Přihlásit se
Archivní článek
Letní čtení na pokračování VI.
19. 8. 2013
|Tisk
|
Sdílet:
Marie Šulcová: Strach buší na dveře
Vydání: 2013/33 Křesťané slaví mariánský svátek, 19.8.2013
Nadporučík Emil Čížek zlostně přibouchl dveře trezoru a pohmatem zkontroloval, zda z náprsní kapsy nevytrousil své krycí doklady na jméno Novák. Zrakem přelétl desku psacího stolu – kromě tenké složky byla předpisově prázdná. Pár sekund ten spis s razítkem „Tajné“ hypnotizoval, jako by tím mohl ovlivnit jeho obsah, a pak ho téměř štítivě uchopil a se vzteklým zafuněním opustil kancelář.
Ta svině! To se jí teda povedlo, nadával v duchu, zatímco zdolával schodiště do druhého patra. Vychovat z něho takovýho zmetka! Dalšího pánbíčkáře. Jako by jich v tý její famílii už nebylo dost.
„Čest práci!“ pozdravil kolegy, které míjel na schodech, a oblažil je křečovitým úsměvem.
Ta by triumfovala, kdyby mohla tušit, jak mi teď zavařila – ona a ten její synáček. A to všechno proto, že mi jednou jedinkrát ujely nohy!
Před kanceláří svého nadřízeného se na okamžik zastavil. Popotáhl uzel na kravatě a s hlubokým nádechem zaklepal. Dveře byly opatřené koulí místo kliky, a tak chvíli čekal, než ho šéf vpustí dovnitř.
„Zdar, Emile, co je ten tvůj urgent?“ udeřil na něj major Bugár ještě dřív, než se stihli posadit. „Musím za chvíli běžet za starým, tak rychle, prosím tě.“
Nadporučík si nervózně odkašlal.
„Jde o akci Marek. Dneska ráno jsem dostal od kluků ze sledky tuhle svodku,“ řekl a položil desky před šéfa na stůl.
Major zběžně přelétl první stránku záznamu sledování.
„A copak zas vyváděl ten tvůj černoprdelník?“
Nadporučík si poposedl až na hranu židle a zase zpátky.
„U sledovaného objekta nezpozorovali závadové chování. Zaznamenali ale několik dalších účastníků toho kurzu náboženství, který pořádá na faře pro studenty. A v tom seznamu…“ Neznatelně zalapal po dechu.
„V tom seznamu je i jméno mýho syna.“
Major sebou škubl.
„Syna? Co mi to tu vyprávíš za operetu? Já měl za to, že máš jen dcery?“
„To ano, se ženou máme dvě dcery,“ přispěchal s vysvětlením. „Kluk se mi narodil ještě na studiích. Taková mladická nerozváž-
nost…“
Pokusil se o žoviální úsměv, který ovšem major neopětoval.
„S jeho matkou jsme se nevzali. Vůbec se
s nima nestýkám.“
Zdálo se mu, že se šéf ušklíbl.
„Alimenty ovšem platím a na kádrovce to
samozřejmě vědí,“ dodal chvatně.
Major netrpělivě poklepal na seznam jmen.
„Jeho jméno?“
„Pavel Hajn,“ řekl nadporučík a hlas se mu nepatrně zachvěl.
„Ze svodky taky vyplývá, že tomu knězi už nějakou dobu ministruje,“ dodal neochotně. To si s klukama ještě vyříkám, že se mi to uráčili napsat až teď.“
„No to je docela průser,“ zhodnotil situaci major. „Vypadá to na střet zájmů. Budu to muset probrat s vedením…“
Nadporučík mu agilně skočil do řeči.
„Měl bych návrh, jak to řešit.“
Major pohlédl na hodinky.
„Povídej,“ vyzval podřízeného úsečně.
„Myslím, že bysme měli iniciovat přeložení našeho agenta mimo Prahu. Neměl bych problém to zdůvodnit. Jestli chceš, hodím to na papír ještě dneska…“ Major odmítavě mávl rukou.
„To neprojde. Marek je rozběhnutá akce. Rozpracováváme ho příliš dlouho na to, abysme to takhle utnuli.“
Zaklapl desky se svodkou a vrátil je nadporučíkovi.
„Jak jsem řekl, bude se to muset řešit s nadřízenýma složkama a taky ve straně. A to bude chvíli trvat.“
„Takže na něm můžu dělat dál?“ ujistil se nadporučík.
„Ano. Zatím to necháme tak, jak to je.“
