Lidi nechápou smysl oběti

Vydání: 2015/18 Broumov: nový život pro klášter, 28.4.2015, Autor: Miloš Szabo

Je přemýšlivý, myšlenky chrlí jednu za druhou. Přichází s mnoha nápady, ve svých komentářích a postojích umí být kritický a nesmlouvavý. Na mou poslední otázku, zda má církev rád, nedokázal najít jednoduchou odpověď a ještě z domova mi psal vysvětlení svého postoje: Tvoříme církev, kde se má a dá diskutovat. Důkazem je i on sám. Písničkář a novinář BOB FLIEDR.
 
Písničkář a publicista Bob Fliedr se svou rodinou. Snímek Pavel Staněk
 
Jak často si vás lidé pletli s Bobem Frídlem?
 
Stalo se to jen občas, naposledy když umřel. Někdo pověsil na Facebook zvěst, že už to mám za sebou, a pak jsem musel odpovídat na e-maily, že ještě pořád žiju.
 
Oba jste zpívali. Vy jste však začínal jako geodet a kartograf.
 
Když jsem se blížil k maturitě, cítil jsem jako důležité vypadnout z malého města, pokud možno do Prahy. Co budu studovat, bylo druhořadé, neměl jsem tenkrát žádné vyhraněné zájmy. Z kádrových důvodů bych se asi nedostal na humanitní předměty, tak jsem se přihlásil na geodezii a kartografii, a vzali mě. Možnosti, které v té době nabízela Praha, byly nesrovnatelné s Poličkou, kde jsem vyrůstal. Vše podstatné se pro mě pak odehrávalo mimo školu: veškerý svůj volný čas jsem mohl věnovat věcem, které mě zajímaly, a lidem, s nimiž mělo smysl komunikovat.
 
Už tenkrát jste se pouštěl do nebezpečných akcí proti režimu. Byli tehdy mladí odvážnější?
 
Neumím to posoudit. Ta doba prostě některé z nás provokovala nejít s proudem, hledat alternativy a občas třeba riskovat. Kdyby i dnes mladí lidé více vnímali šeď a nudu davového stylu života, asi by i u nich nastal nějaký druh revolty. Nemyslím si, že bych se tenkrát pouštěl do nebezpečných akcí proti režimu. Spíš jsem hledal vlastní cestu, která ovšem nebyla slučitelná s tím, co chtěl režim.
 
Proč bylo kdysi jednodušší jít proti proudu?
 
Tehdejší proud byl celkem jasně definovatelný. Když se někdo proti němu chtěl vymezit, docela dobře věděl, proti čemu se vymezuje. Pokud bychom se shodli v tom, že i dnes existuje nějaký proud, proti němuž by bylo dobré se vymezit, pak je méně přehledný. Dalo by se říct, že ho tvoří více vrstev, z nichž žádná nedominuje natolik, aby se mladí proti ní jasně vymezovali. Pro dnešní mladé lidi je daleko těžší najít své místo, ujasnit si, na co chtějí navázat a s čím naopak nemohou být konformní.
 
Jak se tedy může mladý člověk v těch vrstvách zorientovat?
 
Především by neměl sedět doma za pecí, ale měl by se vzdělávat a zajímat o dění kolem sebe. Jen tak může nabrat kvalifikaci k tomu, aby se v tom informačním zmatku neztratil a dokázal oddělovat informace, které jsou důležité, od těch, které důležité nejsou.
 
Častým zdrojem informačního šumu jsou média. Vy sám jste opustil kartografii a vrhl jste se na žurnalistiku.
 
Můj přechod od map k novinám nebyl skokový, už dva roky před listopadem 1989 jsem psal do samizdatového Čtení do krosny, které se později proměnilo v oficiální křesťanský časopis s názvem AD (AD neboli Anno Domini vycházelo v letech 1990–2003 – pozn. red.). Od šéfredaktora Jindřicha Sirovátky přišla hned na konci roku 1989 nabídka dělat pro něj naplno, a tak jsem dal v kartografii výpověď a začal pracovat jako novinář. Časem jsem si doplnil novinářské vzdělání v Bruselu a po návratu do Prahy jsem nastoupil do Lidových novin. Novinařina mě chytla, byl jsem docela zadobře s češtinou, bavilo mě hrát si s textem. Tahle záliba se předtím asi odrazila i v písničkách.
 
Jak vlastně vznikly první nahrávky?
 
Na koleně. Skládal jsem písničky jen tak pro radost a v roce 1985 jich už bylo tolik, že by se klidně vešly na několik desek. U kamaráda, který měl kvalitní hifi věž, jsme nahráli první asi půlhodinovou sadu písní, za rok druhé pokračování, pak další, takže každým rokem přibyla očíslovaná sada písniček s názvem Pjosonky, a vydrželo nám to pět roků. Když jsem pak někam přijel a vzal do ruky kytaru, abych něco ze svých textů zazpíval, bylo docela milé zjištění, že se lidé přidávali a spontánně si je zpívali se mnou. Přitom jediný způsob, jak se k nim tyto písně mohly dostat, bylo domácí přetáčení na magneťácích a nahrávání z kazety na kazetu.
 
Může se dnes uživit křesťanský písničkář pouze hudbou a zpěvem?
 
Ani náhodou. V roce 2008 jsem po patnácti letech znovu oprášil kytaru, shromáždil kolem sebe zpívající děti a pustil se do hudby téměř na fulltime. Pilně jsme cvičili, trochu koncertovali, vydali jsme dvě cédéčka. Rychle jsem si ověřil, že je to činnost, od které se dá čekat ledasco, ale žádný finanční efekt.
 
Umíme být v církvi solidární a podpořit někoho z našich řad, kdo něco umí?
 
Myslím, že to funguje v některých společenstvích nebo v okruzích lidí, kteří mají mezi sebou určité vazby, zejména z minulosti. Obecně to ale moc nefunguje, zmíněný druh solidarity se u nás zatím moc nenosí. Nevím, jestli takto vůbec umíme uvažovat. A je to velká škoda.
 
Přitom právě v praxi, nejen v kostelích by se měla projevit naše společná víra…
 
Ona se projevuje. Co se týče hmotné solidarity, vidíme to třeba při Tříkrálové sbírce. Vy jste se ale ptal, pokud jsem dobře rozuměl, na cílenou podporu tvořivých lidí a jejich projektů. Slyšel jsem celou řadu docela pěkných promluv na téma, „každý má v církvi své místo a svůj úkol“. Když to ale někdo vezme vážně, své místo hledá, nachází a snaží se v té linii něco konkrétního dělat, není výjimkou, že začne narážet. Necítí zpětnou vazbu, spíše nezájem, někdy i odsudky. Když to trvá dlouho a není naděje na změnu, kolikrát pak svých snah nechá, přejde do pasivity anebo se začne angažovat mimo církev.
 
Nechybí nám ale také ochota k oběti? Udělat něco dobrého jen tak?
 
Myslím, že chybí, a to jak ve společnosti, tak v církvi. Oběť je nemoderní, zatuchlé, pro někoho rovnou sprosté slovo. V církevním prostředí se často používá, ale tím více se může stát pouhou frází.
 
Proč tomu tak podle vás je?
 
Asi proto, že lidi nechápou smysl oběti. A nechápou ho možná taky proto, že kolem sebe vidí málo těch, kteří se obětují, a přitom jsou šťastní.
 
Kromě úspěchů jste zažil krach. Skončilo AD, skončil dětský sbor Bobci, který jste vedl… Mrzelo vás to?
 
Konec Ádéčka mě mrzel. Myslím, že ten časopis mohl ještě vykonat dobrou službu. Bobci skončili s činností už dvakrát, podruhé po pětiletém zpívání v roce 2012. Asi si už zvykli na to, že vznikají a zase zanikají, a tak kdo ví, třeba to teď není definitivní konec, ale jen přestávka.
 
Dnes se často kritizuje vedení. Ve státě, v obci, v církvi…
 
Lidé jsou obecně znechuceni tím, že ve vedení chybějí silné osobnosti, kterým by se dalo věřit. Politická situace u nás je tak ubohá, že když nejvyšší státní představitelé plácají nesmysly, mluví vulgárně nebo jsou ve střetu zájmů, už to pomalu nikoho nepřekvapuje ani nezvedá ze židle. A ti, které to štve, jsou bezradní a vlastně nevědí, co dělat.
 
Řekl bych, že se tady ale otevírá pole působnosti pro církev. Možná v míře, jakou jsme po roce 1989 dosud nezažili. Lidmi hýbe strach z budoucnosti, nejistota, ve společnosti začínají rezonovat otázky po hodnotách. Evropa je už natolik zbavená iluzí a natolik nasycená postmoderní tekutostí, že si možná nesměle začíná přeříkávat abecedu pěkně popořádku a ptá se po svých kořenech. Kdo jiný by měl o nich něco vědět, když ne ti, kteří čerpají z Tóry a evangelia? Pokud křesťané nepromarní tuhle šanci a smysluplně vstoupí do rozhovorů na tato témata, možná starému kontinentu poslouží způsobem, jaký mnohé překvapí.
 
Určitou předzvěst bych viděl v papeži Františkovi. Klade důraz na církev chudou, komunikující, nezabydlenou v okázalosti, nesvázanou setrvačnými zvyklostmi, nelibující si ve frázích. Má pochopení pro lidi v nouzi. Překvapuje svou bezprostředností. Mluví srozumitelně a lidé ho berou. Je to člověk, který při současné absenci výrazných autorit ve vysokých funkcích působí velmi osvěživě.
 
Zmiňujete papeže. Jak vidíte jeho současnou roli?
 
Papež není teoretický teolog, je to praktik, člověk z terénu. Jako jezuita prošel kvalitní formací, studoval také v Německu. Nelze mu proto předhazovat, že je z Argentiny a Evropě nerozumí. Naopak. Je to člověk s dobrým porozuměním tomuto kontinentu, obrovským tahem na bránu a s velkou vírou, že věrohodně žité evangelium má budoucnost.
 
 
 
 
BOB/BOHUSLAV FLIEDR (*1958 v Poličce). Po absolvování Stavební fakulty ČVUT v Praze pracoval jako technický redaktor při výrobě map a zároveň v neoficiálních kurzech studoval filozofii a teologii. Skládal písničky, které se s oblibou hrály na mnoha mládežnických táborech i při bohoslužbách (Vzdejme Pánu díky, Rozžíhá aj.), vedl dětský sbor Bobci. Po listopadu 1989 stál u zrodu časopisu AD, psal do Lidových novin i časopisu Týden, angažuje se v boji proti korupci. S manželkou Danielou má dcery Juditu, Lydii a Kristinu. Žije v Praze.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay