26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Letní čtení na pokračování VII.

20. 8. 2013

|
Tisk
|

Marie Šulcová: Strach buší na dveře

Vydání: 2013/34 Žehnalo se poutníkům, květům i čaji, 20.8.2013

Strnadovi se přistěhovali do farnosti teprve před několika měsíci, ale Jánský si jejich tváře už dobře pamatoval, protože nevynechali ani jednu nedělní mši. Jen jejich dospívající syn, kterého s nimi zpočátku vídal, poslední dobou na bohoslužbách chyběl. A právě o něm si přišli Strnadovi s knězem promluvit. O mladém bez mladého, to neměl rád, ale duchovní rozhovor jim kvůli tomu odepřít nemohl. Na faře je vlídně přivítal a usadil do křesel. Seděli v nich strnule, jako žáci před zkoušením. Přísně vyhlížející pan Strnad byl drobný čtyřicátník, na klenutém čele se mu pod zbytky vlasů leskl pot, přestože venku mrzlo. Jeho buclatá manželka měla v hnědých očích výraz smířené skepse.

Kolik domácích hádek muselo proběhnout, než se tam ten výraz usídlil, pomyslel si Jánský.

Pan Strnad se ujal slova a svým vysoko posazeným hlasem kupil jednu stížnost na svého syna na druhou.

„Lukáš si na nové škole našel děvče, zanedbává učení, toulají se spolu bůhvíkde, odmlouvá, domů se vrací pozdě. Co nám ale s manželkou nejvíc vadí, je to, že odmítá chodit do kostela. Najednou mu Pán Bůh, s odpuštěním, není dost dobrý.“

Jánský chápavě pokýval hlavou. Pan Strnad měl ale nepříjemný pocit, že to pochopení nepatří ani tak jim, jako spíš Lukášovi. Otřel si kapesníkem čelo a křečovitě zaťal volnou ruku do opěradla.

„Ta dívka je samozřejmě nevěřící,“ dodala paní Strnadová s důrazem na samozřejmě.

Jánského její poznámka znechutila. Rozhodl se ale udržet smířlivý tón a povzbudivě se na manžele usmál.

„Víte, ono se může stát, že i mladý člověk vedený od malička k náboženství se jednoho dne vzbouří. Proto můžeme hovořit o věřícím člověku teprve tehdy, když se pro něj víra stává jeho vlastní potřebou, vyjádřením toho, co opravdu chce. To, že děti chodí s rodiči do kostela, že se s nimi modlí, ještě neznamená, že jsou věřící. Ty prostě jenom poslouchají.“

Buď budeš věřit, že Pánbůh je láska, nebo ti nařežu, chtěl ještě dodat, ale včas mu došlo, že jeho posluchači by tento druh humoru ne-
ocenili.

„Až v momentě, kdy se dětem dá svoboda, má to jejich chození do kostela nějakou cenu. Mnozí rodiče své děti vychovávali dobře, tak jako vy – tedy i osobním příkladem – a přesto se dožijí toho, že děti dospějí a najednou přestanou sdílet jejich zbožnost.“

Pan Strnad mu skočil do řeči:

„Ale jak je to možné, když jsme ho k tomu vedli?!“

„A zeptali jste se někdy Lukáše, jestli opravdu věří v Boha?“ namítl pevným hlasem Jánský.

„No, vždyť chodil ministrovat, každou neděli chodil do kostela!“

„Dobrá, ale zeptali jste se ho, jestli věří v Boha?“

„To je snad jasný, když chodí do kostela, ne?“

Panu Strnadovi z rozrušení přeskakoval hlas.

„Není to jasný, to s tím vůbec nemusí souviset,“ trval na svém Jánský. „Rozhodnutí pro víru není rozhodnutí pro chození do kostela. Je to projev něčeho hlubšího! Jenže právě v tomhle období života dítěte dělají rodiče často nepředstavitelně mnoho chyb.“

Strnadovi na něho vrhli dotčený pohled.

„Dám vám příklad ze své rodiny. Když jsem byl malý, můj bratranec mi byl neustále dáván za vzor – líp se učil, poslouchal maminku, chodil vzorně do kostela. Jakmile ovšem dospěl, začaly se dít věci. Našel si zapřísáhlou soudružku a přidal se k nim. Nevím, jestli z blbosti, nebo zištnosti – to je vcelku to samý. Zkrátka tenhle tvor, tak úzkostlivě vedený ke svatosti, nejen že se stal nevěřícím – na to má koneckonců právo – ale co dokázal vytvořit ze svýho charakteru! No, akrobat je proti němu hadr.“

Vzpomínka na neoblíbeného příbuzného Jánského natolik rozohnila, že vstal ze židle a začal přecházet po místnosti.

„Já jsem býval jako kluk ten špatnej; v neděli jsem nechtěl vstávat na mši, ve čtvrtý třídě jsem se po jedný nevydařený zpovědi definitivně vzbouřil, že už nebudu chodit do kostela, a přesto si troufám říct, že to se mnou nedopadlo zas tak nejhůř. Proč to ale říkám… Chci vyzdvihnout moudrost své maminky, která tehdy nedělala scény, nekřičela, ale modlila se. Až na konci devítiletky se mi rozjasnilo… Samozřejmě že to nebyla moje zásluha, ale pochopil jsem, kde jsou ty trvalé hodnoty.“

„Takže, vy myslíte, že se Lukáš vrátí, že se ty trvalé hodnoty neztratí?“ špitla paní Strnadová a její pohled prosil o ujištění.

„To vám nemůžu slíbit. Můžu vás jen prosit, abyste teď dali Lukášovi volnost, aby mohl cestu k Bohu hledat sám – z vlastní svobodné vůle.“

„Ono to ale hrozně bolí…“ Pan Strnad se ještě tvářil zarputile, ale hlas se mu zlomil.

Jánský mu chlácholivě položil ruku na rameno.

„V životě křesťana, tak jako u každého člověka, se může přihodit ledacos. Žít křesťanským životem znamená připravit se i na zásadní kolapsy, které mohou nastat. A může se zhroutit nebo zdánlivě zhroutit i to, do čeho jsem investoval obrovské množství duchovních sil – jako třeba do výchovy vlastního dítěte. Nikde není žádná záruka, že všechno půjde podle mých představ, protože jsem se přece tolik modlil… Zkuste nehodnotit skutečnost jen podle svých představ, neznásilňovat ji do podoby, kterou si přejete, ale více důvěřovat Pánu. On má s Lukášem svůj vlastní plán!“

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou