Manželství je jedno z nejkrásnějších svědectví

Vydání: 2010/15 Náhody, nebo zázraky?, 8.4.2010, Autor: Renata Bernardi

Před velkou výkladní skříní a nápisem Střihoruký Edward stojí a už z dálky se usmívá vysoký tmavovlasý muž s brýlemi. V Brně ho zná snad každý. Jeho kadeřnictví, pojmenované po hlavní postavě dvacet let starého filmu Tima Burtona, kdysi začínalo v suterénu v miniaturním pokojíčku bez oken. Postupně se přesunulo na výsluní do příjemných prostor, z nichž je krásný výhled přímo na kostel svatého Michala. A není to spojitost náhodná. Při láskyplné péči o vaše vlasy si s Janem Špilarem můžete povídat o všem. I o jeho poslání jáhna, provázejícího snoubence na cestě k manželství, i o jeho práci auditora církevního soudu, který provází rozcházející se manžele na cestě od manželství.

Kdy jste začal uvažovat o tom, že chcete být jáhnem?

V mých šesti letech byl pro mě hrdinou popelář, námořník a pronásledovaný farář. Bydleli jsme tehdy v Pardubicích. Táta se svým kritickým myšlením mé klukovské objevy relativizoval a vedl mne k tomu, že všechno je třeba rozčeřit a podrobit zkoušce, aby se poznalo, zda je to trvalé. V šestnácti jsem to vnímal tak, že když si s něčím nevíš rady, půjdeš se zeptat na faru. Největší vliv na mne mělo setkání se samotným Ježíšem, měl jsem pocit, že s ním komunikuji. Šel jsem a viděl jsem stromy a cítil Boha ve všem… A táta to opět podrobil velké zkoušce a kritice.

Chtěl jste být duchovním?

Nejdříve to bylo dětské přání. Později jsem dlouho přemýšlel, zda se vzdát rodinného života pro službu ostatním. V té době byli navíc duchovní perzekuování, o to více mne to na jedné straně přitahovalo, ale současně jsem měl obavy, zda mne nebudou vyslýchat. Tatínek říkal: „Pořádně se najez, kdyby tě mlátili, ať to vydržíš.“

Moje kamarádka Gita chodila do kostela, až tam potkala sympatického Jana. Jan chtěl vstoupit do kláštera, ale když se do Gity zamiloval, vše se změnilo. Bylo to tak? Zní to jako pohádka.

Studovat jsem nemohl, a tak jsem se vyučil kadeřníkem a pracoval postupně pro divadlo, pro film a šel jsem na vojnu. Po vojně jsem měl pocit, že nezvládám vztahy s dívkami. Byl jsem takový romantický poeta, hodný, pracovitý, žádný velký hrdina. Tak jsem zvažoval všechny varianty, a když jsem se rozhodl pro službu Bohu, potkal jsem Gitu, svou budoucí manželku. Pan farář mne tehdy postavil před rozhodnutí, buď rodina, nebo duchovní cesta. Zvolil jsem rodinu a myslel si, že tím je pro mne duchovní cesta uzavřená. Asi deset let od Sametové revoluce jsem si uvědomil, jak lidé těžko hledají víru a cestu k ní. Mají v sobě nejistotu a zmatek, mnozí se rozváděli a já přemýšlel, co je to za zmar. Objevily se náznaky, že bych se měl aktivně podílet na životě církve. Netroufal jsem si, za komunistů jsem se směl jen vyučit, ani jsem neměl maturitu. Nevěřil jsem si. Obyčejný vyučený holič. Jednou při mši svaté jsem měl velmi intenzivní zážitek – jako výzvu. Třikrát se to opakovalo. Napsal jsem panu biskupovi a on mi odpověděl, jak postupovat a co studovat. Jestli je to Boží vůle, tak to vyjde, říkal jsem si. Přihlásil jsem se na teologickou fakultu, kde mi povolili studovat současně i střední školu, absolvoval jsem čtyřletou formaci a v roce 2008 jsem byl vysvěcen na jáhna. Ještě předtím jsem se setkal s oficiálem brněnského církevního soudu a on mne oslovil, zda jim nechci pomoci.

Dnes jste auditorem Diecézního soudu. Co to přesně znamená?

Je to jakýsi vyšetřující soudce, který připravuje materiály pro jednání tribunálu soudců církevního soudu. Církevní právo nezná rozvod jako takový, ale jen zneplatnění sňatku, který se zakládá na svobodném souhlasu jedinců. Musí se prokázat, že manželství vůbec nevzniklo, a pak je soud může prohlásit za neplatné. Komunikuji s lidmi, často se mi svěřují, snažím se, aby se výslechu auditora neobávali. Ptám se jich na postoje, na to, jak žili a co dělali. Má hlavní funkce je vést rozhovor s účastníky a svědky. Co se děje po svatbě, to už není tak podstatné. Pokud se nesoulad mezi lidmi objeví až během manželství, není to důvod ke zneplatnění manželství. Je to jen těžkost manželského soužití.

Jak vnímáte rozchody manželů? Co je jejich nejčastějším důvodem?

Nezralost, iluze, nenaplněné představy o manželství. U mužů je to často tak, že je okolnosti a společenská situace ke sňatku nějak donutí a jednou se to pak stejně projeví. Častým důvodem bývá nevěra, někdy lidé přiznají, že od počátku věděli, že budou nevěrní. Nebo se muž nedokáže dostatečně oddělit od matky či žena od svého otce. A taky to bývá nevhodnost člověka k žití v manželství. V manželském slibu se říká „odevzdávám se ti a beru si tě za manžela“. Je tam oboustranný proces – odevzdanost, ale i přijetí. Přijmu druhého takového, jaký je. Nemohu mít podmínky, je to bezpodmínečné přijetí. Mnozí ani netuší, jak vážná věc je manželský slib a manželství.

Kdy vstupujete do jednání s těmi lidmi? V jaké situaci?

U diecézního soudu už jsou partneři civilně rozvedení a žádají o uznání důvodu neplatnosti manželství. K dohodám dochází vzácně. Šetření musím vést tak, abych se o důvodech nesouladu v manželství co nejvíce dozvěděl. I kdyby nedošlo k nápravě, aby alespoň lidé něco pochopili. Vedlejším produktem anulace manželství bývá, že člověk přijde na to, proč se pro manželství špatně rozhodl. Ten, kdo o to žádá, často netuší, že pro druhého partnera to může přinést intenzivnější poznání a pochopení než pro něj. Myslím si, že manželství je to nejlepší, co člověk může udělat. Bůh dal člověku druhé pohlaví. Neustále to provokuje ke vzájemné komunikaci a růstu. Muž se až v manželství stává zodpovědným opravdovým mužem. Tím, kdo ženu chrání a zajišťuje jí klid a jistotu, aby se mohly rozvinout její ženské stránky. Aby mohla intenzivně používat intuici a vytvářet harmonii domova a rodiny. Když se povede dobré manželství, je pro všechny přínosem. I pro děti a prarodiče, od kterých je třeba se umět oddělit.

To zcela koresponduje se slovy jedné fyzioterapeutky, která mi vždy říkala: Na domově by měla mít každá rodina velkou ceduli s nápisem: Radost domova utváří žena, radost ženy utváří muž. Co lidé, s nimiž vedete rozhovory, nejčastěji prožívají?

Hodně záleží na tom, zda již mají nový vztah, nebo zda jsou sami. Je tam velká bolest. Ten, kdo je opuštěn partnerem, nechápe, proč se to stalo, miluje tu bytost dál, i když současně ví, že už manželství skončilo. Nedovede to přijmout a nechápe, proč je odmítnut. Ten, kdo podá žádost o rozvod a zneplatnění manželství, mnohdy i řekne, že to cítil už před manželstvím. Tedy už při složení manželského slibu lhal. Ale druhému připadá ten vztah naplněný a vůbec tomu nerozumí.

Jak se jako katolík díváte na nevěru?

Myslím si, že nevěru způsobuje naše obrovské sobectví. Je to problém lidí neschopných mít vztah. Myslí jen na sebe. Na prvním místě nemají to, že udělají druhého šťastným. Berou si člověka pro splnění svých tužeb, ať materiálních nebo sexuálních. I ve společnosti se nyní posiluje vědomí, že já jsem středobodem vesmíru, mám právo být suverén. Ale v partnerství to tak není.

V čem je takový rozvod a poté zneplatnění manželství před církevním soudem jiné pro věřící než pro civilně oddané partnery?

Civilně oddaní manželé berou vše pragmatičtěji. Při sňatku církevním ale dává Bůh pečeť do srdce, jde o hluboké sjednocení, a pokud jedna strana anulovat sňatek nechce, má stále pocit, že něco závazného slíbila, a cítí se obelstěna a zklamána. Někdy to rve srdce, je to bolest a pláč.

Změnilo se původní poslání muže a ženy?

Lidé, kteří se chtějí brát, vycházejí z rodin, v nichž už poslání muže a ženy nefunguje. Rodiny jsou výrazně ovlivňovány ženami, a žena tak přebírá mužskou roli. Žena může samozřejmě dělat vše, co muž, ale nikdy to nebude muž. Stejně to platí naopak. Rodiče také nedají svým dětem pocit určitých omezení a hranic. Vůči nim se přece musí dospívající člověk nějak vymezit, musí se na rodiče zdravě naštvat a tím vlastně dozrát. Pokud ovšem může vše, nedospěje. Nebiji na poplach: „Tradice! Tradice!“ Ale myslím, že seberealizace nemůže nahradit ženství. Lidé nakonec v pozdějším věku zjistí, že si neužili své děti, protože se věnovali své profesi. Není to ale jádro problému. Často může i hodně zaměstnaný člověk dát dětem více než ten, kdo je stále doma a dává jim špatný příklad.

Vy sám žijete třiadvacet let ve šťastném manželství, máte tři děti. Daří se vám skloubit poslání jáhna a práce pro soud s prací kadeřníka a majitele salonu?

Pro mne je to něco jako „služba doprovázení“. V kadeřnictví se mi lidé otevřou, vyjeví své problémy a často se sami zeptají. U jáhenství se s nimi setkám například při přípravě na svatbu, kde jim také mohu poradit. Stává se, že někdy poznám, že jsou dva partneři při přípravě na sňatek tak jiní a rozdílní, že je vedu k tomu, aby na to sami přišli. Ptám se jich opakovaně, zda se opravdu chtějí vzít, vnáším pochybnosti.

Jako váš táta? Vše podrobit kritice a nahlodat to, zda je to opravdové a trvalé?

Budoucím manželům radím tzv. rozhovor pravdy. Aby si spolu sedli třeba k vínu nebo k čaji a všechno si o sobě řekli, aby nedělali nic, co není jejich svobodným rozhodnutím. Někdy ten, kdo si není ve vztahu zcela jistý, nakonec od vstupu do manželství odstoupí. Stane se i to, že nakonec snoubenci svatbu týden před termínem zruší.

Jste průvodcem, nebo rádcem?

Stýkám se s mnoha mladými lidmi, snažím se člověku neradit, spíše ho provázet, aby na to přišel sám. Snažím se být vedle něj, když to bude potřebovat. Nenechat ho samotného. Když je člověk sám, propadá velké depresi nebo přehnanému mysticismu. Nejlepší je ho doprovázet a uklidnit. I Ježíš žil zcela obyčejný život a ukázal lidem, že mají žít také tak. Bůh posvěcuje člověka v nejobyčejnějších jevech života, v jídle, ve spaní, v práci. Když chce člověk něco nadprůměrného, může to jeho fantazie překotit jinam. Když žijeme obyčejný život, zavane pohoda a člověk se může uzdravit.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay