Krize víry je vždy na dosah ruky

Vydání: 2008/38 Naše víra v začarovaném kruhu, 16.9.2008, Autor: Jan Paulas

Jak může člověk poznat, že se jeho duchovní život ocitl v krizi, že se točí v začarovaném kruhu? Co by měl dotyčný udělat? Jak hledat cestu ven? Na to se ptáme psychiatra, jáhna a pastorálního teologa Jaroslava Maxe Kašparů.

Existují nějaké známky duchovní stagnace či vyhoření?

Existují a divil bych se tomu, kdyby takové zkušenosti někoho nepotkaly – lépe řečeno, kdyby nepotkaly člověka, který duchovní život skutečně žije, nikoli toho, kdo si duchovní život pouze namlouvá.
Je-li opravdu žita dynamická víra (nemyslím tím statické náboženství), neboť v takovém případě jde o vztah dvou osob, je krize vždy na dosah ruky. Podobné je to i ve vztazích mezi lidmi. Dva kameny, které jsou postaveny vedle sebe, do krize přijít nemohou, dvě osoby žijící vedle sebe však ano. Velikým nebezpečím v těchto případech, jak vidím z praxe, je rutina. Stále stejná, málo obohacující nebo žádná četba, nezájem o duchovní růst, spokojenost s již dosaženým, sebezahledění se do vlastní dokonalosti, ale i stále stejná duchovní strava z kazatelny, stále stejné rutinní rady ve zpovědnici. To je onen začarovaný kruh. Jsou lidé, kteří si v něm libují a dostávají se tím pádem do druhého bludného kruhu. Nejsou-li totiž včas informováni ze strany duchovního rádce o tom, že v jejich životě je něco špatně, vede je to k utvrzení, že je to tak dobře. Pokud se oba kruhy propojí, začne se tvořit řetěz, kterým je věřící připoután k duchovní stagnaci. Někdy to, že jdeme v intenzitě duchovního života dolů, poznáme sami. K tomu slouží zpytování svědomí, které začíná být otupělé, laxní, málo citlivé. Jindy nám to sdělí dobrý duchovní rádce, zpovědník.

Člověk má často tendenci zahnat tyto neurčité pocity viny a rozmrzelosti zvýšenou aktivitou – prací, sportem, koníčky, zábavou aj.
Má, ale není to řešení. Znám případy lidí, kteří oč více polevili v duchovní aktivitě, o to více zintenzivnili v činnosti pro údržbu kostela, fary nebo jiné církevní instituce. Podvědomě nahrazují údržbu své duše údržbou instituce, která se o ni stará. To ovšem neznamená, abychom se na aktivní pomocníky kněze dívali jako na duchovně vyhořelé křesťany.

Co takovému člověku může pomoci znovu „nastartovat“ duchovní život? Co by měl udělat hned, co v nejbližší době?
Říká se, že „lepší“ je nepřítelem „dobrého“, a tady bych dodal, že nejbližší doba je nepřítelem dneška. Odkládání dělá lehkou věc těžkou a těžkou věc nemožnou. Proto je potřeba ihned sednout a najít si adresu míst, kde se konají duchovní cvičení, tedy exercicie, které jsou podle mě pro znovunastartování duchovního života jediné smysluplné a k tomu účelu zaměřené.

Někdy se doporučuje cesta malých kroků. Člověk si může v prvotním odhodlání ukrojit příliš velký krajíc, který pak nezdolá...
Malými kroky ale někdy nazýváme přešlapování na místě. I ten, kdo přešlapuje, má dojem, že jde. Ovšem dlouhé kroky vedou zase k rychlému pádu nebo brzké únavě. Tedy zlatý střední krok. A ten se naučíme právě na duchovních cvičeních.

Problémy často mohou být i jinde než přímo v duchovní oblasti.
Počítejme s tím, že události, které jsou kolem nás, zákonitě prochází naším vnitřním duchovním životem. Reakce na ně jsou různé, nepředvídatelné. Uvedu příklady. Mladý muž, který má svůj duchovní vzor, se dozví, že tento takzvaně „padl“. Můžeme očekávat, že i on duchovně zkolabuje. Rodiče ztratí při tragické nehodě dítě. Reagují sejitím z cesty, po které dříve šli. Nebo právě naopak je tato událost přiblíží k Bohu.

Existují nějaké rizikové profese, kde toto duchovní vyhoření či stagnace hrozí víc než jinde?
V oboru profese nikoli, ale vždy a pokaždé tam, kde není dostatek času na modlitbu a ztišení se. Což je dnes typické pro workoholiky a podnikatele.

A co věkové skupiny? Často se hovoří o krizi středních let...
Nejen středních let, ale i těch dosti pozdních. Krize si své oběti prostě nevybírá. Četl jsem kdesi povídku o tom, jak vládce pekel hodnotil své podřízené podle zásluh. Pochválil toho, kdo svedl dítě ke krádeži, i toho, kdo svedl mladou ženu k nevěře. Nejvíce ocenil ďáblíka, který svedl ke hříchu celý život vzorně žijícího, dnes již starce.

Lze duchovnímu vyhoření nějak zabránit či předcházet? Lze v duchovním životě dodržovat něco jako zdravou životosprávu?
Byla už o tom zmínka. Nepřestávat růst, studovat, číst, zintenzivnit život ve svátostech. A aspoň jednou za tři až pět let absolvovat duchovní cvičení. Mám zkušenost, že se na ně hlásí většinou sami zájemci. Výjimečně se setkám s tím, že by jim je doporučil ve zpovědnici jejich kněz. Zde mají zpovědníci nemalý dluh.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay