Láska ke zvířatům – láska k lidem

Vydání: 2014/38 Papež František oddal dvacet párů, 16.9.2014, Autor: Matúš Kocian

Příloha: Doma

Zvířata, to je dnes velmi populární téma. Stačí se v jakémkoli městě podívat, kolik je tam obchodů s chovatelskými potřebami. Je až neuvěřitelné, že se mohou všechny uživit. Současný člověk bezpochyby zvířata a jejich společnost potřebuje.
 
 
Zvíře není hračka. Je to partner. A dokáže být i dobrým učitelem. Ilustrační snímek Vojtěch Vlk 
 
Jedním z důvodů je stále větší odcizení přírodě. Všechno si vyrábíme, vypadá to stále více, že se bez přírody úplně obejdeme a že už skutečná příroda vlastně ani neexistuje. Jedna věc je technický pokrok, který, jak se zdá, nás předběhl, druhá pak ale lidská přirozenost, jež zůstává stále táž. A v této přirozenosti je mimo jiné sounáležitost se zvířaty a ostatními tvory. Patříme do přírody a jsme její součástí. Na tom nic nemění ani naše vyvolení zastávat v tvorstvu specifické místo těch, kdo mají svobodnou vůli, kdo mají být obrazem Božím.
 
Jeden celek stvoření
 
V církvi můžeme někdy slyšet nářky až pohoršování nad tím, jak má ten či onen raději své zvířátko než ostatní lidi. Možná se najdou i takové případy. Ve skutečnosti je však církev, pokud jde o kladný vztah ke zvířatům, velmi pokroková. Běžně používáme mnoho zcela zásadních zvířecích symbolů, kterými se Bible jen hemží. Vzpomeňme na Žalmy, Přísloví, Kazatele, Joba. Pán Ježíš se podle evangelií narodil v chlévě ve společnosti zvířat, vstoupil do Jeruzaléma na oslíku a je pro svou pokoru a oběť nazýván Beránkem Božím. Při každé mši svaté už dva tisíce let katolíci slyší: „Hle, Beránek Boží…“
 
Jak tato slova vnímáme? Je potřeba, aby dnešní dítě vědělo, jak beránek vypadá, aby pochopilo, proč tomu kousku proměněné hostie říkáme beránek. Má prožívat, že ani Bůh, ani křesťan, ani církev se zvířat neštítí. Naopak, hned podle prvních biblických kapitol jsou zvířata stvořena proto, aby člověku dělala společnost. Samozřejmě nikoli v doslovném smyslu slova, protože společnost třeba takových blech, komárů či kober není většině lidí zrovna příjemná. Avšak současné ekologické vědy neustále znovu ukazují, jak jsou slova Písma pravdivá.
 
Jsme součástí planetárního ekosystému a měli bychom umět žít jak se zvířaty domácími, tak v poněkud jiném smyslu se zvířaty divokými. Děti se mají už odmalička učit nic ze stvoření si neošklivit, ale všechno chápat jako jeden celek Božího díla, kde všechno má své místo.
 
V umělém světě
 
Dnešní dítě je povětšinou obklopeno umělým světem. Už odmalička dnes potomkové umějí zacházet s počítačem a ostatní elektronikou. Jejich kontakt s realitou je stále silněji zprostředkován skrze různé obrazovky, klávesnice, joysticky, tlačítka, ovladače… Také proto mají lidé potřebu pořídit ratolestem třeba pejska: pes doplňuje to obrovské citové vakuum, které naše civilizace vytvořila. Lidé se odcizují sami sobě. Láska jejich zvířátka je jim pak často bližší než láska druhého člověka. Zvíře si na nic nehraje, je tím, čím má být. To my lidé jsme si nasadili masky, na všech úrovních hrajeme falešnou hru přetvářky, lži a neupřímnosti. Není divu, že zvíře působí v tomto směru jako hojivá náplast na naše zranění, připomíná nám „normalitu“ a v jistém smyslu, nebojme se to říci, i svatost. Pes je stále k dispozici, neodmlouvá, nevyčítá. Je vděčný i za to málo, co jsme mu schopni jakožto tvoru od nás odlišnému nabídnout.
 
Dnes jsou velmi rozšířené různé druhy terapie založené na kontaktu se zvířaty. Blízkost jiného tvora pomáhá člověku překo-
nat smutek a osamělost, do níž často upadá kvůli rozvráceným vztahům v rodinách či zkrátka jen proto, že stárnoucí populace znamená mnoho starých a nemocných lidí, kteří už nemají žádného blízkého člověka.
 
V náboženství se zvířat rozhodně nebojme. Zvířata jsou velmi silné symboly, jsou zrcadlem našich vlastních lidských vlastností, ctností, vášní, neřestí, živočišnosti. Životem se zvířaty si dnešní přetechnizované dítě může uvědomit, že život má své zákonitosti a zvířátko nelze nakrmit virtuálně. Péčí o ně se ratolesti učí porozumět životu. Filozof Kant říkal, že krutost vůči zvířatům je předstupněm krutosti vůči lidem. Můžeme jej parafrázovat a říci, že láska ke zvířatům je předstupněm lásky k lidem. Konfrontací se zvířaty a ostatní přírodou se totiž my lidé mimo jiné učíme být lidmi, poznáváme, kdo jsme.
 
A ještě jedna věc. Na zvířatech si většinou dítě také uvědomí, že je tady smrt. Když umře pejsek nebo morčátko, dítě se možná poprvé v životě dotkne tajemství smrti. V takové situaci ho především ujistěme, že se svým zvířátkem se určitě zase potká v nebi.
 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 17 24. – 30. dubna 2018

Kardinál Josef Beran už je doma

Kardinál Josef Beran je po více než půl století zpátky doma. Přivítaly ho zvony chrámů v celé republice. Ze země odjel v roce 1965, ale ve své svatovítské katedrále…

celý článek


Studenti se na Velehradě zabývali odpovědností

Více než šest set mladých lidí přijalo minulý týden pozvání na Studentský Velehrad. Setkání, které od čtvrtka do neděle na poutním místě už počtrnácté uspořádalo…

celý článek


Desátá Noc kostelů už za měsíc

Jubilejní Noc kostelů se v českých a moravských diecézích uskuteční už za necelý měsíc. Brány chrámů se otevřou v pátek 25. května. Právě v těchto dnech se připravují…

celý článek


Selhání, za které platíme dodnes

Kdysi filipo-jakubská noc, nedávno Vatra míru, dnes „pálení čarodějnic“. Poslední označení v sobě skrývá historii, na niž bychom neměli zapomenout a na kterou se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay