Kvalitní architektura je útočištěm spokojenosti

Vydání: 2010/16 Nový arcibiskup pražský, 15.4.2010, Autor: Milan Badal

Sedíme u krásného obdélníkového stolu ve funkcionalistické brněnské vile, kde žije profesor Mojmír Kyselka se svou ženou. Dům postavil ve třicátých letech jeho tatínek, významný architekt. Dnes je objekt prohlášen kulturní památkou. Také stůl, na který paní domu přináší dobroty, není ledajakým stolem: je od slavného francouzského architekta Le Corbusiera.

Jaký je to pocit bydlet v kulturní památce?

Můj otec dům navrhoval jako čistě funkcionalistickou stavbu, také uvnitř zůstalo něco zařízení toho druhu, nicméně je tu i nábytek z rodiny mé ženy, tedy nábytek dekorativní, i jinak funkcionalistický. A báječně to do sebe zapadá. Někdy mne napadá kacířská myšlenka u různých památek, jak by asi vypadaly, kdyby se v nich dodnes žilo. Určitě by nebyly tak slohově čisté, to je pravda, ale nebyly by také tak sterilní a chladné, jak jsou dnes, když jsou z nich vlastně muzea.

Když byl váš dům vyhlášen kulturní památkou, včetně interiéru, nemáte pocit, že i vy sám už tak trochu máte nárok na kulturní ochranu?

(Smích) Nemyslím, že jsem ve věku a postavení, kdy bych měl být zahrnut do národního kulturního dědictví. Nicméně můj tatínek určitě ke kultuře této země velice přispěl. A nejen on. Také moje babička zapsala přes čtyři tisíce lidových písní, zvláště z Horácka, kde už je nezpívají. Byla blízkou spolupracovnicí Leoše Janáčka, který ji posílal po Moravě a Slovensku tam, kde pro něj byla bílá místa na hudební mapě. Dědeček s babičkou nás vodívali na Janáčkovy opery, které nám vysvětlovali; vyrůstal jsem tedy v rodině, která má ke kultuře vztah přes několik generací.

Kde jste přišli ke stolu od Le Corbusiera?

Ten koupil otec v Paříži v roce 1933 v Le Corbusierových dílnách, opatřil k tomu vyplétané tonetky – dnes tu máme židle art deco z rodiny mé ženy. Je to kýžená smíšenina. Ujišťuji, že v čistém funkcionalismu, v těch chromovaných trubkách by se žilo méně pohodlně.

Na dovolené ve Francii jsme se byli podívat na Le Corbusierovu kapli v Ronchamps. Je to celé z betonu, ale přesto to není chladná stavba…

Ano, ta kaple ve Vogézách je něco výjimečného. Je to nový poválečný styl Le Corbusiera. On ve třicátých letech, kdy všichni věřili, že bude mír a v celém světě společný mezinárodní architektonický styl, prohlašoval, že moderní architekt by neměl mít nic společného s církevními stavbami. Ale po válce přišel do Ronchamps, kde stál starý rozstřílený poutní kostel, ubytoval se na faře a z ruin vytvořil stavbu, na níž porušil téměř všechny zásady, které do té doby hlásal. Udělal organickou, hluboce filozofickou stavbu, kde skloubil řadu motivů, které se do té doby v církevní architektuře nepoužívaly. Já jsem tam zažil návštěvu francouzských zemědělců, docela prostých lidí – v nich se jasně zrcadlilo okouzlení tím, co Le Corbusier vytvořil. Na barevných oknech jsou jeho mariánské nápisy.

Mluvili jsme o vašem tatínkovi, který pracoval s B. Fuchsem, byl oceněn v mezinárodní soutěži ve Francii, podepsal se na řadě funkcionalistických staveb v Brně. Slyšel jsem, že jeho velikost nebyla jen v tom, co postavil…

Tatínkova tvorba je velmi zajímavá a přínosná. Většinu odborného života byl ale také ve vedoucích funkcích jako brněnský urbanista a říkal: Moje zásluhy nejsou jen v tom, co jsem postavil, ale v tom, co jsem zakázal. Zabránil zastavění řady prostor velmi děsivými stavbami; ty plochy mohly být využity hodnotnějšími stavbami.

Jaké to pro vás bylo být synem slavného otce?

Když se mně něco podařilo, všichni říkali: „No jo, však on má tátu slavného architekta.“ A když naopak, říkali: „Páni, on má tátu slavného architekta, a takhle to zbodá.“ Takže já jsem věděl o svém nadání v architektuře a nezakrývám, že jsem se dal jinou cestou. Věnoval jsem se krajině a urbanismu. Je to tedy trochu jiný obor než obor mého otce. Přesto jsem vyprojektoval a postavil řadu rodinných a bytových domů, občanských a zemědělských staveb, ale pamatuji na tatínka, který mi jednou řekl: „Jak já jsem toužil někdy také udělat zahradu, věnovat se krajině!“ Sám jsem se tedy vydal tímto směrem a projektoval jsem třeba úpravy krajiny Povážského Inovce, severní Oravy, splavnění Váhu od Hlohovce po Sereď, krajinu lázní Luhačovice, ale hlavně velkého areálu Mostecka s přilehlými Krušnými horami a Českým středohořím a další. V rodinné tradici dnes pokračuje i můj syn Igor, který je zahradním architektem.

Ale projektoval jste i různé kapličky a kostelíky…

Myslím, že se mi povedl kostelík v Rozseči u Kunštátu a kaple v Radkově aj. Pak za mnou přišli ze Škrdlovic, abych jim vyprojektoval kapli. Ptal jsem se, kterého svatého, protože je důležité, komu je stavba zasvěcena, ale oni moc nevěděli. Tak jsem jim poradil, že by to mohla být kaple svatých Cyrila a Metoděje. Zdůvodnil jsem to pragmaticky, že to je státní svátek, potom je volný den na Jana Husa, takže když budou pořádně svaté věrozvěsty oslavovat, budou mít vždy den volna na odpočinek. Při stavbě kaple nešlo opomenout Santiniho. Chtěl jsem tu stavbičku především zasadit do návsi, mezi stromy, které rostou kolem. A dbal jsem na začlenění do krajiny.

Váš tatínek zůstal celý život v Brně, ale vy sám jste rodnému městu trochu nevěrný.

Brnu jsem se dosti odrodil, i když jsem v něm začínal jako architekt. Působil jsem na Slovensku, v Čechách i v zahraničí, dnes jsem vedoucí katedry architektury na stavební fakultě v Ostravě. Naši absolventi-bakaláři se uplatní jako konstruktéři, stavbyvedoucí či na stavebních úřadech. Ti nejlepší jdou do magisterského stupně studia a z nich by měli být dobří architekti. Tyto studenty vybíráme podle talentu výtvarného a architektonického. Když takový člověk moc neovládá matematiku, zařídím mu doučování, aby nemusel odejít kvůli statice oceli či betonu.

Slyšeli jsme, že jste svůj archiv už předal městu Brnu.

Sebekriticky jsem něco sám vyházel, ale početnou řadu projektů jsem předal do archivu Muzea města Brna. Ale to neznamená, že bych už končil a loučil se. Prostě jen uzavírám určitou životní etapu.

Jak je to vlastně se vztahem politiky a umění?

Architektura, ještě více městský urbanismus, je pochopitelně předmětem politiky. Pražské Nové Město s Václavákem sice postavili architekti, ale ideu a dispozice dal Karel IV. Podobně v Paříži politickým rozhodnutím králů Ludvíků vznikly ty obrovské bulváry, Petrohrad také byl založen a koncipován rozhodnutím Petra Velikého. Tady v Brně je jediným příkladem velkorysý koncept Výstaviště, o kterém rozhodl prezident Masaryk. Vždycky to tedy vyžaduje nějaké velké politické rozhodnutí, na které pak kvalitní architekti mohou reagovat.

Jak vidíte naši současnou architekturu?

Je velmi nesourodá, nejen ta současná. Nectíme tradice. Je tu řada výtečných solitérních staveb, ale průměr zejména rodinných a bytových domů je slabý. To třeba ve Skandinávii nebo Británii není. Tam se nový i rekonstruovaný dům staví s respektem k místu a tradici. Podobně v Itálii, Francii, Rakousku.

Stejně tak člověk může přizpůsobovat svým potřebám okolní krajinu. Jak se u nás přistupuje ke krajině?

Každá krajina, i ta městská či průmyslová – porostlá domy či komíny – má svůj ráz. Nám jde o tu, kde je převaha stromů, luk, polí a vody. Ta je zdrojem naší obživy tělesné i duševní. Proto má být využívána i chráněna. Ochrana se děje ve vyhlášených územích dosti důsledně. Z těch ostatních ubíráme stále více pro bydlení, vybavenost a dopravu. Intenzivní zemědělství velkých půdních celků bude a už částečně je rozčleněno pásy – koridory zeleně a biocentry územního systému ekologické stability. Roste rozloha lesů, obnovují se a zakládají vodní plochy. Snad se i zlepšuje vztah lidí ke krajině.

Když pracujete s venkovskými stavbami, jaké trendy pozorujete ve vývoji české vesnice?

Jako architekt urbanista se dlouho věnuji milovanému moravskému venkovu. Zpracoval jsem dvě desítky územních plánů vesnic a další dílčí projekty. Také proto jsem trochu pochopil ducha našich vesnic. Ty už od raného středověku tvoří hustou síť osídlení země. Uklidňují svým sepětím s přírodou a jejími zákony a tím i Bohem. Nepodléhají tolik výkyvům a uživí se. Mají malé historické jádro, ale ostatní struktura osídlení se velmi liší. Je to dáno jednak geografií – rovina, pahorky, hory – i demografií – lidmi a tradicemi. Po kopcích rozptýlená valašská vesnice je určena pastevectvím, ale stejně pastevecká původně německá dědina v pohraničí je řazena dvorcově podél potoka a cesty. Vesnice na Hané, Slovácku a v jižních Čechách ctí úrodnou půdu a jsou koncentrované. Ve dvacátém století až po současnost je regionální charakter dědin, zvláště v blízkosti měst, stírán jednotnou výstavbou bydlení; a nejen u nás. Třeba se podaří tvorba nových místních kvalit a ta „náplava“ se sžije s tradicemi.

A co obyvatelstvo? Jak se proměnila povaha obyvatel české vesnice?

Na průměrné dědině už je sotva 10–15 % obyvatel zaměstnáno v zemědělství; v ČR je to 3,9 %. Přirozeně zde vládne městský způsob života, ale proti městu zde mají lidé větší prostor pro zahradu, zdravější a bezpečnější prostředí vhodné pro nejmladší a nejstarší. Ti ostatní většinou dojíždějí do města, vrací se unaveni, více pak odpočívají a je zde větší nemocnost než ve městě. Ale pro aktivní lidi ve věku informatiky je vesnice stále nejvýhodnější.

Čím by tedy měla architektura sloužit lidem?

Architektura v té nejběžnější, každodenní formě je součástí života každého z nás. To spojení prostoru daného konstrukcí stavby s její, třeba malou, estetickou kompozicí vytváří převážnou část našeho denního životního prostředí. Kvalita i té nejprostší architektury jako bezpečného útočiště by měla přispívat k základní spokojenosti. Ale také je třeba vyzývat a povzbuzovat třeba i k prosté aktivitě. Pak jsou zde však výjimečné architektury: mrakodrapy, knihovny, hotely, akvaparky a další. O těch se pak vedou ostré diskuse, které by měly dále zvyšovat jejich kvalitu.

MOJMÍR KYSELKA (nar. 1933) působil od roku 1957 v Brně jako projektant. V padesátých letech byl vězněn z politických důvodů. Podílel se na tvorbě slovenské i české krajiny. Od roku 1990 učil na Fakultě architektury v Brně, v roce 1995 jmenován profesorem pro oblast urbanismu a tvorby krajiny. Působil v Bratislavě, od roku 1992 spolupracuje s Technickou univerzitou ve Vídni, půl roku přednášel v USA. Dnes je vedoucím katedry architektury Fakulty stavební v Ostravě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay