Vydání: 2014/2 Tři králové vyrazili do ulic!, 8.1.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Postava Ježíšovy matky může sblížit protestantské a katolické pojetí církve

Maria patří všem křesťanům – stejně jako evangelium. Je úzce propojena se svým Synem, a to jak ve vánočním, tak ve velikonočním příběhu. Je jeho první učednicí. V Marii vrcholí Starý zákon a začíná se odvíjet jeho druhý díl. Sama nepředstavuje žádnou instituci. Není součástí hierarchické struktury, nešermuje apoštolskou sukcesí, nevmetává druhým do tváře kanonické právo, zůstává na prvním místě tím, čím je v evangeliu, a nechce být více: „služebnicí Páně“.

Věčně s ní v nebi býti žádáme…

Která přímluva je jistější: u Matky Boží Svatohostýnské, Svatohorské, nebo dokonce za hranicemi u Matky Boží Lurdské či snad z La Saletty? Taková otázka může právem nejen u evangelických křesťanů vzbuzovat úsměv. Je však škoda, že reformace v zápalu boje za očistu křesťanství odsunula Pannu Marii v nejlepším případě na vedlejší kolej, jakkoli Lutherův vroucí výklad Magnificat stojí dodnes za pozornost. Leč v reformačních vyznáních, tzv. konfesích, se v tomto ohledu mnoho nedočteme, spíše výjimku tvoří Bratrská konfese z roku 1662, zato výjimku pozoruhodnou:

Nade všecko pak o Panně Marii věříme a vyznáváme, že byla dcerka z rodu královského, v tom nade všecky lidi blahoslavená, že aby matkou Syna Božího, přirození naše přijímajícího, byla, k tomu od Boha Otce vyvolena, oddělena, požehnána, Duchem pak svatým mimo jiné (rozuměj: nad jiné lidi) naplněna a posvěcena byla, Panna čistá před porodem, při porodu i po porodu, krví Syna svého nejmilejšího, jenž byl a jest Syn Boha živého, pokropena a posvěcena byla a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla. Protož i památky její k chvále slávy milostí Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh při ní pro spasení naše učiniti ráčil, radujíce se. A tak ji se všechněmi křesťanskými národy blahoslavíce (L 1,48) a v životě jejím svatém ji podle možnosti věrně následovati a rozkaz její (J 2,5) skutečně zachovávati se snažujíce, věčně s ní v nebi býti žádáme, vše podle Písem svatých.

Učitelkou pokory

Hlavní rozdíl mezi takto ojedinělou evangelickou úctou k Panně Marii a tou katolickou tkví v tom, že v období po reformaci se postupně v nových církevních útvarech vytratilo do té doby běžné chápání „společenství svatých“. Reformace odmítla přímluvy svatých v rámci svého tažení proti záslužnictví a korupci v církvi,
jakož i z touhy obnovit přímý vztah věřících ke Kristu. Neuvědomila si však, že právě úcta k Marii, pokud se drží biblického základu, toto kristovské zaměření víry přirozeně podporuje, ukotvuje a zároveň ochraňuje před jednostranným racionalismem na jedné straně či nabubřelostí rádoby zbožných radikálních skupin, které – v kontradikci k Panně Marii – jako by rázem spolkly všechnu moudrost světa, na straně druhé…

Maria je totiž učitelkou pokory par excellence, což je její základní, ale zdaleka ne vyčerpávající charakteristika. Už proto má mít i v ekumenickém hnutí místo nejpřednější.

Prosba o její přímluvu arci není jediný způsob, jak ji „blahoslavit“. Zcela zásadní je z tohoto hlediska rozjímavá četba evangelií, kde se píše o ní a jejím Synu. Tento vztah je pro církev naprosto konstitutivní. Zde se ocitáme „u toho“. Mariánská úcta totiž koření v kontemplaci evangelijního textu, neboť ona sama jej kontemplovala jako první. A takto spojeni s Marií mohou být všichni křesťané, a to dokonce i společně – třeba právě v Týdnu modliteb za jednotu. Odtud je pak možné v hledání této jednoty pokročit dále a hlouběji, jak sám Duch Svatý zavelí.

A proto: aniž chci úlohu Ježíšovy matky jakkoli přecenit, je její místo v ekumenických rozhovorech mnohem důležitější, než se má obecně za to. Vždyť ve vztahu k církvi je označována posledním koncilem jako „předobraz a dokonalý vzor její víry a lásky“. Bez pochopení Mariiny úlohy v dějinách spásy nelze pochopit ani obecně křesťanskou nauku
o Kristu nebo o církvi. Proto název 8. kapitoly věroučné konstituce o církvi Lumen gentium zní: „Blahoslavená Panna Maria, matka Boží, v tajemství Krista a církve.“

V centru dění

Jde o tajemství, do něhož se z milosti Boží vniká krok za krokem. Bible nepřináší žádnou souvislou nauku o matce Páně, zato poskytuje mnoho materiálu k tomu, aby tato nauka byla církví vytvořena. Vždyť Maria stojí v centru biblického dění. Stačí poukázat na souvislosti mezi Evinou neposlušností a Mariinou oddaností Bohu, mezi Abrahamovou vírou v zaslíbení a Mariinou vírou v naplnění, na její místo v nejužší blízkosti Božího Syna od zvěstování až po kříž, na Kristova slova – „Hle, tvůj syn“, „Hle, tvá matka“, na sepětí mezi sesláním Ducha Svatého na Marii na začátku Lukášova evangelia a sesláním Ducha Svatého na církev na začátku Skutků apoštolských, na její boj s ďáblem předpověděný v Genesis 3,15 a rozvinutý ve Zjevení 12. To jsou natolik ústřední biblické oddíly, že chceme-li být věrni Písmu, nemůžeme než považovat Pannu Marii za „blahoslavenou“ a „požehnanou mezi ženami“, za tu, která byla od počátku ke své úloze matky Spasitele předurčena, za tu, jež se zároveň vyznačovala prostotou, pokorou, poslušností, nenápadností, neboť byla zcela vydaná Boží milosti. Vskutku: „Maria (…) jistým způsobem v sobě spojuje a vyzařuje největší skutečnosti víry“ (LG).

Utvářena Slovem

Lze se nadít, že Mariina postava pomůže sblížit protestantské a katolické pojetí církve. Reformátoři charakterizovali církev jako „creatura verbi“, což do velké míry předurčuje i protestantskou ekleziologii. Podle tohoto výměru je církev vždy znovu utvářena Božím slovem. Není však v Bibli jasnějšího příkladu člověka, jenž by byl natolik utvářen slovem Božím (Kristovým) jako právě Maria. Její „fiat“ se vztahuje ke slovu Božímu: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ Alžběta ji označila blahoslavenou právě proto, že uvěřila slovu Hospodinovu. V Písmu se uvádí, že Maria uchovávala ve svém srdci slova, která řekl její Syn nebo která byla řečena o jejím Synu. V knize Zjevení se tato její vztaženost k Božímu slovu rozšířila na církev, na její duchovní děti: „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“

Je zřejmé, že nauku o církvi, jejíž identita stojí a padá s Božím slovem, nelze oddělit od učení o Panně Marii jakožto předobrazu a dokonalém vzoru lásky a víry církve. Pokud tomu tak je, lze uzavřít alianci mezi reformační kritičností ve jménu Božího slova a katolickým přesvědčením, že slovo Boží se má dít v církvi
a že každé vymezování se vůči církvi z nehodných příčin znamená zároveň neposlušnost vůči témuž slovu.

Za předobraz církve byla dána postava ženy. Údělem ženy je stát v jistém smyslu v pozadí, její úloha je „podřízená“ (LG), a přece i ve své skrytosti jako matka má k úsilí o jednotu církve nejužší vztah. Její postavení se nesmí nadneseně glorifikovat, neboť by se snadno mohlo zvrhnout v oslavu Mariinu na úkor Boží milosti, ale zároveň se nesmí opomíjet, neboť by se tím právě tato milost Hospodinova vyprazdňovala. Zkrátka a dobře, jak již bylo naznačeno: zdravá úcta k Panně Marii chrání teologii před intelektuální pýchou a vizionářskou svévolí, vede ji k trpělivému naslouchání a rozvažování Božího slova, k vytrvalým modlitbám v církvi a s církví a k otevřenému hledí vůči potřebám světa.

Doufat v Krista

Svým způsobem se mariologie nachází v podobném postavení jako Panna Maria: ve své cudnosti jakoby na okraji, a přece bez ní nelze pomyslet na samo jádro křesťanského učení. Vlastním středem víry je náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus. Ale Boží Prozřetelnost způsobila, že k tomuto novému Adamovi byla přiřazena nová Eva. Skrze svého Syna se stala matkou živých v řádu milosti (LG). Celou svou bytostí je spjata se Spasitelem, a přece je jen člověkem zcela závislým na Božím milosrdenství. Mariánská dogmata nechtějí být oslavou člověka, nýbrž oslavou Boha. Už i tím, že přinášejí důležité podněty pro pojetí církve. Ani církev nemá hledat sebeoslavu, ale doufat v Krista, následovat jej i v těžkostech, činit, co on nařídí, jeho slova rozvažovat, z jeho oběti a vzkříšení žít a radovat se v neustálém Magnificat. Tím se mariologie ukazuje jako teologicky nanejvýš relevantní. Připomíná, že podstatou teologie je doxologie: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení…“

Tři oříšky pro Popelku

Obvykle se má za to, že novodobé ekumenické hnutí vzniklo ve skotském Edinburku v roce 1910 při Světové misijní konferenci, jejíž delegáti z různých evangelických denominací měli tehdy na zřeteli přednostně „evangelizaci světa“, a to dokonce „v jedné generaci“. Ekumenický zájem zde vzešel z potřeby spojení sil a zvýšení věrohodnosti při misijní činnosti zejména v tehdejších evropských koloniích. Rok 1910 vskutku znamenal počátek systémové ekumenické spolupráce křesťanů různých protestantských konfesí. Potud je toto datum přelomové. Méně je však známo, že již o dva roky dříve vznikla v katolické církvi modlitební iniciativa zastřešená rozhodnutím papeže Pia X. slavit každoročně oktáv jednoty s Petrovým stolcem. Dnes je třeba obojího: evangelizačního zápalu navzdory překážkám v oblastech sekularizovaných či islamizovaných, jakož i solidarity s tím, který se přes všechny slabosti lidské i instituční snaží pochopit Petrovu službu jako službu jednotě v bohatství rozmanitosti. Po této stránce má Týden modliteb za jednotu křesťanů (jakož i Alianční týden modliteb zavedený v evangelickém světě) nenahraditelné postavení. Jakkoli dosud málo využívané.

Za pomyslnou patronku ekumenismu by měla být všeobecně přijata nazaretská panna. Ta, která vždy byla Kristu nejblíže. Nikdo ji nemůže obvinit, že je „římsko-katolická“, „řecko-katolická“, „pravoslavná“, „protestantská“ či jakkoli „církevně-stranická“, neboť je předně Matkou Páně. Ale právě proto je i naší společnou matkou, jejíž lekce z učednictví (jakkoli se naše cesta za Kristem ubírá jinou krajinou než ta její) mají být pro nás prvořadou inspirací. Její nabádání nás pohání do středu církve, k evangeliu, ke svátostem, ke Kristu, ke společenství svatých, nikoli mimo ně.

Mariino postavení při ekumenických slavnostech arci připomíná osud popelky, která byla držena mimo záře reflektorů… Tím však její příběh nekončí – už proto, že ony tři oříšky coby zvláštní ozdobení Boží Trojicí dostala jen ona jediná…