Litera versus obraz - dobro versus zlo?

Vydání: 2009/17 Čemu věří Češi, 22.4.2009, Autor: Johannes Röser

Příloha: Perspektivy

Nejvýznamnější kulturně historickou revolucí byl podle všeho vynález písma. Od té doby už člověk není odkázán na ústní tradici. Stává se nezávislým na vyprávění tváří v tvář. Co je pravda? Celý kosmos znaků, slabik a písmen otevírá nové universum rozumění. Jedni mohou komunikovat s druhými, aniž jsou vázáni bezprostřední osobní blízkostí.

Ten, kdo čte a píše, může zaujmout kritický odstup – vůči druhým, vůči sobě, a dokonce i vůči Bohu. Kdysi přímo působivé mnohoznačné vnějškové obrazy ztrácejí na své intuitivní moci a magickém vlivu. Jsou doplňovány a mnohdy nahrazovány vnitřními obrazy na základě „suchých“ textů, které chladnému pohledu nic neříkají, zato mnoho sdělují mozku. Od té chvíle už nikdo nemusí slepě věřit heroldům pravdy. Každý gramotný Homo sapiens, každý přemýšlivý a čtoucí člověk má schopnost stát se nezávislým nositelem, ba i strážcem pravd. Skrze čárky, řádky a tečky dosahuje člověk od písmene k písmeni vrcholu abstrakce. Psaná slova překonávají (bourají) názornost a tím vytvářejí názor, pochopení, vztah, který je emancipovaný, dospělý a svobodný. Ani člověk náboženský už nemusí prostě věřit tomu, co mu říkají druzí, nebo co opticky předkládají obrazy či sochy božstev. Každý se může vlastním suverénním čtením posvátných textů přesvědčit nebo nechat přesvědčit a nezávisle na zprostředkovatelích zjevení vytvořit své pojetí viditelného i neviditelného světa. Náboženství se tak stává kritickým náboženstvím a víra rozumem ověřenou vírou. Výrazem tohoto kulturně historického přechodu od obrazu k textu je zjevení, jehož se dostalo Mojžíšovi v hořícím keři, který – paradoxně – neshoří. Jméno onoho neviditelného a neuchopitelného Boha se zjevuje abstraktními liniemi, čtyřmi hebrejskými souhláskami JHVH. S tímto Bohem, který se v průběhu evoluce chápání víry stále zřetelněji odlišuje od jiných božstev, začíná nová epocha náboženského vědomí. JHVH se nenechá fixovat určitými obrazy a příslušnými mytologiemi. Také sebou nenechá manipulovat podle lidských potřeb. Ani kněží a proroci nad ním nemají žádnou moc.

Od textových zpráv k „esemeskovému“ myšlení?

Svému lidu je historicky blízký JHVH současně vzdálen; je mu názorný i nenázorný, konkrétní i abstraktní. Zbožní mu „volají“, ale i pro ně je – zákazem zobrazování – nevýslovný. O tomto Bohu se lze přít, i s ním je nutno se přít. On sám se pře. Neuchopitelný Bůh monoteismu, odmítající každou modloslužbu, vyzývá člověka k abstraktnímu myšlení. Písmo se stává skrze posvátné texty médiem k rozlišování duchů – i bohů. Sám Bůh se stává písmem. A meditováním toho písma skrze promluvu a ustavičnou interpretaci duchovního slova Božího materializovanou lidskou řečí se Bůh Izraele stává Bohem zcela jiným, než jak ho předtím vyjadřovala leckterá člověkem tradovaná zjevení: Bohem mimo projekce v rámci tohoto světa, Bohem radikálně transcendentním a zcela nepředmětným. Ani nebesa ho nepojmou, tím méně člověkem zbudovaný pozemský dům Boží čili chrám. Vynález písma podstatně urychlil náboženské dějiny, zejména dějiny přemýšlení o Bohu a o světě. Zatímco obrazy nutily k zastavení, psaný text učí pohybu. Tím se mění poznání víry a vědění vůbec: od mýtu k mystice, od líčení k osvícení, od zachovávání k zakoušení. Avšak co se stává z tohoto kritického potenciálu dnes, ve věku pohyblivých obrazů beroucích dech, které vydávají starou kulturu psaného slova za překonanou? Mnozí kritikové civilizace se obávají, že nás záplava obrazů na všech kanálech – od televize přes internet až po různé „videopostupy“ ve vědách – katapultuje někam daleko zpět. Člověka až zamrazí, když zjistí, jak v interaktivních „chatrooms“, v televizních hrách apod. jejich účastníci píší. Nad útržkovitými sentencemi v „esemeskovém“ stylu a slovy plnými pravopisných chyb zapochybuje, jsou-li ti lidé vůbec schopni sestavit jedinou smysluplnou větu. I běžná řeč některých lidí se omezuje na jakési koktavé staccato. Podaří-li se dát dohromady podmět, přísudek, předmět a k tomu ještě nějaké adjektivum, je to učiněný zázrak. Kde se bere ten nový analfabetismus? Na webových stránkách týdeníku Spiegel se nedávno objevil provokativní příspěvek francouzského filozofa Bernarda Stieglera (Centre Georges Pompidou), který se zabývá kulturním vývojem. Ten se obává, že novodobé elektronické obrazové světy spolu s rozpínavou marketingovou propagandou proměňují dospělé lidi v nezletilce. To zamoření prý začíná už v kojeneckém věku. Člověk je odmalička odvracen a rozptylován neustálými přívaly obrazů, zasypáván stále novými a vesměs agresivními sděleními, jež si pro sebe nárokují stále novou pozornost. To vše dopadá na naše mozky se stejnou naléhavostí, proto je stále obtížnější se tomuto náporu bránit, cvičit se v prozíravosti, v rozlišování důležitého a nedůležitého. Před trvale spuštěnou obrazovkou nemá člověk čas něčím se intenzivně, zejména přemýšlivě zabývat. Obraz stíhá obraz. Atakování přemírou optických podnětů jsou prý vystavovány i tříměsíční děti. Dětští lékaři a neurofyziologové v USA zjistili, že každý druhý kojenec se od tohoto věku pravidelně dívá na televizi nebo je „krmen“ DVD či videozáznamy. Devadesát procent dětí starších dvou let často vysedává před televizorem zcela bezbranně vystaveno elektronickým inscenacím. Právě v nejcitlivější fázi vývoje mozku, kdy se rychlým tempem vytvářejí synapse (nervová spojení), která mají propojit miliardy mozkových buněk, vpadá do tohoto dění chaos babylonského zmatení obrazů. Všechny jsou vnímány jako stejně důležité. Výstavba nezbytné vnitřní hierarchie mozkové struktury je tak blokována.

Zkrápěný mozek

Existuje důvodné podezření, že se právě v této fázi zakládají patologické poruchy koncentrace, jimiž dnes trpí stále více dětí i dospělých. Přistoupí-li k tomu vztahové konflikty mezi rodiči a poruchy citových vazeb dítěte, je bludný kruh předem naprogramován. Mozek je sice do jisté míry flexibilní a dokáže leccos korigovat, ale chybné základní naprogramování zrušit nemůže. Zmíněný francouzský autor dále uvádí: „Předčasné upoutání pozornosti působením průmyslových technologií je hlavní příčinou syndromu deficitu pozornosti, psychické poruchy dětí a mladistvých, která se stala v USA závažným problémem.“ Je-li dětský mozek „trvale zkrápěn mediálními obrazy a tóny, dochází k nevratnému přepojení nezralé nervové soustavy, která pak má mimořádné obtíže s osvojováním si jiných schopností vyžadujících pozornost, dejme tomu čtení“. To platí i o syndromu hyperaktivity, který se objevuje v mateřských školách a pokračuje i do dospělosti například v podobě neschopnosti soustředit se na profesionální činnost, osvojit si kázeň, ba dokonce docházet pravidelně a včas do zaměstnání. V Evropě mají skoro dvě třetiny dětí, někdy už tříletých, ve svém pokoji vlastní televizor. K tomu přistupují počítače s napojením na herní programy a na internet. Právě děti a mladiství z méně vzdělaných vrstev konzumují tyto možnosti nejintenzivněji a bez vyvažování četbou. Reklama tento trend podporuje. Stiegler zjišťuje, že se právě děti mezitím staly jednou z nejdůležitějších cílových skupin marketingu. Moc peněz sice nemají, zato je znamenitě dovedou tahat z rodičovských peněženek. Rodiče mívají špatné svědomí, jelikož se kvůli svému angažmá v zaměstnání dětem málo věnují. Rádi tedy sáhnou hlouběji do kapsy, aby jim opatřili alespoň náhradní uspokojení. Toho cíleně využívá svět reklamy. Znamená to, že chování rodičů určují děti, nikoli naopak. Děti poučují rodiče, co se sluší. Francouzský filozof shledává, že se „nezletilci stávají příkladem, ba zdrojem norem konzumního chování dospělých. Tato záměna generačních rolí je zřetelnou známkou kolapsu výchovy, k níž vede telemarketing. Takto jsou zdánlivě dospělé cílové skupiny infantilizovány a stávají se stále méně odpovědnými za chování svých dětí, ale i za své vlastní, které jim děti předepisují. Tito dospělí se stávají mentálně nezletilými“.

Televize jako „buditelka“

Osvětou se kdysi rozumělo překonávání zaviněné nedospělosti: kritickým odstupem, četbou, samostatným myšlením. Právě psané texty probouzejí dosud zúženou pozornost, a pomáhají tak rozvoji osvěcovaného rozumu. Ten je však blokován inflací podívané na obrazovkách. Stiegler varuje: „Lidstvo dosud nemělo zkušenost se srovnatelným jevem kolektivní, virtuálně realistické a globálně synchronizované halucinace, kterou působí moc industriální psychomanipulace. Tato moc převrací proces individuace člověka, vlastně jej likviduje, a tím vede k mentální nedospělosti dospělých, k neodpovědnému konzumování, k rezignování na starost o mladou generaci a ke lhostejnosti.“ Náš zákazník – náš pán? Nikoli, zákazník je otrok. Lze namítnout, že to vše je viděno příliš černě. Že je to jen nové vydání proroctví o zániku Západu. Vždyť osvětové možnosti současné obrazové mediální kultury nelze podceňovat. Například internet, překračující hranice, se zasloužil o demokratizaci a působí proti ignoranci, intoleranci a ohlupování národů, k němuž dochází v tolika tyraniích světa. Bez záběrů z Afghánistánu, Iráku, Súdánu, bez trvalých „ikon“ bídy a hladomoru by byli lidé mnohem otupělejší a neschopní útrpnosti. Světy elektronických obrazů – nemluvě o burcujících uměleckých dílech – působí často právě proti naší letargii, apatii a domýšlivému mudrlantství. Podněcují k inovativnímu jednání, ke snaze korigovat a zasahovat. Povzbuzují univerzální solidaritu, jakou dějiny lidstva dosud nepoznaly. Obrazy obohacují naši citovost, na niž dosáhnou texty jen obtížně. Litera hodná – obraz zlý? To přece nemůže být alternativa. Zrod schopnosti vytvořit pomocí písma text přesto znamená kvantový skok vědomí. Právě písmo se stalo základem filozofie, vědy a – na což Stiegler rovněž upozorňuje – víry v jednoho Boha. Kritické myšlení a kritické myšlení o Bohu spolu souvisejí. Čtením a psaním, výkonem kritické abstrakce, se Homo sapiens stal předvojem evoluce: od znaku ke znaku, od slabiky ke slabice, od písmene k písmenu. Co je vyjádřeno písmem, říká člověku nejvíc, i když dnes známe jiný způsob, jak se informovat, vysvětlovat, bavit se a v pravý čas se nechat rozptylovat, totiž od obrazu k obrazu. Obrazy často řeknou víc než tisíc slov. První a poslední slovo je však slovem, často psaným. Pořád.

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay