Vydání: 2011/52 Vánoční dvojčíslo, 21.12.2011, Autor: Alena Scheinostová

Sejdete schody do sklepení pražské Betlémské kaple, a jako byste se vrátili o století zpátky. A rovnou do prababiččiny kuchyně, kde voní perníčky, cikorka a hořící dříví z kamen. A nebude se vám chtít zpátky. Takovou atmosféru dokáže rok co rok vykouzlit BLAHOSLAV LUKAVEC se svými spolupracovníky na tradiční vánoční výstavě betlémů a lidového umění. Společně jsme se ohlíželi za uplynulými dvaatřiceti ročníky.

Kde se zrodila idea výstavy lidové vánoční tvorby?

V roce 1980 založil inženýr Petr Herynek s několika přáteli při Svazu zahrádkářů Bonsai klub Praha. Prvním počinem klubu byla vánoční výstava „Lidové vánoční ozdoby“ v Muzeu hlavního města Prahy na Florenci, která sklidila velký úspěch, a tak jsme pokračovali už každý rok. Ze vstupného klub získával peníze na svou další činnost, a přestože vstupenka tehdy stála dvě tři koruny, návštěvnost byla od začátku tak ohromná, že jsme veškeré naše aktivity mohli pokrýt. Bavilo nás to – byl to svým způsobem únik od šedi tehdejšího života. A byl na to čas, protože tehdy jste to v práci ve čtyři zabalila a šla jste domů a mohla jste se věnovat, čemu jste chtěla.

Počet návštěvníků se každoročně pohybuje mezi třiceti a čtyřiceti tisíci. Už první ročník výstavy ale navštívilo dvacet tisíc lidí. Čím jste dokázali tak zaujmout?

Od začátku lidé velmi rádi chodili na vernisáže, protože to byla jedna z mála příležitostí, kde si v Praze začátkem prosince zcela veřejně mohli – s prominutím – na „plnou hubu“ zazpívat koledy. A pouštěli jsme je pak z amplionu po celý měsíc, zatímco obchodní domy je ještě dlouho směly hrát jen několik dní před svátky.

 Takže podvratná činnost?

Ale ne, nikdo z nás to nebral jako nějaký vzdor době. Lidi se tu však podvědomě cítili dobře. Bojovat s komunismem tehdy umělo několik opravdových hrdinů, kteří na to měli sílu a byli ochotní obětovat nejen pohodlí, ale i zdraví nebo rodinu. Spíš si myslím, že jestli se za totality něco nepodařilo zničit, byly to Vánoce. Lidé si je uchovali a ponechali jim do jisté míry i jejich křesťanský charakter, včetně toho, že alespoň jednou do roka šli do kostela na půlnoční. A i dnes nás lidé vyhledávají, protože tu není žádná manipulace ani komerce. Nacházejí tu poezii, kterou do Vánoc během staletí vložili naši předkové, když vrstvili a kombinovali přírodní, pohanské a křesťanské cykly a zvyky a pak je krásně, přirozeně skloubili dohromady, aniž se to hádalo a pralo. Co do lidskosti a vztahů mezi lidmi jsou Vánoce snad tím nejkrásnějším, co lidé během roku i během života mají.

Nikdy jste kvůli výstavě neměli s komunisty problémy – ani když se na vernisážích modlil Otčenáš?

Ne, problémy nebyly. Ale jinak jsem za ta léta prožil na výstavách tolik, že si na všechno už ani nevzpomenu. V roce 1989 například výstavu zahajoval František Nepil, vezli jsme ho pak domů, a výstavu jsme hned po otevření zase na tři dny zavřeli, protože byla stávka. To jsme tenkrát obrečeli.

Tehdy se výstava, jako skoro celá 80. léta, konala v paláci U Zlatého melounu. Která další místa jste od té doby vystřídali?

Začínali jsme v Muzeu hl. m. Prahy, ale byli jsme například také u dominikánů v Jilské ulici, v galerii U Bílého jednorožce, v Hrzánském paláci v Celetné, ve Spořitelně v Rytířské, u Panny Marie Sněžné nebo v Prašné věži, což stálo za to, protože tam jsme všechny věci museli tahat do druhého patra kladkou. Tady v Betlémské kapli jsme popáté, ale moc rádi bychom našli zase nějaký jiný prostor, který bychom mohli zase nějak jinak výtvarně pojmout. Aby lidé nebyli zklamaní, že to máme pořád stejné. Záleží ale na tom, jestli se podaří něco vhodného sehnat. Sám Petr Herynek ale už řadu let pořádá vlastní výstavu, bližší původní ideji Bonsai klubu, v pražské Botanické zahradě.

 Kde sháníte vystavovatele?

Původně to byli lidé kolem Bonsai klubu, protože kdo pěstuje bonsaje, má i nějaké výtvarné cítění. Pak se začala objevovat různá tržiště a stánky, a když jsme viděli někoho zajímavého, hned jsme ho oslovili. Nebo jsme o někom slyšeli v televizi, v rozhlase, a hned jsme tam volali a sháněli kontakt. A podobně to chodí dodneška. Ale vystavovatelé už se ozývají i sami. Problém je spíš v tom, že se dnes podobných výstav pořádá spousta a leckdo vystaví svůj betlém radši někde v sousední vesnici než v Praze, kde ho nikdo z jeho známých neuvidí.

Vaše cesty za betlemáři vypadaly kdysi i tak, že jste se ženou posadili do auta všechny čtyři své děti a několik dní s nimi objížděli zapadlé vesnice někde v pohraničí…

No jo, a letos s námi s velkým nadšením jezdil už i náš šestiletý vnuk. Z toho mám radost. A líbilo se mi to i tenkrát. Přespávali jsme i s dětmi vždycky u sester v klášteře v Králíkách. Výstavu jsem pokaždé nafotil i na diáky a večer jsme je sestrám promítali v kapli. O všem jsem jim přitom vyprávěl a i ty staré, devadesátileté, z toho byly nadšené a s obrovským zájmem se na všechno vyptávaly, jak to celé funguje… Na to jsem se vždycky hrozně těšil.

Podle jakého klíče exponáty vybíráte?

Bráníme se tomu, aby tu vystavovali umělci, i když pár jich tu také je. Chceme, aby ty věci byly lidové, ne přeumělkované – musí to být prostě hezké. Betlémy, to je to, co Češi opravdu umějí. Máme nejmalebnější betlémy na světě, možná ještě s Rakušany. Třeba takoví Italové mají nádherné kostýmované betlémy, ale všechno je to studené, není tam žádný příběh. Jako by ty postavy neměly s tím dítětem uprostřed nic společného.

Každý ročník výstavy má své téma. Co čeká návštěvníky tentokrát?

Na letošní výstavě s názvem Malované Vánoce nám jde o to, ukázat, jak si lidé všemi možnými způsoby zdobili předměty každodenní potřeby: dřevo, keramiku, textil atd. Takže jsou tu k vidění různé druhy výšivek, krajkářských technik, různé typy keramiky, výroba modrotisku, ale je tu třeba také drátenická, kovářská a sklářská dílna s praktickými ukázkami řemesla. Paní Iveta Dandová bude plést z orobince, Richard Oppelt vyrábět housle… Ale především jde samozřejmě o vánoční stromečky a betlémy. Tím okolo chceme jen postihnout větší šíři a ukázat, jak krásné jsou tyhle obyčejné staré věci – že mají svoji „duši“. Pro ty, kdo se na výstavu nedostanou, vydáváme každoročně DVD s ukázkou z vernisáže i z expozice – letos navíc s rozhovory s Valérií Benáčkovou, která je autorkou podmalby na sklo použité na letošní pozvánku, a se sběratelkou betlémů Svatavou Vizinovou.

Na které z exponátů byste zvláště upozornil?

Máme tu velký „Ladův“ betlém, ne přímo od Josefa Lady, ale od Jiřího Zapletala, který tři metry dlouhé dílo namaloval podle nejkrásnějších Ladových pohlednic. Ty nad betlémem visí pro srovnání. A pak je tu betlém, který pro nás – jako jediný v životě – na požádání vytvořil autor Krtečka Zdeněk Miler. Pro děti tu pak máme také třeba klasickou houpačku z prkna nebo malou rozhlednu.

Kdy začnete pracovat na příštím ročníku?

Na tom se dělá už dávno! Při vernisáži jsme vyhlásili příští téma „A přišel čas Vánoc“, což znamená, že se budeme věnovat času a jeho měření ve všech podobách. A kromě věžních, kyvadlových nebo lihýřových hodin máme určitě v plánu napřesrok vystavit i hodiny sluneční.