dospívali k pravé svobodě a duchovní dospělosti. Jak rosteme, je nám dáváno na srozuměnou, že Maria není pouze naší matkou, nýbrž také sestrou.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou