26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kým je pro mě Ježíš?

2. 10. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/40 Jak (ne)předávat víru, 2.10.2007, Autor: Dagmar Pohunková

Příloha: Perspektivy

'A za koho mě pokládáte vy?“ (Mk 8,29). To je pro křesťana ta základní a rozhodující otázka. Každý z nás si na ni musí odpovědět sám za sebe. Církev na ni usilovně hledala odpověď celá první staletí.
Od dob osvícenství se znovu objevují různé teologické a filozofické názory na Ježíšovu osobnost. Novozákonní spisy byly podrobeny kritickému zkoumání, byla ověřována jejich historická věrohodnost. Nekatoličtí vykladači Písma rozlišili mezi „historickým Ježíšem“ a „Kristem víry“. Soudili, že v evangeliích nelze nalézt doklady o Ježíšově božství. Marxisté pak Ježíšovu historickou existenci popřeli.

Učitelský úřad církve povolil svobodu vědeckého zkoumání Písma a doporučil je katolickým učencům encyklikou Pia XII. Divino afflante Spiritu z roku 1943. Ti postupně odkrývali pomocí historicko-kritické metody v novozákonních spisech různé vrstvy tradice. Otázku pak řešila koncilová konstituce Dei verbum a další dokumenty Papežské biblické komise.
Teolog Joseph Ratzinger (nynější papež Benedikt XVI.) se dlouho zabýval vlastní odpovědí a připravoval se k napsání knihy, jejíž první díl nedávno vyšel. Pojednává o Ježíšově životě a učení od jeho křtu až po proměnění na hoře. Druhý díl o závěru a konci Ježíšova pozemského života, o vzkříšení a povelikonočním hlásání evangelia má následovat co nejdříve. Autor výslovně upozorňuje, že kniha není dokumentem učitelského úřadu, ale jeho osobním vyznáním a svědectvím.

Ježíš je věřící Žid zachovávající Zákon
Papež vychází z takzvané kanonické exegeze, tedy z četby Písma jako celku, který – ač je dílem mnoha různých autorů různých dob – podává právě jako celek Boží dějiny ve světě ústící do vtělení Božího Syna. Ježíš je pochopitelný jen v kontextu celého Písma; je tím, který byl přislíben Mojžíšem (Dt 18,15). Je novým Mojžíšem vybízejícím k novému exodu. Je věřící Žid zachovávající Zákon. Zároveň vystupuje s autoritou toho, kdo může Zákon dovršit a kdo na rozdíl od proroků, tlumočících slova Hospodinova, mluví sám svým jménem a žádá od učedníků, aby jej radikálně následovali. Jeho současníci vycítili, že si Ježíš nárokuje autoritu náležející Hospodinu, a vnímali to jako rouhání. Není rozpor mezi historickým

Ježíšem a Kristem víry
Benedikt XVI. důvěřuje svědectví evangelií ohledně „historického Ježíše“ a nevidí rozpor mezi synoptiky a Janem. Historický Ježíš a Kristus víry tu splývají v jednu fascinující věrohodnou osobnost.
V kapitole o křtu v Jordánu autor polemizuje s názorem, že právě tehdy si Ježíš uvědomil, kdo je a jaké má poslání. Ježíš věděl, kdo je; křest podstoupil, „aby se naplnila spravedlnost“, „otevřená nebesa, hlas shůry a sestoupení Ducha v podobě holubice“ je třeba chápat jako investituru, mesiášské pomazání. Jakákoli psychologizace je tu nemístná – nemáme na to, abychom viděli do Ježíšova nitra.
Pokušení na poušti je trojí. Je aktuální i dnes pro nás. Kristus má zázrakem nesporně prokázat, kdo je. Totéž chceme po Bohu a církvi i dnes, žádáme experimentální důkaz. Je tu pokušení slávy, prestiže, kariéry i za cenu služby satanovi... Pak se má kamení proměnit v chléb. Hlad ve světě je pohoršením, je třeba jej odstranit; ale všechny pokusy o spravedlivý sociální řád bez Boha ztroskotaly, i rozvojová pomoc bez Boha selhává. Ježíš neproměnil kamení v chléb na satanovo přání, ale nasytil zástupy, protože „nejprve hledaly království Boží“. Třetím pokušením je vláda nad světem – pokušení světské moci. Z dějin víme, kam vedou mocenské ambice jednotlivců, národů i států, a jak na ně dříve doplatila i církev. Ježíš má sice veškerou moc „na nebi i na zemi“ – jde však právě o to, že i „na nebi“.

Co je Boží království?
Jádrem Ježíšova učení je poselství o Božím království. Tento pojem byl v církvi chápán různě. Klasický je trojí výklad Origenův: království není věc, ani prostor, je to osoba – sám Ježíš a jeho vláda je královstvím (christologický aspekt, autobasileia). Druhý aspekt lze nazvat idealistickým, mystickým: království je v nitru věřícího, svatého člověka. Třetí pojetí je eklesiologické – Boží království se v dějinách uskutečňuje v církvi. Tento názor převládal v katolické exegezi v 19. a 20. století. Jiní soudili, že „Boží království“ znamená spravedlivé uspořádání světa, mír a ochranu stvoření (víceméně lidským úsilím), anebo eschatologickou Říši na konci věků. Podle Benedikta XVI. Ježíš hlásá Boží blízkost už teď. Království, nenápadné jako hořčičné zrno, vstoupilo do světa Ježíšem. Teď se naplnil čas, teď je čas obrácení, pokání a radosti. Poselství o nebeském království je podrobně rozvedeno v kázání na Hoře.

Christocentrismus Ježíšova učení
„Blahoslavenství bývají nezřídka podávána jako novozákonní protějšek Desatera, takřka jako vyšší etika křesťanů oproti přikázáním Starého zákona. Tím bychom ale míjeli smysl Ježíšových slov. Ježíš vždy a samozřejmě předpokládal platnost Desatera. (...) Horské kázání se týká přikázání druhé desky, prohlubuje je, ale neruší. (...) Co jsou pak blahoslavenství? (...) Jsou to přísliby, které slouží duchovní orientaci a stávají se tak ukazateli cesty.“ Jsou adresovány těm, kdo se rozhodli Ježíše následovat, popisují jejich reálný stav: „to oni jsou chudí, hladovějící, plačící, nenávidění a pronásledovaní. (...) Při pohledu na obec Ježíšových učedníků jsou blahoslavenství paradoxní – světská měřítka se převracejí, jakmile věci vidíme ze správné perspektivy, totiž skrze hodnoty Boží, jiné než hodnoty světa (...) prosvítá jimi nový obraz světa a člověka. Jsou to eschatologické přísliby, ale tomu nesmíme rozumět tak, že by ohlášená radost byla přesunuta do nekonečně vzdálené budoucnosti nebo výhradně na onen svět. Když člověk začne vidět Boha a žít z něj, když setrvá ve společenství cesty s Ježíšem, pak žije z nových měřítek a eschaton, to příští, je zčásti přítomno už nyní. (...) Kdo čte pozorně Matoušův text, cítí, že blahoslavenství je vlastně Ježíšův portrét. On, který nemá, kde by hlavu složil, je vpravdě chudý; on, který o sobě může říci Pojďte ke mně, neboť já jsem tichý a pokorný srdcem, je vpravdě tichý; on je ten, kdo má čisté srdce, a proto neustále vidí Boha. On je tvůrce pokoje, on je z Boží vůle trpící. Jsme tu voláni ke společenství s Kristem. Ale právě díky svému skrytě christologickému charakteru jsou blahoslavenství i ukazateli cesty pro církev, která v nich má rozpoznávat svůj obraz a své měřítko; ukazateli následování, které platí pro každého, i když – v souladu s rozmanitostí povolání – různým způsobem.
V souhře mírnosti (tichosti) a příslibu země lze vidět normální moudrost dějin: podmanitelé přicházejí a odcházejí, zůstávají prostí a pokorní, kteří obdělávají zemi. I z historického hlediska jsou stabilnější než násilníci. Ale jde o víc. Země Krále pokoje není národní stát, sahá od moře k moři, patří nakonec tichým, mírumilovným, říká Pán. – Třetí blahoslavenství nás zve právě tímto směrem. Každé eucharistické setkání je místem vlády Krále pokoje. Světové společenství Kristovy církve je předjímáním Země zítřka.“
Sedmé blahoslavenství ukazuje něco nového. Ježíš slibuje radost, jásot a velkou odměnu, „když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost“. Benedikt XVI. píše: „Tady je měřítkem spravedlnosti a spásy jeho Já, věrnost jeho osobě. (...) Kdo takto mluví, není prorokem v obvyklém slova smyslu, vyslancem a důvěrníkem někoho jiného; on sám je orientačním bodem správného života, on sám je cílem a středem.“

Škola modlitby
Kapitola o Modlitbě Páně je vlastně celá školou modlitby. Vychází z toho, jak se modlil Ježíš. Mluví o individuální a ustavičné modlitbě, o životě ve spojení s Bohem, ale vysvětluje i význam modlitby ústní a modlitby pomocí předem formulovaných slov, zejména jde-li o slova darovaná a inspirovaná Duchem. Člověk většinou napřed myslí a potom mluví. Při modlitbě darovanými slovy však říká připravená slova a jeho duch je následuje, myslí na ně a prožívá je. „Otče náš“ se nemodlíme jako jednotlivci, ale jako univerzální Boží rodina. Autor vykládá do hloubky smysl a význam jednotlivých proseb, vysvětluje pojem otcovství, lidského i Božího. Bůh není muž ani žena. I když má v Písmu mnohé mateřské rysy, nelze o něm mluvit jako o Matce; o tom byl Izrael přesvědčen od samého začátku. Poslední prosba má vést ke zpytování svědomí: Co děláme my sami proti nadvládě zla ve světě, proti hříchu? Je to opět prosba o příchod Božího království, nejen o ochranu před akutním konkrétním zlem.

Univerzální poslání učedníků
Ježíš si povolává učedníky, nejprve Dvanáct, reprezentujících dvanáct kmenů izraelských, potom dalších dvaasedmdesát. Mají být s Ježíšem, aby jej poznali, pak jsou vysláni jako zplnomocněnci, aby nesli jeho poselství světu, uzdravovali nemocné a vyháněli nečisté duchy. Svět je ovládán mocnostmi zla, hlásání evangelia je zároveň zápolením s nimi. Antický svět byl ovládán strachem z démonů a vítězství křesťanství pro něj znamenalo osvobození od tohoto strachu. I dnes to platí tam, kde křesťanství střídá různá kmenová náboženství a osvobozuje svět od falešných bohů a pověr. Křesťanství ukazuje racionalitu světa, stvořeného svrchovaným věčným Rozumem, popírá chaos a proklamuje vládu jediného Boha. Pavel přinesl Boha Izraele reprezentovaného Ježíšem celému světu. Tato univerzalita křesťanského poselství je asi vyjádřena i Lukášovou zprávou o oněch dvaasedmdesáti učednících.

O smyslu podobenství
Další dvě rozsáhlé kapitoly jsou věnovány Ježíšovým podobenstvím a velkým janovským obrazům. Oběma tématům je od patristických dob věnována rozsáhlá literatura. Papež se jí probírá, vysvětluje smysl a cíle podobenství. Příklady z běžného života mají pomoci chápat Ježíšovo poselství, ale nejde v nich o prosté mravní doporučení. Všechny mají mnoho významových vrstev, takže i „kdo mají oči k vidění a uši k slyšení“ nevidí a neslyší. Užšímu okruhu učedníků Ježíš vysvětluje smysl jednotlivých podobenství, ale ten nejhlubší (christologický) smysl oni pochopí až na základě zkušenosti Ježíšova kříže a zmrtvýchvstání. Autor se podrobněji zaměřuje na tři lukášovská podobenství: o milosrdném Samaritánovi, o dvou bratrech a milujícím otci a o bohatci a chudém Lazarovi. Dobírá se přitom jejich nejhlubší teologické vrstvy. Například člověka přepadeného, zraněného a ponechaného bez pomoci, je možno chápat jako „Adama“, člověka jako takového, reprezentanta lidstva; milosrdný Samaritán je pak sám Bůh v osobě Ježíše Krista, který se jej ujímá pohnut milosrdenstvím, z lásky, a zachraňuje jej. Podobně je tomu i u dalších podobenství. V podobenství o dvou bratrech lze vidět v opomíjeném starším bratru, který zůstal doma, obraz pohoršeného konzervativce, ale v biblických souvislostech i vyvolený lid Izraele, který se drží svých tradic a zaslíbení; i ten je však Otcem milován.
V kapitole o velkých janovských obrazech vody, chleba, révy a vína a dobrého pastýře jde opět o Kristovo tajemství. Co bylo u synoptiků spíše zastřené, je u Jana řečeno výslovně – zejména ve velké eucharistické řeči a Ježíšově velekněžské modlitbě. Janovo evangelium se v mnohém liší od synoptických spisů, ale doklady o jeho historické autenticitě jsou přesvědčivé.

Ježíšovo synovství
Tři závěrečné kapitoly jsou vysloveně christologické. Nejprve jde o Petrovo vyznání; evangelia uvádějí na několika místech, jak se učedníci cítí v Ježíšově přítomnosti otřeseni a vnímají ono „tremendum“ blízkosti živého Boha. Petr vyznává, že Ježíš je Boží Syn a začne jej oslovovat „Kyrios“, což bylo oslovení vyhrazené nepojmenovatelnému Bohu. Následuje Proměnění na hoře s důrazem na to, jak Ježíš plní Boží zaslíbení, s obrazem oblaku jako Boží blízkosti a postavami Mojžíše a Eliáše coby reprezentanty Zákona a Proroků. Tam je znovu otevřeně prohlášeno Boží synovství Ježíše. V závěrečné kapitole rozebírá autor to, co Ježíš říká o sobě. Vykládá pojem „Syn člověka“, význam pojmu „Syn“ a Ježíšova prohlášení „Já jsem“, „Já jsem to“. Tyto výroky byly v souladu s tradicí Písma v židovském prostředí chápány jako výsostné proklamace Božího nároku.
Kniha Benedikta XVI. o Ježíši Nazaretském není jen odborným výkladem, ale i osobním svědectvím papežovy víry a lásky k Ježíši Kristu. Každou kapitolu a každý odstavec lze chápat i jako výzvu k meditaci a modlitbě. Čtenář si nad každou stránkou znovu uvědomuje neuvěřitelnou a nepochopitelnou Boží lásku k celému stvoření a Boží zájem o dějiny lidstva a o spásu každého jednotlivce.
Dagmar Pohunková
Brněnské nakladatelství Barrister and Principal připravuje vydání knihy Josepha Ratzingera – Benedikta XVI. Ježíš Nazaretský v  překladu Daniely Blahutkové do konce letošního roku.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou