Lidské embryo je nepatrný človíček...

Vydání: 2005/51 Mimozemské civilizace, 13.12.2005, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

O vytrácející se úctě k světu a životu

Albert Schweitzer, ekumenicky otevřený evangelický křesťan, měl krédo: úcta k světu a životu. Byl přesvědčen, že tato úcta je ctností, kterou sdílejí všichni lidé dobré vůle. Přitom pamatoval dvě světové války, které svou ničivostí překonaly vše, co svět dosud potkalo. Budiž, válka je katastrofou, která i ze slušných lidí činí lidi zlé vůle. Ukazuje se však – na rozdíl od let Schweitzerovy mladosti – že úcta k světu a životu se vytrácí z myslí slušných lidí i v časech blahobytu. Je to vidět na zacházení s přírodou (na což upozorňuje ekologie) a na postoji k počátkům lidského života.

***

Natáčí se televizní pořad Sněží o nových vymoženostech lékařské vědy (klonování, embryonální kmenové buňky, reprodukční medicína). Sedíme ve studiu s P. Alešem Opatrným (jsem tam za etiku), proti nám paní profesorka, pan primář a vědec-experimentátor. První slovo dostává druhá strana: paní profesorka líčí slibné perspektivy nového oboru. Pak jsem na řadě já a rovnou projevím nesouhlas: lidské embryo je lidskou bytostí, nikoli spotřebním biologickým materiálem. Profesorka oponuje: embryo je pouhý shluk buněk (palcem a ukazovákem naznačuje jeho nepatrné rozměry). Namítám: shlukem buněk jsem i já i ona; sice složitějším, ale plán té složitosti je založen už předem v oplozeném vajíčku. Polemika je zdvořilá, ale ostrá. Rozcházíme se obě strany zvlášť. Později sleduji vysílání. Většina mých vstupů je vystřižena, jsem na obrazovce nikoli za etiku, ale za blba.

***

Duch doby vyznává toleranci a dialog, ale setkání dvou  neslučitelných pojetí člověka činí dialog nemožným. Zastávám názor hluboce menšinový. Někde jinde tolik menšinový není, ale i tam je dialog nemožný. I tam je spotřební výzkum lidských embryí a jejich kmenových buněk spojován s netušenými možnostmi: embryo jako zásobárna náhradních dílů, které umožní léčit dosud neléčitelné. Jsou to zatím fantazie, klonování lidské bytosti se moc nedaří (na rozdíl od ovce nebo myši). Dosud nebylo prověřeno, zda kmenové buňky z embryí (užitých jako „náhradní díly“) nemají sklon ke zhoubnému bujení. Touha po životě nesužovaném chorobami je však mohutná, lze tomu rozumět. Také komerční využití tušených možností se zdá být slibné. I tomu lze rozumět...

***

Shluk buněk, anebo lidská bytost? Kdy vlastně začíná lidský život? Zkusme si to každý u sebe: kdy jsme vznikli? Můj životní příběh začal ve chvíli, kdy se to povedlo mým rodičům. Tehdy jsem začal být. Nevěděl jsem o tom. Ani nějaký čas po narození jsem to nevěděl. Byl jsem nehotový. Kdy je člověk „hotový“? Po narození ještě ne. Ani v pubertě ještě ne. Přesto je jediným nesporným počátkem početí. V našem životě je spousta počátků, před narozením i pak. Ale to jsou počátky jednotlivých kapitol. Počátek příběhu je – tam, na počátku. Těhotná žena, která se na dítě těší, to dobře ví. Je dosti žen, které se na ně netěší, a ještě víc je takových mužů. Ale o tom, co je dítě, plod, embryo, o tom přece nerozhoduje, zda se někdo těší, nebo ne.

Jak tedy zacházet s embryem? Řečeno lapidárně: s embryem se má zacházet tak, jak já si přeji, aby se zacházelo se mnou v době, kdy jsem sám byl embryem.

***

Zastánci pokusů na lidských embryích (jde o tzv. spotřební výzkum, který končí jejich zničením) mají v záloze působivý argument. Na klinikách mnoha zemí jsou v lednicích uloženy statisíce lidských embryí, která „nemají šanci“. Proč? – V moderní společnosti klesá nejen zájem o její reprodukci, ale i sama plodnost. Důvodů je víc. Přibývá párů, které odkládají příchod dítěte, protože si chtějí zajistit nejprve profesní pozici a hmotný standard; ženy přitom promeškají věk optimální plodnosti. Určité procento žen, které podstoupily potrat, už neotěhotní. A hlavně: žijeme na smetišti. Průmysl zamořuje životní prostředí tisíci látek, které plodnosti nepřejí. – Proto vzrůstá zájem o tzv. fertilizaci in vitro, umělé (mimotělní) oplodnění - „děti ze zkumavky“.

Je to metoda nákladná a jen částečně úspěšná. Proto se pokaždé vytvářejí embrya „do zásoby“. Pak se jako „nadbytečná“ hromadí v lednicích. Co s nimi? Vylít je do vodovodu, anebo užitečně využít k pokusům? Střízlivě technologická logika této otázky je mrazivá: zastírá, že jde o zoufalé dilema. Jediným přijatelným místem pro lidské embryo je matčina děloha! Ta v těch lednicích vůbec neměla vzniknout...

***

„Pane kolego, vaše argumentace je absurdní. Miliony potracených embryí dnes končí v nemocničním odpadu! To jen vy s tím naděláte...“ – Ano, interrupční praxe, prý vymoženost, se stala rutinou. Proto bylo třeba vyzmizíkovat vědomí, že záměrné usmrcení dítěte v těle matky a na její žádost je něco příšerného. A to se podařilo!

Snad každá epocha měla sklon upírat jistým skupinám lidí plnost jejich lidství. Příslušníci jiného kmene, barbaři (pro Řeky), pohané (pro mnohé křesťany), „nevěřící“ (pro mnohé muslimy),  „divoši“ (pro Evropany), barevní (pro bílé), Židé aj. (pro nacisty), příslušníci „vykořisťovatelských tříd“ (pro komunisty) – to všechno byli (pro někoho jsou) lidé nikoli v plnohodnotném smyslu a podle toho s nimi bylo zacházeno. Osvícenský rozum nahlédl rovnost všech lidí (přinejmenším před zákonem) a posléze dospěl k ideji nezadatelných lidských práv - leckdy sice pouze teoreticky, protože v praxi se tomu stavějí přetrvávající předsudky, ale přesto. Už se tolik neví, že tak mohl učinit až po staleté křesťanské přípravě, neboť Kristus zemřel na kříži za všechny, jinak jsou si lidé, žel, dosti nerovní. Mělo by nás zarazit, že týž osvícenský rozum, který umožnil tolikeru emancipaci, lidství těch nenarozených či právě počatých stále důmyslněji popírá. Snad bychom se měli začít ptát, není-li v koncích. A proč?

***

Že jsem předtím nebyl a že jsem začal být ve chvíli, kdy jsem byl počat, je samozřejmý fakt. Jak se může vytratit samozřejmost? Proč tolik úskočnosti při jejím popírání? Kdykoli na ni např. poslanec Jiří Karas veřejně poukáže, reakcí je vztek bulvárních médií nebo ironizující despekt těch „duchaplnějších“ (proto pana poslance jeho nominálně křesťanská, leč pragmatická strana upozadila).

Široce rozšířená přijatelnost interrupce je ilustrací toho, čemu se říká krok na kluzký svah. Tady to začalo. Návyk na nevnímání zla je překážkou objevování dobra. Ale nejde jen o návyk. Ve hře je i chtěn a vůle (proto ta reakce na poslancovu prostořekost). Potřeba dostupnosti potratu coby zadních vrátek pro případ maléru při sexuální nekázni je srozumitelná: „dát to pryč!“ Pohnutek pro degradaci počatého dítěte na „to“ ale přibývá. I dřív bývalo dítě zdrojem starosti. Dnes už je vnímáno jako překážka „seberealizace“. A nejenom to: človíček-embryo se stává slibnou zásobárnou náhradních dílů pro zajištění blahobytu.

Čelit té mohutné vůli racionálními argumenty se nedaří. Nezbývá než riskovat. Může přijít i blamáž, jak se to stalo apoštolu Pavlovi na Areopagu. To byla dílčí prohra v poctivém boji. Horší je, když je svědectví diskreditováno ranou do zad z vlastních řad, když je veřejně a důvodně zpochybněna věrohodnost církve. Těžko hájit lidský status embryí při ležérním přístupu některých biskupů k homosexuálním, či dokonce pedofilním aférám některých kněží!

***

Jak by asi lidé přijali nápad léčit transplantací životně nezbytných orgánů odňatých nedobrovolným živým dárcům? Ve světě zločinu se už takové věci dějí (ruská policie jim přišla na stopu opakovaně). Ale veřejnost by to rozhořčeně odmítla. Lidská osoba je vnímána jako nedotknutelná, platit životem jednoho za prospěch druhého je nepřípustné (nezaměňujme to s heroickým riskováním vlastního života pro druhého). Pokud ale jde o lidská embrya, tato zábrana valem mizí.

„To jen vy, pane kolego, s těmi embryi tolik naděláte...“ Není to tak absurdní, jak se většině mých kolegů zdá. Pokud se dnes, v epoše odumírajícího osvícenského rozumu, ještě někde kladou zásadní filozofická (ontologická) a etická témata ve své radikální podobě, je to právě na půdě bioetiky. Už jen tam se řeč točí kolem otázek, co je člověk, jeho život, jeho smysl, zda existuje objektivní pravda a kde se bere závaznost mravních norem. Neradostně připouštím, že zastánci důstojnosti lidské osoby a posvátnosti stvoření tam jsou stále více menšinou...

***

Kmenové buňky, vzniklé rozvolněním těla embrya, mají podivuhodnou přizpůsobivost: jsou-li vpraveny do určité tkáně (nervové, svalové apod.) a pokud je ona přijme, stávají se buňkami této tkáně. Odtud záměr takto léčit poškozenou či defektní tkáň - u některých zvířat se to daří. Aby buňky nebyly hostitelskou tkání odmítnuty, vyrobí se (klonováním, jako ovečka Dolly) embryo, které je genetickou kopií příjemce. To je pak oním „skladištěm náhradních dílů“. Představa, že člověk může mít k dispozici takové depo, je lákavá. Proto ta snaha klonovat člověka a experimentovat s embryem. Její průkopníci ujišťují, že nestojí o reprodukční klonování (vytváření nových lidských bytostí), nýbrž jen o to „terapeutické“,chtějí jen buňky. Zamlžují fakt, že i v tomto případě jde o vytvoření lidského embrya. Jejich nabídka vychází vstříc touze konzumního člověka po vylepšování a stupňování kvality pozemského života – a také silám trhu.

Kromě embryonálních kmenových buněk existují v lidském těle buňky s obdobnými vlastnostmi, ale jejich přizpůsobivost je menší. Říká se jim kmenové buňky adultní (adultus - lat. „dospělý“). Jejich využití by bylo eticky zcela přípustné, ale o jejich výzkum není zájem, síly trhu (biotechnologické koncerny) vsadily na ty embryonální.

***

Účelové tvrzení, že lidské embryo není lidskou bytostí, obstojí jen za cenu zřeknutí se zdravého rozumu či intelektuální poctivosti. Má ospravedlnit praxi, která je v rozporu s bytostným určením člověka. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 39 26. září – 2. října 2017

Setkání nádherné a nesdělitelné

Po nejvýznamnějších chrámech a poutních místech Česka putuje až do 7. října socha Panny Marie Fatimské.

celý článek


Zkušenost s Alfou proměňuje životy

Před pár měsíci se P. Mariusz Kuźniar stal koordinátorem kurzů Alfa v katolické církvi. Jaké s nimi má zkušenosti a s jakou vizí přichází?

celý článek


Každý by měl hledat svou vinici

Kolikrát v životě říkáme „ano“, ale pak se nám nechce, dáme přednost něčemu „důležitějšímu“ – nebo prostě zapomeneme. Uslyšíme o tom i v neděli v kostele…

celý článek


Neexistuje jednotný názor

Do povědomí širší veřejnosti se HELENA VÁLKOVÁ dostala jako ministryně spravedlnosti. Nešťastně se vyjádřila, že za Protektorátu se toho „zas tolik nedělo“, kritizovala…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay