Mantinelem mezi diváky a hráči

Vydání: 2015/19 Uprchlíci: Lampedusa se bouří, 5.5.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Je skromný, ale má mimořádné manažerské dovednosti. Vlastní stavební firmu a pomáhá potřebným Romům z Lysé nad Labem a okolí, kde žije. Vše, co v životě dokázal, pokládá za dar od Boha. MILAN HORVÁT.
 
Milan Horvát má úspěšnou stavební firmu a nezištně se stará o lidi v nouzi. Snímek Ondřej Hošt
 
Jak jste se dostal do středních Čech, když vaše rodina pochází ze Slovenska?
 
Rodiče pocházejí z východního Slovenska. Děda tam měl pole, louku, hospodářství, ale to nám v padesátých letech komunisté znárodnili a táta šel pracovat do oceláren a drátoven ve Starém Bohumíně, kde jsem se také narodil. Na Slovensko ale jezdíme, protože maminka si tam přála být pohřbená, a tak tam pečujeme o hrob. Do Lysé jsem se přiženil – v dubnu to bude už čtyřicet šest let.
 
Jak vzpomínáte na svou rodinu? Jste prý z devíti dětí.
 
Myslím, že nejen já, ale všichni sourozenci děkují tátovi, že nás takhle vychoval. I když byl přísný, na každého si našel čas. Samozřejmě byly podmínky horší. Dostávali jsme výprask ve škole i doma. To není jako dnes, kdy pan učitel nesmí na dítě ani zakřičet, natož ho uhodit. Jistě, nebylo to demokratické, ale k něčemu to bylo dobré. Moje děti ještě mají tu disciplínu a respekt, ale vnoučata jsou už jiná. Je jiná doba.
 
Myslíte si, že je horší pro společnost, když rodiče nejsou tak přísní?
 
Neplatí to u všech, ale dnes je málo lidí, kteří ctí své rodiče. Naopak jsou schopni poslat je „někam“. To jako věřící člověk a občan této republiky neuznávám. Rodič vychovává a dítě by před ním mělo mít respekt. Ale v téhle společnosti je víc věcí, které se mi nelíbí – třeba rozvody. Nedovedu si představit, že by moje děti vychovával jiný tatínek nebo jiná maminka.
 
Je obecně známo, že u Romů drží rodina víc při sobě.
 
Nebojím se říct, že my Romové máme větší rodinnou kulturu než Češi. Jsme skromní. Jestli si pamatujete, jak někteří Romové utíkali do Anglie či Kanady za lepšími podmínkami, pak ti, kdo tam neuspěli, se vrátili zpátky. Byli bez domova, ale přišli k bráchovi nebo sestře – a bydleli tam všichni spolu, vešli se tam. Je to v nás, máme to v sobě.
 
Dnešní společnost se dívá na Romy skrz prsty. I ti, kdo jsou slušní, tím trpí. Čím to podle vás je?
 
Máte pravdu. Jsme považováni za méněcenný národ. Od devadesátých let podnikám a zakusil jsem na vlastní kůži, že když někdo nevěděl, kdo jsme a že sháníme pro romské lidi práci, zakázku jsme dostali. V opačném případě to bylo horší… Diskriminace v České republice tedy existuje a řekl bych, že je horší než třeba v Německu, Francii či Velké Británii. Samozřejmě se za těch pětadvacet let hodně změnilo, ale stále jsou ještě lidé, kteří se cítí být lepšími, než jsme my. Nechci na to vzpomínat s nostalgií, ale před revolucí byl zákon, že všichni museli pracovat. Kdo nepracoval, byl označen za příživníka a šel do vězení. Zažil jsem, že veškeré těžké výkopové práce v Praze dělali Romové – a to, co udělali, dodnes dobře slouží. Dnes nemusíte pracovat, stát se o vás postará, ale na druhé straně nikomu nedá záruku zaměstnání.
 
Je jistě těžké najít práci, když Romové narážejí na různé předsudky.
 
Problém je, že dneska i ten skladník musí umět na počítači a Romové se svým vzděláním se k těmto dovednostem jen těžko dostanou. A obyčejné práce často dostanou levnější Rumuni. Někteří čeští podnikatelé nedají Romovi kopat za sto korun na hodinu, ale raději Rumunovi za padesát. Také když jde obyčejný bílý člověk na pracák, mluví s ním jinak než s Romem.
 
Řada Romů prý nemůže jít studovat, protože si rodiče přejí, aby děti raději šly po základní škole pracovat. Pak nemají potřebnou kvalifikaci. Není to začarovaný kruh?
 
Může se to stát, ale není tomu tak všude. Třeba tady v Lysé a v Milovicích dbáme na vzdělání a i dámy, které chodí do kostela, doučují romské děti angličtinu, matematiku, češtinu i jiné předměty. Vycházíme s řediteli škol, státní i městskou policií… Kde podobná sdružení jako to naše nefungují a není tam někdo, kdo by se o to staral, to pak bývá problém, to máte pravdu.
 
Vy sám jste to zakusil na vlastní kůži – musel jste po základní škole do práce.
 
U mě to bylo tak, že jsem se učil líp než bratr, ale tatínek řekl: „Do školy půjde Honza a ty, Milane, ne, protože na to už nemám peníze.“ A co řekl táta, je neměnné. Školu jsem si dodělal až při zaměstnání. Pracoval jsem ve šlechtitelské stanici, kde jsem nejprve krmil a potom dojil, ale vedení zjistilo, že mám na víc – a řekli mi, že jestli chci dělat stájníka, ať si udělám zemědělskou školu. Studoval jsem večerně a potom, po vojně, jsem nastoupil jako vedoucí stáje. To už jsem měl pod sebou sedmnáct lidí. Takže když jsem pak začal podnikat, měl jsem už z doby komunismu zkušenost, jak lidi vést.
 
V roce 1991 jste založil firmu, která velmi úspěšně funguje dodnes. Co všechno děláte?
 
Děláme veškeré stavební práce: rodinné domky na klíč, chodníky, parkoviště, silnice, okrasné ploty, fasády…
 
Ve firmě pracují i vaši synové a zeťové. Žijí všichni vaši potomci v Lysé a okolí?
 
Všichni ne, mám syna, který je na Novém Zélandě a nechce se vrátit. Kdo tam má dobrou práci, má se líp než tady v České republice. Kdybych žil v Británii a pracoval tam tolik hodin jako tady, mám se rozhodně líp. Ale já nikdy nechtěl do ciziny, protože bych tu nechal lidi, kteří potřebují pomoc. Není mi to lhostejné.
 
Kolik vašich příbuzných ve firmě pracuje?
 
Přišel jsem o syna – než zemřel, byl motorem firmy. Teď u nás pracuje druhý syn, dva zeťové a dcera nám pomáhá s administrativní prací. Jinak to jsou lidé z Lysé a Milovic. A z 99 procent Romové.
 
Před osmnácti lety jste v Lysé nad Labem založil Sdružení romských občanů. Co se za tu dobu po vedlo?
 
Strašně moc. Když jsme začínali, neměli jsme žádné prostory a trvalo nám dva roky, než se podařilo zapojit místní Romy. Ale pak viděli, že sdružení k něčemu je a že pomáhá. Jsou Romové, kteří si neumějí vyplnit žádost na úřad práce nebo na sociální odbor, takže i s tím jim pomáháme, staráme se o vzdělání, o děti a mládež, máme vlastní taneční soubor, s nímž jsme vystupovali i v zahraničí. Je tu také azyl pro sedm lidí, momentálně je v něm víc bílých než Romů. Neděláme rozdíly u toho, kdo přijde. A kdybychom měli třicet míst, taky je obsadíme.
 
V Lysé a okolí žije dost Romů, ale negativně se o nich nemluví. Říká se, že je to vaše zásluha.
 
To není moje zásluha, je to zásluha všech, kteří ve sdružení pracují. Jsou to moje myšlenky, to ano, ale nepodílím se na tom sám.
 
Jak vás berou místní Romové?
 
Jsem uznávaný na městském úřadě i u policie, a proto jsem zůstal stát jako jakýsi mantinel mezi úřady a ostatními Romy. A o ten mantinel bouchají diváci i hráči. Za dobu, co naše sdružení pracuje, se to ale výrazně změnilo – už nemusíme řešit tolik negativních věcí jako na začátku. Troufám si tvrdit, že jsme v ČR jedno z prvních míst, kde se snížila kriminalita. Jen na školách je občas drobnější potíž. A proč to v Lysé jde a jinde ne? Protože když nastane problém, řešíme ho hned a snažíme se věc napravit. Hodně pomohlo i to, že jsem byl čtyři volební období v zastupitelstvu města, a jedno dokonce radní. Věděl jsem tedy, co se v městě děje, a brali mě jinak než běžného Roma. Mohl jsem pomáhat.
 
Jak vám v tom všem pomáhá víra v Boha? Jste z věřící rodiny?
 
To musí být v člověku od narození. Ano, byl jsem vychováván ve víře, děda i praděda byli katolíci, za komunistů jsem ministroval. Když jsem se v roce 1970 ženil, měl jsem svatbu na úřadě a potom v kostele, všechny naše děti jsou pokřtěné. My Romové jsme tady udělali fasádu na faře, přístupovou cestu, rekonstruovali jsme kulturní místnost, sociálky… Ale přibývají léta a já vidím, že už neudělám tolik práce. A bojím se, že nikdo z mladých nechce tuto zodpovědnou práci převzít, nechce kandidovat, postavit se do čela sdružení. To není jednoduché – člověk si musí vybudovat postavení, musí být uznávaný, musí umět zapojit druhého do procesu. Třeba i na té stavbě, když někdo udělá práci špatně, ho umět přivést k tomu, aby ji udělal správně. Ne diktátorsky, ne křikem (i když na Romy musíte někdy i zakřičet), ale být tak trochu psycholog. A to mám dar od Pána Boha.
 
Dostal jste dokonce medaili Za zásluhy.
 
Dostal jsem ji za to, že pracuji v našem sdružení. Nemám za to plat a ani ho nechci, denně tam strávím několik hodin a většinou i soboty. Nejsem typ, který se vytahuje a chce se zviditelnit. Na udělení medaile jsem měl kladné ohlasy, ale také se našli lidé, kteří se mě ptali, kolik peněz jsem za to dostal a co jsem tam já, černej, dělal… Takže na jedné straně mi to udělalo radost, ale přineslo to i problémy.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay