Lze pochopit holokaust?

18.12.2014, Autor: Václav Štaud

Nemnoho let po druhé světové válce - byl jsem tehdy školáček - mě oslovila příhoda, jež bude moje myšlení ovlivňovat asi až do smrti.

Kamarád Sváťa, sirotek, jehož rodiče zahynuli při autonehodě, mi na hřišti řekl, že si se mnou přeje mluvit dědeček, u něhož žil. Přišli jsme k nim domů a ten vážný stařec s hřívou bílých vlasů říká: „Synku, já nemohu dovolit, aby se s tebou Svatopluk kamarádil, dokud k tomu nedají souhlas tvoji rodiče. Mohl bys kvůli nám mít jednou problémy.“ Nechápal jsem, o čem mluví. Děda tedy dodal: „Vyřiď doma, že jsme Židé, kteří přežili Osvětim, a nevíme, jestli se podobné věci nebudou opakovat.“ Nerozuměl jsem mu o nic víc, ale doma jsem vzkaz pečlivě vyřídil. Maminka chvíli mlčela a pak se jí z očí začaly řinout slzy. „Vyřiď tomu dědečkovi, že se bojí zbytečně, že si jeho vnuk může hrát, s kým bude chtít. A řekni mu také, že má naši hlubokou úctu.“ Potom mi s dojetím vyprávěla, co hrozného nedávno potkalo židovský národ. „A víš co? Ode dneška každý večer přidáme modlitbu za Židy. Za ty nevinně umučené i za Sváťu a všechny, kteří tu s námi žijí,“ dodala maminka. Vzpomínám, jak mnou ty nečekané a hlavně neuvěřitelné informace otřásly. A za Židy jsem se pak opravdu dlouho a upřímně modlíval.

Pochopit holokaust je složité i pro starého a vzdělaného člověka. Jak by mu mohlo rozumět malé dítě? Snad proto jsem se k problému často vracel, studoval fakta, hledal vysvětlení obludného zla. Ještě jako mladík jsem navštívil Osvětim a hluboký vztah k vyvolenému národu mi vydržel až do stáří. Pokládám za velké štěstí, že jsem mohl oběma dlaněmi pohladit Zeď nářků, bolí mě každá raketa vystřelená nad izraelské území. Cítím se být udeřen každou z urážek, které jsou z celého světa adresovány izraelským mužům i ženám bránícím svoji zemi u řeky Jordánu. Pochopil jsem, že dědečkova věta - „jestli se podobné věci nebudou opakovat“ - byla naivní jen zdánlivě. Přestože od konce holokaustu zanedlouho uplyne už sedmdesát let, židovský národ stále bojuje o holé přežití. A potřebuje naše modlitby i mezinárodní zastání.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Redaktoři, Blogy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay