Letní čtení na pokračování I.

Vydání: 2013/27 František píše na Velehrad, 3.7.2013

Milí čtenáři, také letos jsme pro vás připravili letní čtení na pokračování. Tentokrát jde o ukázky z novely Marie Šulcové Strach buší na dveře, kterou vydá Katolický týdeník letos v září. Příběh se odehrává ve druhé polovině 80. let, nedlouho před pádem komunistického režimu, a jeho ústřední postavou je katolický kněz Vojtěch Jánský. Jeho příchod do jedné pražské farnosti způsobí nebývalé oživení a pro celou řadu mladých lidí i zásadní duchovní zkušenost. Jeho osoba však neujde pozornosti StB. Novela je vlastně jedním z prvních literárních pokusů o uchopení citlivého tématu spolupráce duchovních s StB.
 
Kristýna vyšla do vánoční noci a zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu. Věra ji o chvíli předešla a světélko její cigarety už žhnulo ve vzdáleném koutě zahrady. Měly podobnou potřebu – zaklonit hlavu, aby viděly na hvězdy a mohly se na chvíli opájet iluzí, že nebe je na Štědrý večer o něco blíž. Obloha byla ale temná a vzduchem se snášelo pár osamělých sněhových vloček. Bylo po slavnostní večeři, dárky se válely pod stromečkem mezi cáry balicích papírů a spořádaní občané usedali k televizorům, aby zhlédli třicet let starou filmovou pohádku. 
Kristýna se opřela o plot a pozorovala v dálce rozsvícená okna klášterního kostela. To světlo vyzývalo a vábilo. Na rozdíl od předešlých let na ni nepadla typická štědrovečerní chandra. Plačtivého vzpomínání na drahé zemřelé sice nebyla ušetřena – v tom byly matka i babička rok co rok zcela konzistentní – ale navzdory pokročilé hodině věděla, že tento večer ještě nekončí. Cítila vzrušení, možná podobné tomu, které zažívali betlémští pastýři, když vyslyšeli tu výstřední výzvu, chvatně posbírali to málo cenného, co jejich příbytky skýtaly, a vydali se na cestu… 
Po více než deseti letech se měla dnes v noci konat v bazilice půlnoční mše. Na svém předchozím působišti Jánský sloužil půlnoční každoročně a hodlal v tom pokračovat i nyní. Jenže tamto bylo maloměsto, a teď je v Praze! Lidé ho od jeho úmyslu zrazovali, varovali ho před výtržníky, provokatéry… Ale on se nebál. Obstaral potřebné povolení – anebo možná taky ne a zkrátka to risknul – a o druhé neděli adventní oznámil farníkům s vítězoslavným úsměvem, že letos se u sv. Jana Křtitele nebude předstírat, že půlnoc je už v sedm večer. Bude skutečná půlnoční mše, při které zazní Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby. 
 
Bylo něco po půl dvanácté, když Kristýna v doprovodu své matky zamířila k bazilice. V tuto hodinu jindy až mrtvolně tichá vilová čtvrť jakoby ožila. Překvapilo ji, z kolika domů vycházejí lidé a míří stejným směrem jako ony. Náhle začalo hustě sněžit. Lepkavý sníh milosrdně zakryl rozbité chodníky a tlumil jejich kroky. 
Jsme jak spiklenci kradoucí se pod rouškou tmy, napadlo Kristýnu, a to přirovnání ji rozveselilo. 
Čím víc se blížily ke kostelu, tím víc dav houstl. Vysoká okna baziliky zářila do noci jako světla majáku a z jejího nitra zaznívalo ladění nástrojů. Do kostela se protlačily jen stěží. Zůstaly stát vzadu pod kůrem, protože lavice a ulička mezi nimi byly už beznadějně zaplněné. 
„To je nezvyk, co? Takový nával!“ zahlaholila vedle nich Věřina známá, Zdena. 
Byla to rozložitá dáma s vytrvale dobrou náladou. Bůh ví, kde se v ní ten optimismus bral. Pracovala jako lékařka v jedné velké věznici, kde jak tvrdila, trávila dny vytahováním lžiček a vidliček ze žaludků vězňů, kteří sebepoškozováním chtěli dosáhnout alespoň nějakých úlev.   
„To bude nápor na Vojtovo srdce,“ vyřkla diagnózu a starostlivě pokývala hlavou. 
„Jak to myslíš?“ zbystřila Věra. „On není v pořádku?“ 
„Není, ale moc si to nepřipouští. Říkám mu, že má štěstí, že dělám v tom kriminále. Až ho zavřou za to, jak si všude pouští hubu na špacír, tak tam bude mít aspoň známého doktora.“ 
Věra s Kristýnou na sebe překvapeně pohlédly. 
Ten chlap jako hora je nemocný? 
Nebyla příležitost se vyptávat dál, na kostelní věži začala zrovna odbíjet dvanáctá. Pozounista na kůru si naposledy promnul zkřehlé ruce a chopil se svého nástroje. Lidé se ztišili. Zvuk pozounu prorazil cestu do třetí dimenze, kde se najednou to, co se událo před téměř dvěma tisíci lety, může dít znovu a znovu. Při dvanáctém zatroubení zacinkal zvonek, ze sakristie se vyhrnul zástup ministrantů a na jeho konci kněz v oslnivě bílém ornátu.  
„Hej, mistře, vstaň bystře, vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost…“
Důvěrně známý rozhovor mezi tenorem a basem rozezněl baziliku a rozkomíhal srdce všech, kdo mu naslouchali. Něha a radost se prolamovaly do duší okoralých přežíváním v reálném socialismu a jen málokdo si v tu chvíli uvědomil, že ty líbezné melodie složil muž, pro něhož se tíha života nakonec stala nesnesitelnou. 
Jánský Rybovu hudbu miloval. Ignoroval názor církevních hodnostářů, že neodpovídá liturgii, a měla by se tudíž provozovat jen koncertně. S uspokojením hleděl na zaplněný kostel. Přítomnost tolika lidí ho rozjařovala, nabíjela energií a posilovala v něm chuť vydat ze sebe při kázání to nejlepší. Nekladl si otázku, zda jsou tu ty stovky lidí proto, že se hraje oblíbená Rybovka, anebo zda je tím magnetem jeho rychle se šířící pověst neortodoxního kazatele. Byl si vědom své přitažlivosti. Věděl, že jsou tu i ti, které přivedla pouhá zvědavost, a také ti, kteří půlnoční pojali jako neotřelý způsob, jak vytrávit smaženého kapra a salát s majonézou. 
Budiž i těm přáno, pomyslel si. Kristus se narodil i pro ně. 
A co ti, kteří tu nepochybně jsou dnes služebně? Pečlivě monitorují, aby pak po svátcích sepsali podrobné hlášení… Na vteřinu se mu sevřel žaludek, ale jásavý zpěv tu křeč rozehnal. 
I jim budiž přáno… muset makat zrovna na Štědrý večer. 
Kázání měl předem připravené, ale ten aktivovaný zárodek strachu, který se mu zaryl v útrobách, mu vnuknul myšlenku, kterou si nechtěl nechat jen pro sebe. Během několika vteřin si v hlavě přeskládal strukturu promluvy a hravě do ní zabudoval svůj momentální nápad:
„Strach buší na dveře. Víra odpovídá: Vejdi. Ale nikdo nevchází…“
 
(Pokračování příště)
Sdílet článek na: 

Sekce: Články

Související články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay