Marek Orko Vácha: Je pravda jedna, nebo dvojí?

Vydání: 2005/41 Život rodiny po odchodu dětí z domova, 11.10.2005, Autor: Marek Orko Vácha

Příloha: Perspektivy

Americký prezident G. Bush řekl nedávno novinářům, že na školách by se měla učit i teorie inteligentního designu, neboť život je příliš komplexní, než aby jej bylo možno vysvětlit pouhou darwinovskou evolucí. Vyvolal tím vlnu diskusí o kreacionismu a evoluci. Někteří čeští novináři si to vyložili jako snahu zavést do škol výuku o stvoření světa v šesti dnech.

Kreacionismus a evoluce

Tradiční kreacionismus (lat. creare - tvořit) tvrdí, že svět i každý živočišný a rostlinný druh byl přímo stvořen Bohem. Je tedy antievoluční. Je živý hlavně mezi protestanty v USA, ale hlásí se k němu i někteří katolíci. Jeho ortodoxní stoupenci soudí, že Země trvá asi šest tisíc let a že první kapitola Geneze popisuje skutečný průběh jejího vzniku. Nálezy vyhynulých živočichů vysvětlují jako pozůstatek celosvětové záplavy; byly to organismy, které se už nevešly na Noemovu loď. Nové druhy podle nich nevznikají, stvoření už skončilo.

Pro faktickou neudržitelnost tohoto názoru získává mezi kreacionisty popularitu nový směr, intelligent design (rozumný plán). Ten připouští fakt evoluce, ale s tím, že rozdíly mezi biologickými druhy jsou natolik obrovské, že evoluci nelze vysvětlit pouhými přírodními zákony. Do běhu věcí podle přírodních zákonů je tedy třeba zakomponovat intervenci „Inteligentního designéra“, který určuje evoluci směr, přírodní vědou nevysvětlitelný (tak soudí i americký prezident). Nejasným zůstává způsob intervence.

Jde o dvojí spor

V polemikách se často vytrácí fakt, že jde nikoli o jeden, ale o dva problémy. Tím prvním je otázka, zda evoluce v přírodě probíhá, nebo ne. Tento spor je vyřešen ve prospěch evolucionistů: ano, evoluce existuje. Z jednobuněčných organismů vznikly mnohobuněčné, obecně pak z jednodušších forem života formy komplexnější. Člověk není výjimkou. Zoologicky patří mezi obratlovce, savce, primáty. Sdílí s ostatními živočichy společného předka. To se dnes považuje za stejně prokázané jako kulatost Země. Fakt evoluce je ve vědeckém světě mimo diskusi. Potvrzuje jej biogeografie, paleontologie, srovnávací anatomie a embryologie, v nedávné době i molekulární genetika. Projekt lidského genomu zasadil ortodoxnímu kreacionismu ránu z milosti: srovnáním s genomy jiných druhů potvrdil příbuznost člověka s ostatními živočichy, kterou evoluční myšlenka vysvětluje velmi elegantně.

Ta navíc dokáže vysvětlit nejen harmonii přírody (tu vysvětlí i kreacionismus), ale i její občasnou neúčelnost. Přímo u člověka lze spekulovat např. nad užitečností červovitého výběžku slepého střeva aj. To vše evolucionista hladce vysvětlí poukazem na historický vývoj příslušných orgánů, zatímco kreacionista musí stereotypně opakovat, že Bůh to tak chtěl.

Druhým problémem je otázka, zda Darwinova teorie vysvětluje fakt evoluce uspokojivě. Jak vlastně nové druhy vznikají a jak vznikl život sám? Odpověď je stále nejasná. Nevyřešenou otázkou totiž je, zda je darwinistická interpretace evolučního dění správná a zda evoluce funguje na principu přírodního výběru, nebo zda je třeba zvažovat i jiná vysvětlení. Evoluce totiž není darwinismus, ten je jen jedním z pokusů o její výklad. Zejména pro křesťanského čtenáře je třeba oba pojmy ostře oddělit. Existence evoluce je mimo diskusi, avšak s darwinismem samotným lze úspěšně polemizovat. Lze pochybovat o tom, zda je schopen vysvětlit přírodním výběrem i existenci tzv. nezjednodušitelně složitých struktur a zejména celý problém evolučního vzniku myšlení a sebereflexe člověka. Evolucionisté ovšem připomínají zastáncům konceptu inteligentního designu, že vždy, když se nějaký záhadný přírodní úkaz jako např. blesk vysvětloval jako Boží zásah, dospěla nakonec věda k vysvětlení pomocí fyzikálních zákonů.

Problém vědy a víry

Evoluční biologové vytýkají kreacionistům, že jejich teorie není vědecká. A mají pravdu: přírodní vědy se totiž zajímají jen o fenomény v hmotě, prostoru a čase, o „měřitelné a vážitelné“. Proto se biologové nemohou vyjádřit k tématům jako Bůh, ďábel, andělé, očistec, nebe, peklo, svoboda, svědomí, vina atd. Ta se nacházejí mimo prostor, hmotu a čas a nespadají tak do rámce přírodních věd. To ale neznamená, že neexistují. Přírodní vědy pouze nemohou jejich existenci potvrdit, ani vyvrátit. V tomto smyslu je teorie Inteligentního designéra (jímž novodobí kreacionisté myslí Boha) skutečně „nevědecká“, neboť jeho existenci nelze experimentálně prokázat. Je otázka, zda se má nebiologická teorie učit v hodinách biologie.

Kreacionismus není vědecká teorie

Rádi bychom žili ve vesmíru našich předků: nad námi by bylo nebe s anděly, nad nimi Bůh a pod námi peklo. Představa vývoje univerza od velkého třesku kamsi dál, představa plasticity jednotlivých druhů či řeky života, v níž je člověk jen jedním z plavců, to se křesťanům přijímá těžko. Kreacionismus není vědecká teorie, kreacionismus je potřeba. Ve světě, kde se vše mění, vše je relativní, kde zmizely tradiční hodnoty a nastoupil pluralismus, hledá mnoho křesťanů to, co je bez proměny. 

Starý kreacionismus však neobstojí ani z pohledu teologie. Chceme-li chápat první kapitoly Geneze jako popis historických událostí, dostaneme se do nesnází. Pokud Bůh stvořil „velkou svítilnu jako vládkyni dne a malou svítilnu jako vládkyni noci“ (Gen 1,16) až čtvrtého dne, stojí za to se zeptat, jak vypadaly první tři dny a co si máme představit pod slovy „byl večer, bylo jitro, den první“ (druhý, třetí). A pokud by smrt přišla na svět až následkem Adamova hříchu, jak odcházeli ze života trilobiti a dinosauři? Je neméně pozoruhodné, že Kain po zavraždění Ábela odchází do země Nód (Gen 4,16), kde se ožení. S kým? Biologa by jistě zajímalo, jak vypadal had, než jej Bůh za trest přinutil „plazit se po břiše“ (Gen 3,14). Proti kreacionismu tak brojí nejen biologové, ale i biblická exegeze. – Bible má pravdu, pokud hovoří o vztahu Boha a člověka, ale musíme být velmi opatrní, pokud z ní chceme čerpat informace přírodovědecké nebo historické.

Bible, nebo Darwin

Darwinův spis O původu druhů (1859) byl ihned vnímán jako přímý útok na historickou pravdivost první kapitoly Geneze. V překladu do francouzštiny z roku 1861 se v úvodu píše: „Máme zde dvě doktríny, dvě náboženství (sic!), která spolu bojují. Z nich je třeba si vybrat a každý, kdo řekne ano jednomu, řekne zároveň ne druhému.“ U nás tento spor vyostřili komunisté. V darwinismu viděli účinný nástroj diskreditace náboženství a zavádění „vědeckého světového názoru“, tj. materialistického ateismu. Církev naneštěstí často hozenou rukavici zvedla a místo revize otázky sháněla argumenty nejen proti darwinismu, ale i proti evoluci. Spor nakonec uškodil oběma stranám: mnohé biology přivedl k ateismu a mnohé křesťany k rozchodu s realitou. Současné generaci se už diskuse mezi vědou a vírou jeví jako anachronismus. Nová generace nechápe, proč by vědecké teorie - třeba teorie velkého třesku nebo myšlenka evoluce - měly k náboženskému rozměru člověka něco přidat nebo ubrat.

Církev a věda

Je pozoruhodné, jak odlišně je posuzován přístup obou „institucí“ k problému. Přijde-li věda s novým objevem, považuje se to za její vítězství, za krok vpřed; není hanbou, že předtím zastávala nesprávný názor. Je-li církev nucena konstatovat, že se v něčem mýlila, považuje se to naopak za prohru, za ústup. Když byl pod tlakem faktů přijat heliocentrický model, chápalo se to jako postup vědy a ztráta pozic církve. Obdobně je uznání evoluce chápáno jako výhra vědy a prohra církve. – Je tu ještě jiný problém: zatímco teologická bádání jsou relativně bezpečná, protože empiricky neověřitelná, metodou přírodních věd je pozorování a experiment, které nás dříve či později usvědčí z omylu. Není bez zajímavosti, že existuje mnoho navzájem neslučitelných náboženských systémů, ale jen jedna věda. Přírodovědci jsou proto svým způsobem pokornější, kdežto teologové to štěstí nemají, a proto často neústupně lpí na svých konstrukcích. Výsledkem je, že církev uznává své přírodovědecké omyly až dlouho poté, co se situace stala neudržitelnou.

V encyklice Humani generis (1950) uvádí Pius XII., že evoluční myšlenka je „vážná hypotéza, hodná dalšího zkoumání a reflexe“. V říjnu 1996 pronesl Jan Pavel II. krátký projev ke členům Papežské akademie pro vědu. Konstatoval, že evoluci lze interpretovat z mnoha různých úhlů pohledu, z nichž některé mohou být materialistické, jiné spiritualistické. Pokud jde o vznik člověka, jeho tělo se mohlo zvolna nořit z hmoty, ale jeho duchovou duši do něj v jednom okamžiku vložil Bůh. Duše tak byla přímo Bohem stvořena; papež užil termín „ontologický skok“. Existuje tedy kvalitativní rozdíl mezi člověkem a ostatními organismy. Jan Pavel II. poukázal rovněž na to, že pravda nemůže odporovat pravdě, pravda biologická a pravda teologická nemohou být v rozporu. Prohlásil jasně, že i pravověrný katolík může být evolucionistou.

Evoluce a křesťanská spiritualita

Evoluční myšlenka nás vede k vědomí nesamozřejmosti vesmíru. Středověký člověk žil v klidném hierarchicky uspořádaném univerzu. Dnes díky astrofyzice, kvantové mechanice, molekulární genetice a evoluční biologii objevujeme neobvyklou výstřednost existence hmoty a faktu existence života na Zemi. Věda tak nutí ateisty i křesťany znovu promýšlet základní postoje.

Nezavršenost stvoření (vznikají stále nové druhy) naznačuje, že reálně existuje jen zlomek nesmírného počtu organismů, které by teoreticky mohly být. Myšlenka nekonečného množství organismů je podivuhodnější než představa uzavřené zoologické zahrady, kterou sedmého dne Bůh předal lidem k užívání. – I pojem zázraku se jeví nově. Obvykle byl chápán jako porušení přírodních zákonů. Dnes se paradoxně učíme údivu nad tím, že se příroda těmi zákony řídí. – Věřící evoluční biolog tak spolu se stoupenci tohoto konceptu a s kreacionisty i přes značné názorové rozdíly uznává realitu Boží prozřetelnosti a existenci Božího plánu s člověkem, a současně vyznává, že ten, kdo stvořil - ať už jakýmkoli způsobem - „korunku květovou i soustavu světovou“, je hoden obdivu.

Marek Orko Vácha
Autor je biolog a katolický kněz, vyučuje etiku na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jako autor několika populárních publikací je znám pod jménem Marek Orko Vácha. „Orko“ (původně Orlí oko) je přezdívka, která ho provází od skautských let.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay