„Mami, uděláš s tátou rozhovor?“

6.8.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Istrijské pobřeží, slunce, teplá voda, rodina pohromadě. Idyla jako už dlouho ne. Zatímco manžel plave, já se s dětmi „plácám“ na mělčině a raduji se z prvních temp a pokusů o potápění.
Najednou zaregistrujeme neuvěřitelně rychlý pohyb. Někdo rychle běží kolem našich dek, sebere nafukovací lehátko a zmizí… Nechápavě se na sebe s dětmi díváme, co to bylo. Byl to táta? „Ne, nebyl,“ říká jedna i druhá dcera. „Jo, byl,“ říká ta třetí. Já nevím. Bylo to strašně rychlé.


Přece by nám někdo neukradl lehátko. Je pravda, že stejné už tady mělo víc lidí. Že by si někdo myslel, že je jeho? Zas tak moc by se nestalo, kdyby nám ho někdo vzal, je dost nekvalitní, což jsme zjistili až při nafukování. Ale vrtá nám hlavou, co se to vlastně stalo.
Snad se někdo netopil, nějaké dítě? „Půjdu se podívat, počkejte tady,“ říkám dětem. A zatímco se blížím za útes, vidím v moři naše lehátko a na něm tři lidi. Jeden z nich je manžel. Pak už jen vidím, jak vytahují z vody staršího muže. Zřejmě dostal ve vodě infarkt. Sice se dokázal nějakou dobu držet na hladině, ale nedokázal dělat tempa a proud vody ho odnášel dál. Jsem dojata až k slzám. A strašně hrdá! „Táta zachránil člověku život,“ říkám dětem a najednou mě zalije obrovský pocit vděčnosti za mého muže.
„Mami, musíš udělat s tátou rozhovor“. „A mami, uděláš s tátou rozhovor?“ „To přece musíš napsat,“ říká pořád dokola naše nejstarší dcera. Mně se hlavou honí, že už to dávno nebude aktuální, a že do Katolického týdeníku se to stejně nehodí a kam jinam bych to asi psala a kdoví co ještě. Když to opakuje už asi pošesté, možná i víckrát, ptám se proč. Proč bych s ním měla dělat rozhovor? Vždyť mi to už řekl, všechno to přece vím. „No aby to všichni věděli, jakýho máme tátu,“ říká hrdě dcera.
A zatímco přijíždí sanitka a policie, poloutopený muž podepisuje revers, že nechce do nemocnice, a manžel se baví s jiným Holanďanem, kterého v rychlosti v kempu sehnal, aby tlumočil z angličtiny, všude okolo stojí lidé z pláže, aby se podívali, co se to děje. A já jsem nesmírně hrdá na svého muže, na to, s jakou vervou se vrhnul pro tonoucího, i když si sáhl na pokraj sil. A jsem hrdá i na to, že děti si jsou vědomy, že jejich táta je „dobrej“.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Blogy



Aktuální číslo 26 27. června – 3. července 2017

Vydat se k prameni: na Velehrad

Začínají prázdniny – doba cestování a výletů. Rádi se vydáváme třeba do míst, kde pramení nějaká řeka. Obvykle to znamená výstup do hor, kde velice nenápadně…

celý článek


Putování v sobě skrývá obrovský poklad...

Zeptali jsme se několika zkušených poutníků, jaká cesta byla pro ně ta nejkrásnější.

celý článek


Křesťan a státník Helmut Kohl

Dlouho mluvil, ale uměl i dlouho naslouchat. Nejednou mu už předpovídali konec, ale vládl šestnáct let. Byl umanutý myšlenkou, jak zabránit opakování války. Takový byl…

celý článek


Letní putování s rodiči

Na ty dopisy si pamatujeme všichni. Sami jsme je kdysi psali dětskou rukou a o pár let později jsme podobné četli od vlastních ratolestí. „Milá maminko a tatínku, mám se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay