Lidé nepotřebují mne, ale Boha

Vydání: 2005/6 Katolíci a hudba, 31.1.2005, Autor: Anna Ferbie

Po setkání s Matkou Terezou se Jana Ungerová (33) z Brna rozhodla stát misionářkou. Posledních šest let si tato žena plní svůj sen.

Dokážete si po letech vybavit, jak došlo k onomu zásadnímu rozhodnutí, že se stanete misionářkou?

Naprosto přesně. Bylo mi tehdy třináct let a do Brna zavítala Matka Tereza. Bylo úžasné, že k nám přijela v době totality. Stála jsem na hraně kostelní lavice, tatínek mne držel kolem kolen, abych nespadla, a já ji přes davy lidí viděla sotva po oči.

Nicméně jste pak celé roky žila stejně jako vaši  vrstevníci...

Ale ta touha ve mně navždy zůstala. Vystudovala jsem střední školu. Mí přátelé si mysleli, že jsem konvertita... Když jsem přišla na vysokou, vypukla revoluce a já jsem si tehdy už vnitřně nějak balila kufry.

Přesto byla cesta k práci misionáře ještě dost dlouhá. Kdy došlo k nějakému skutečnému zlomu?

Nic se nezlomilo. Byla to spíš cesta. Když jsem skončila vysokou, myslela jsem si, že už brzy odjedu, ale nějak to nešlo. Dveře se neotvíraly. Zúčastnila jsem se semináře, který pořádala komunita International Catholic Institute for Evangelization (ICPE). Byl zaměřený na pantomimu a tvořivost v evangelizaci. Dozvěděla jsem se tam o evangelizačních školách a na jednu se přihlásila. Tu ale zrušili, vzali mne až na druhou. Na Maltu jsem se dostala až na třetí pokus.

Splnil pětiměsíční pobyt v evangelizační škole vaše očekávání?

Rozhodně jsem si nepředstavovala, že to bude tak těžké. Jednalo se o dobu, kdy se Bůh dotýkal různých bolavých věcí ve mně.

Podařilo se vám po návratu domů využívat a dál předávat získané poznatky a zkušenosti?

Tehdy jsem žila v Praze a na rok se stala služkou v rodině venezuelského velvyslance. Byla to pro mne velmi dobrá zkušenost. Pokud teď čtu v Bibli o služebnících, tak vím, o čem je řeč. Kladem byla také skutečnost, že jsem si odpočinula. Hlava nemusela být naplno ve všem přítomná. Co se týče nabytých zkušeností, využívala jsem některé věci  v různých osobních setkáních. Byl to ale stále spíše čas proměn a přípravy.

 

Jakým řízením jste se pak dostala do komunity v Polsku?

Zúčastnila jsem se velikonočních rekolekcí v Želivě, které pořádala jedna francouzská komunita. Bohu jsem tam předkládala, že bych pro něj něco chtěla dělat. Neviděla jsem jako dlouholetou perspektivu být služkou a uklízet. Zaznělo tam proroctví, o kterém jsem věděla, že je i pro mne: „Cesta existuje, ale není vidět. Objevuje se, jestliže člověk dělá kroky.“ Já jsem si říkala, že bych ráda dělala kroky. Jen bych potřebovala alespoň nasměrovat k vykročení. Po návratu domů na mne čekal dopis od známého. Psal mi, že komunita ICPE zakládá v Polsku nové centrum a bude tam od listopadu evangelizační škola s programem, kterým jsem prošla na Maltě. Napadlo mne, že jim napíšu, jestli by nechtěli pomoct. A to byl můj první krok. Dostala jsem odpověď, že budu velmi vítaná. Do Polska se mi ale vůbec nechtělo. Byla to snad poslední země, kam bych se chtěla kdy vypravit. Mimochodem se mi vůbec nelíbila polština. Zbývalo půl roku a snažila jsem se tomu nějak vyhnout. Ale když jsem pak přejížděla hranice a slyšela jsem mluvit polské celníky, tak mi najednou polština zněla v uších pěkně. Věděla jsem, že se toho ujal Bůh. Byl to takový krásný zázrak.

Nakonec jste ale po třech letech z komunity odešla. Proč?

Potřebovala jsem se na vše podívat z druhé strany a zjistit, jestli mám žít v komunitě napořád. Vnímala jsem, že mne Bůh vede k tomu, abych se vrátila domů a nechala si rok na rozmyšlenou. Zatím necítím, že bych se tam měla vrátit - i když jsem s těmi lidmi v kontaktu, spolupracujeme a jsem velmi vděčná za všechny akce, které můžeme dělat společně.

Jste misionářkou na volné noze. Ale i ta se musí nějak živit. Co máte uvedeno v živnostenském listu?

Živnostenské listy mám dokonce dva. Ten starší z roku 1997 je na tlumočnictví. Od prvního října loňského roku mám ale ještě jeden, který mi povoluje poradenství v oblasti společenských věd a rozvoje osobnosti.

 

Z kterých jazyků jste schopná překládat?

Z angličtiny, polštiny a španělštiny.

Vystudovala jste molekulární biologii a genetiku na přírodovědecké fakultě v Brně. To ale příliš se studiem jazyků nesouvisí. Kdy jste v sobě objevila jazykové schopnosti?

V první třídě jsem se začala učit němčinu, protože rodiče mi tehdy říkali, že jednou budu ráda za to, že budu umět německy. Já zase tvrdila, že ráda nebudu. V tomto případě ale měli rodiče pravdu. Pak jsem se od páté třídy devět let - stejně jako všichni ostatní - učila rusky. Na gymnáziu k tomu přibyla francouzština a ve třetím ročníku jsem se začala soukromě učit i angličtinu. V jedenadvaceti jsem pak přidala španělštinu, protože se mi líbila.

Splnil se vám sen z dětství. Co pro vás bylo v posledních letech důležitým okamžikem?

Určitě se jednalo o setkání s brněnským otcem biskupem Cirklem. Napsala jsem mu dopis a on mne vloni v červnu přijal. Velice si vážím toho, že jsme si mohli nejen popovídat, ale že jsem od něj navíc dostala požehnání k práci, kterou dělám. Téměř první věc, kterou mi řekl, bylo, že je velmi vděčný za všechny lidi, kteří chtějí ostatní vést k Bohu. Bylo to pro mne veliké povzbuzení. Brala jsem to jako hlas Boží. Byla jsem totiž předem rozhodnutá, že pokud by s mojí službou nesouhlasil, šla bych dělat něco jiného. Nechtěla jsem lpět jen na nějakých svých výmyslech a experimentech.

Je možné v kostce shrnout, co je vaším posláním?

Mám vztah s Bohem. Vše co dělám, vyplývá z toho, co jsem, a co žiji. Sama nemám lidem co dát. Oni nepotřebují mne, ale Boha. Pokud bych jim ho nemohla přinést, nemusím tuto práci vůbec dělat.

Práce vám jistě přibývá. Mohla byste nastínit, v čem spočívá?

Společně s týmem, v němž je zastoupen jak kněz a psycholog, tak i řeholníci, manželé i svobodní, děláme víkendy zaměřené na vnitřní uzdravení. Jedná se o tři na sebe navazující setkání. V létě jsme poprvé připravili týdenní exercicie na téma Otčenáš. Dále dělám semináře o pantomimě, tvořivosti a komunikaci. Součástí mé činnosti jsou také různé farní rekolekce, duchovní obnovy pro biřmovance, práce s mládeží a samozřejmě tlumočení. V Čechách jsem hodně překládala především otci Vellovi. Často spolupracuji s týmem Toma Edwardse z Ameriky. Nejenže mu tlumočím, ale jsem i členem jeho týmu. 

Kromě toho se objevujete i v pořadu TWR na vlnách Proglasu. Jde o pravidelnou spolupráci?

Jednalo se o několik ranních vysílání v sobotu. Zabývali jsme se vnitřním uzdravením, poustevnictvím, modlitbou a nasloucháním. 

Díky svému poslání a stylu života jste v neustálém kontaktu s lidmi. Mnohdy jdete z akce do akce. Někdy to může být dost namáhavé. Jak se bráníte případnému vyhoření?

Potřebuji mít každý den čas být sama s Bohem. Snažím se vždy déle modlit ráno. Někdy je to třeba i celé dopoledne. Nejenže s Bohem mluvím, ale udělám si s ním i pracovní poradu. V modlitbě připravuji věci, které mne čekají. Kromě toho ale potřebuji i intenzivnější čas. Moc ráda proto jezdím do poustevny a jsem velmi vděčná, že tu možnost mám. Když se mi takto podaří dostat do ústraní dvakrát ročně, je to velmi dobré. Mám tam spoustu času nejen pro modlitbu, ale důležité je pro mne i tzv. „courání s Bohem“. Co to je? Člověk jde jen tak přírodou, nic neprodukuje, nepromýšlí a ani nevede rozhovor. Je prostě jen s tím, koho má rád.

 

Ovlivnili vaše nynější poslání nějak významně rodiče?

Moji rodiče byli katolíci. Jakmile se mi narodil postižený bratr Jirka, nikdo z lidí jim moc nedával naději. Začali proto hledat více naděje u Boha. Když mi bylo třináct let, působil v Brně-Zábrdovicích otec Vojtěch Kodet. To byla důležitá doba pro celou naši rodinu. Dělal mi tehdy asi dva roky duchovní doprovázení. Znamenalo pro mne opravdu hodně, že mám někoho, komu důvěřuji a mohu mu položit spoustu otázek, které se mi honí hlavou. Navíc připravoval i mého bratra na první svaté přijímání, což si nikdo jiný do té doby netroufl. Moje maminka počátkem osmdesátých let objevila charismatickou obnovu a začala chodit do společenství. Prošla seminářem v Duchu Svatém. Tátu to sice také zajímalo, ale neúčastnil se ho – říkal, že kdyby mámu zavřeli, musel by se někdo postarat o děti. 

Vaše vytížení určitě roste. Dokdy máte zaplněný plánovací kalendář?

Již dnes zhruba vím, jaký program mne čeká do října příštího roku. Snažím se dávat si pozor, abych to nepřehnala...

Vím, že je vašim snem podílet se na evangelizaci v Jižní Americe. Stále ta touha trvá?

To bych samozřejmě moc chtěla.

Na druhé straně jste se ale také zmínila, že byste chtěla strávit nějaký čas v ovčárně...

To je můj velikonoční nápad z loňského roku.

 

Máte představu kdy?

Záleží na tom, kdy se k tomu otevřou dveře. Až budu mít stádo někde po ruce a budu se k němu moct připojit, tak to bude svým způsobem odpočinek. Samozřejmě vím, že fyzické dřiny tam bude určitě hodně. Chtěla bych doopravdy porozumět slovům z Písma, která jsou tam uváděna o ovcích. A je jich tam dost!

* * *

Jana Ungerová se narodila 7. 3. 1971 v Brně. Po maturitě na gymnáziu vystudovala molekulární biologii a genetiku na přírodovědecké fakultě v Brně. Poté dva roky pracovala ve svém oboru na Karlově Univerzitě v Praze. Zúčastnila se  evangelizační školy na Maltě. Tři roky prožila v komunitě ICPE. V rámci komunity působila v Americe, Rumunsku, Německu a Římě. Od roku 2001 pracuje jako misionářka v České republice. 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay