Vydání: 2005/4 Ztráta jednoty, 18.1.2005, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Současná tichomořská tragédie připomíná černé díry, které provázejí dějiny lidského rodu od nepaměti. Neodvratitelné přírodní katastrofy se střídaly s hrůzami vyvolanými myšlením, slovy a zejména skutky lidí, jednajících podle prastarého hesla „Člověk člověku vlkem“. Temné skvrny se vymykaly možnosti zobrazení, člověk totiž instinktivně tíhne k harmonii a kráse. Jen v obrazech Posledního soudu bývala připomenuta existence pekla, jehož přesvědčivým vzorem bylo vždy dění na zemi. Hieronymus Bosch, Mathias Grünewald a Francisco Goya popsali hrůzy války s neuvěřitelnou vynalézavostí, ale ruka umělců přece jenom oblékala děs do šatů umění. Ve vší nahotě dovedli ukázat utrpení teprve fotografové - od americké války Severu proti Jihu až po naše dny. Je to dlouhá řada jmen, končící Antonínem Kratochvílem či Jaromírem Štětinou. Díky těmto umělcům nahlížíme do propastí zdánlivě neproniknutelných, jako pod rentgenem čteme o hlubokých propadech našeho lidství.

Ghetto v polské Lodži bylo obdobou našeho Terezína. Mezi lety 1939 až 1944 zde byli shromažďováni Židé a odváženi odtud v transportech po desetitisících do vyhlazovacích táborů v Chełmnu a Osvětimi. Obyvateli ghetta byli kromě polských také Židé čeští, Romové, ale i lidické děti; vyvražďování bylo důsledné, přežilo sotva pět procent vězněných. Když v srpnu 1944 Rudá armáda obsadila Lodž, našla v ghettu 88O přeživších Židů, převážně členů „úklidové čety“. Mezi nimi byl také Henryk Ross (nar. 1910), oficiální fotograf Němci zřízené Židovské rady. Jeho úkolem bylo fotografovat dokumentačně a propagačně, část snímků mohla být použita demagogicky k podpoře tvrzení o „šťastném životě v ghettu“. Ale Ross, který směl nosit fotoaparát, viděl a fotografoval i jinak. Napsal o tom:

„S úředním fotoaparátem se mi podařilo zachytit celé tragické období v lodžském ghettu. Dělal jsem to s vědomím, že kdybych byl přistižen, moji rodinu i mě by mučili a zabili. Podmínky pro fotografování byly mimořádně obtížné. Fotografické materiály jsem si nechával propašovat do ghetta výměnou za chleba, kterého jsem měl sotva dost. Těsně před zavřením ghetta (1944) jsem negativy zakopal do země, aby existoval záznam o naší tragédii, totiž úplném vyhlazení Židů z Lodže nacistickými katany. Chtěl jsem zachovat historický záznam našeho mučednictví“.

Henryk Ross svou příležitost využil dokonale. Fotografoval život a smrt v ghettu, pořídil jedinečný soubor snímků zevnitř tragédie, v obklíčení ostnatých drátů. Mezi šesti tisíci fotografií jsou obrazy hrůzy a beznaděje, hlubokého ponížení. Ross znal ty, které fotografoval, a naopak oni znali jeho, nikdo nepotřeboval nic předstírat. Pozice fotografa je vždy trochu nadřazená a také Rossovo přežití umožnila příslušnost k elitě v ghettu. Část fotografií vypovídá o životě těchto privilegovaných, jejichž osud byl nakonec ale stejně tragický.

Doba, po kterou negativy ležely zakopány pod zemí, je ovšem značně poznamenala: známky devastace zesilují výtvarné působení fotografií. Rossova zpráva z podzemí zůstane nezapomenutelným mementem.