Mám dojem, že jsem ve Varšavě potkal světce

Vydání: 2012/12 Neziskové organizace bijí na poplach, 21.3.2012, Autor: Jan Paulas

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg či známý britský historik Norman Davies – do takové společnosti se zařadil minulý týden i odpovědný redaktor přílohy KT Perspektivy JAROSLAV ŠUBRT. Na polském velvyslanectví v Praze mu byla totiž udělena čestná medaile Bene Merito. Toto státní vyznamenání uděluje od roku 2009 polský ministr zahraničních věcí občanům Polska i jiných zemí za jejich zásluhy o dobré jméno Polska ve světě.

Za co konkrétně jsi dostal čestnou medaili Bene Merito?

Oficiálně jako uznání za příspěvek k rozvoji polsko-českých vztahů v oblasti kultury. Konkrétně pak nejspíš za různé články, rozhovory a překlady. Také snad za desítky rozhlasových pořadů věnovaných osobnostem polské kultury, které jsme během posledních několika let připravili pro Český rozhlas 3 – Vltavu s Milošem Doležalem. Naposledy to bylo loni vysílané pásmo věnované polskému básníkovi a nositeli Nobelovy ceny za literaturu Czesławu Miłoszovi.

Překládáš z polštiny nejen beletrii či eseje, ale i poezii. Kde ses naučil tak dobře polsky?

V podstatě jsem autodidakt, i když kvalitní základy, jak se dodnes ukazuje, jsem získal už někdy v první polovině 80. let, když jsem navštěvoval kurzy polštiny v tehdejším Polském kulturním a informačním středisku. Co se týče mé znalosti polštiny, mám stále ještě co dohánět, především pokud jde o její aktuální, živou podobu, která se přirozeně stále proměňuje a vyvíjí, slovní zásoba se obohacuje o nové termíny, objevují se nové idiomy, jiné naopak zastarávají a zanikají. O tom se pravidelně přesvědčuji – například když občas, ale to jen vzácně, překládám některé současné mladé autory. Chtělo by to mít intenzivnější kontakt s rodilými mluvčími.

Vzpomeneš si na své první setkání s Polskem?

To bylo v roce 1975. S jedním tehdejším tajným dominikánským klerikem jsme absolvovali „spanilou jízdu“ po polských klášterech a musím říct, že jsem se cítil jak v Jiříkově vidění. Ve srovnání se situací v Československu tam byla relativně svobodná církev, lidé se nebáli otevřeně říkat, co si opravdu myslí, vysokoškolští studenti zejména humanitních oborů, s nimiž jsme měli možnost se setkávat v klášterech, byli po všech stránkách kultivovanější a vzdělanější. Prožíval jsem to asi podobně jako Tomáš Halík, který ve své první knize rozhovorů rovněž píše o svých dojmech ze setkání s prostředím akademické farnosti v krakovském dominikánském klášteře – ještě za časů, kdy u nás vládla bez-
útěšná a tupá šeď normalizačního režimu.

Podruhé jsem si podobnou výpravu zopakoval o pár let později s panem doktorem Metodějem Habáněm. Byl zážitek pozorovat, jak plynnou latinou rozmlouvá se svými vrstevníky, dominikány, kteří s ním studovali v Římě.

Jezdil jsi do Polska ještě za totality. Byly některé cesty dramatické?

Dramatických situací jsem zažil minimálně. Snad s výjimkou té, když jsem jel s Pavlem a Věrou Brázdovými těsně před listopadem 1989 do Vratislavi na proslulý festival československo-polské kultury a Pavla Brázdu vyvlekli z vlaku a cestu do Polska mu znemožnili. Byl totiž na seznamu výtvarných umělců, kteří tam měli vystavovat a jejichž obrazy policajti na hranicích zabavili.

S kým ses v Polsku setkával?

S velice různými lidmi – hlavně umělci, nekonformními mladými intelektuály, ale 
i s duchovními.

Jak na tebe působili Poláci v kontrastu s Čechy?

Kromě jiného mě na nich zaujala jakási kavalírská velkodušnost, což je samozřejmě dáno historicky, Poláci nikdy nebyli v takové míře ochuzeni o svou drobnou šlechtu jako my v době pobělohorské. I když nejspíš různé globalizační tlaky i tyto rozdíly časem setřou. A pak bych ještě zmínil typicky polskou pohostinnost. Té se mi z jejich strany za ta léta dostalo v míře víc než vrchovaté, za což jsem nesmírně vděčný.

Jak ses dostal k překládání z polštiny? A jaké byly tvé první překlady?

S polštinou jsem se nejprve seznamoval pasivně, vyšší ambice jsem neměl. Moje generace dospívala v první polovině 70. let, kdy u nás vládla skutečná „biafra ducha“, všechno už bylo zakázané nebo v trezorech – koncerty, knihy, filmy, některá divadla, ale my jsme po tom všem hladověli. V Polsku byl režim mírnější, kultura svobodnější, vycházely tam překlady cizojazyčné literatury, o nichž se nám u nás ani nesnilo. Chtěl jsem tedy alespoň obstojně v polštině číst. Postupně jsem začal objevovat, že nesmírně zajímavá a bohatá je i samotná polská literatura, kultura a historie a že stojí za to věnovat jí pozornost a také se o to poznání dělit. Takže první „řádný“ překlad jsem zplodil v roce 1988, když týnský farář Jiří Reinsberg slavil sedmdesátiny – přeložil jsem pro něj a do samizdatového vydání přepsal jednu povídku Romana Brandstaettera.

Mezi překládáním textů a překládáním poezie je dost velký rozdíl. V čem vidíš největší problém u překladu poezie?

Udržet ten správný poměr mezi intuicí a erudicí, což není vždy úplně snadné a vyžaduje to určitou zkušenost a značnou koncentraci. Dobrý překladatel, jak už kdysi prohlásila Edith Steinová, by měl být jako sklo v okně – propustit co nejvíc světla a nebýt vidět. Pokud překladatel spoléhá pouze na intuici, hrozí mu nebezpečí, že bude s výchozím textem zacházet s jistou dávkou svévole. A naopak: vsadí-li jen na erudici a nepřipustí si básnický text pořádně k tělu, vznikne překlad prkenný, suchopárný, který bude postrádat právě onen silný emoční náboj, jímž nás četba dobré poezie vždy znovu a znovu fascinuje.

U poezie někdy musí překladatel volit mezi přesným převedením textu a básnickým vyjádřením. Kterou cestou se ubíráš ty?

To záleží na tom, na co klade důraz autor toho kterého verše, zdali především na formální stránku, zvukové kvality, případně 
– jak tomu bývá u intelektuální poezie – na obsah sdělení. Většinou je to ale tak, že v různém poměru jsou namíchány všechny tři složky. U poezie platí pravidlo, že pokud se překladatel zaměří především na vybrušování adekvátní formy, trpí tím obsah – a naopak. Je to tedy stálé dilema a je pak na odpovědnosti každého překladatele, které řešení zvolí.

A není každý překlad poezie jen jejím dalším výkladem?

Samozřejmě že ano. O překládání se přece říká, že je to interpretační umění. Tak jako hudební interpret má před sebou notový záznam, ale záleží na něm, jak k němu přistoupí a jakou podobu interpretace zvolí. Podobně i překladatel poezie si může vždy vybírat z různých prostředků jazykových, formálních a estetických.

Měl jsi šanci potkat takové polské básníky jako Czesława Miłosze či Jana Twardowského. Jak na ta setkání vzpomínáš?

Moc rád. Například setkání s Czesławem Miłoszem bylo skvělé. Přijal nás ve svém krakovském bytě v Bogusławského ulici, byl krátce po operaci očí, takže nosil zvláštní brýle připomínající svářečské. Miloš Doležal mu během rozhovoru připomněl nějakou epizodu z jeho předválečné výpravy do Čech, kterou popsal v knize Rodná Evropa. Miłosz si při tom zřejmě vzpomněl na nějaký utajovaný komický detail a rozesmál se tím svým typickým hurónským smíchem, až se zajíkal. Na chvíli jsme propadli panice, protože jsme se báli, aby se mu něco nestalo. Vypadalo to zpočátku dost hrozivě, nevěděli jsme, co máme dělat, ale na konec vše dobře dopadlo.

Také setkání s Janem Twardowským bylo nezapomenutelné. Navštívili jsme ho v sakristii kostela na Krakovském předměstí ve Varšavě. Seděl schoulený u radiátoru, po seprané klerice mu lezl pavouk, živě se zajímal o dění u nás. Když jsme se ho ptali, jak je to s autorskými právy na publikování jeho veršů, jen ledabyle mávl rukou a řekl: „Tiskněte, co chcete.“ Poprvé v životě jsem měl intenzivní pocit, že jsem potkal světce.

V Polsku se svého času objevila silná generace kněží-básníků. Čím to je podle tebe dané?

Jejich největší publikační boom nastal v 90. letech. Vyšla tehdy řada básnických sbírek různých autorů i několik antologií – samozřejmě různé kvality. To bylo způsobeno hlavně tím, že řada z nich vytáhla ze šuplíků své starší texty, které do té doby neměli zájem ani možnost vydávat, takže často šlo vlastně o pozdní debuty. A pak také nesmíme zapomínat, že v té době ještě mezi polskými kněžími žilo několik skutečně velkých básnických postav, řekl bych klasiků, jako byl třeba právě Jan Twardowski nebo Janusz S. Pasierb, kteří k psaní poezie určitě inspirovali i své mladší kolegy. Dnes už je situace jiná, básnických sbírek duchovních zdaleka tolik nevychází, nicméně kvalitní verše stále píšou autoři, jako je například Jerzy Szymik, Jan Sochoń nebo Alfred M. Wierzbicki.

Nemáš v hlavě nějaký jejich verš, jímž bys ukončil toto naše povídání?

Ale ano. A to dokonce takový, který by nás mohl dobře provázet právě v těchto dnech, kdy se připravujeme na největší křesťanské svátky. Autorem je výše zmíněný básník-kněz Janusz S. Pasierb a má název Kdyby: „nebýt rány z boku / odkud bys věděl // nebýt temnoty kolem / koho bys viděl // nebýt hluché ticho / proč bys volal // nebýt jizvy v srdci / jak bys pamatoval.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay