Křivda z našeho života nezmizí

Vydání: 2014/49 Papež v Turecku vybídl ke sjednocení, 2.12.2014, Autor: Jan Paulas

Každý v životě prožil křivdu, je to všelidská zkušenost. Více o ní hovoříme s psychoterapeutem JAKUBEM HUČÍNEM.
 
 
Vnitřní uzdravení je nutnou podmínkou, aby se člověk dokázal radovat ze života. Ilustrační snímek Štefan Muráň
 
Jsme odkázáni na to, ubližovat a být zraňováni? Proč to děláme?
 
Lidské nedokonalosti ve vztazích se nevyhneme. Životem si totiž neseme řadu špatných vztahových schémat, která jsme se naučili ve své vlastní rodině, nebo jsme zažili trauma třeba v podobě šikany od vrstevníků. A ani nemuselo jít vždy o zlý úmysl ze strany druhých. Stačilo třeba, že byl jeden z rodičů hodně zaneprázdněný prací či byl nemocný, a dítě mělo méně pozornosti, než by potřebovalo. Pak už si člověk mohl odnést do života pokřivenou představu, že není tak důležitý, že ostatním na něm vlastně nezáleží. Podle toho se pak začal chovat k druhým. A nikdo z nás nevyrůstal v ideálním prostředí.
 
Co říkáte na rady typu „hoď to za hlavu“ či „nehrab se pořád v minulosti“?
 
Jsou to dvojsečné zbraně. Na jedné straně může zabydlení se v roli oběti člověku bránit, aby žil svůj život dál i přes křivdu, již prožil. Na straně druhé potřebujeme emoce spojené s tím, že nás někdo zranil, prožít, jinak hrozí, že se se zraněním nevyrovnáme.
 
Co hrozí, když člověk prožitou křivdu nezpracuje?
 
Naše psychika umí jednu kouzelnou věc. Když si s některými emocemi neví rady a nedokáže je zpracovat, odštěpí a vytěsní je do nevědomí, zavře je do takového vnitřního trezoru. Nezpracovanou emoci pak necítím tak ostře a nezraňuje mě, zároveň se ale nijak nemění a neslábne. To je stav, kdy takzvaně odpouštím, ale nezapomínám. Odštěpená emoce může žít v nitru člověka v podstatě neomezeně dlouho. A pokud je odštěpených emocí a nezpracovaných křivd v srdci člověka více, začne se objevovat vnitřní napětí, nespokojenost a třeba i potlačená agrese, která si začne hledat náhradní cíle, aby se mohla uvolnit. Z psychologického hlediska mluvíme o projekci – promítnu si svoji vnitřní nepohodu do ostatních a ventiluji si ji na nich – lidově se říká, že si léčím své mindráky na druhých.
 
Co je u křivdy nejtěžší překonat?
 
Přijmout, že se to stalo, že událost, která mi ublížila, z mého života už nezmizí, nikdo ji nevygumuje. Čili přijmout, že jsem a zůstanu v určitém slova smyslu postižený, handicapovaný a že tento handicap mi zůstane už po celý život. Často si myslíme, že když budeme proti křivdě bojovat, zbavíme se jí, ale ono je to naopak. Teprve když přijmeme, že se jí nikdy nezbavíme, že do našeho života patří, se s ní začínáme vyrovnávat.
 
Mají to snazší věřící než nevěřící lidé?
 
V určitém smyslu ano, v jiném naopak. Věřící lidé jsou motivováni, aby odpouštěli, neživili v sobě hněv, což může pomáhat, aby dotyčný situaci konstruktivně řešil. Na druhé straně se mohou věřící lidé cítit tlačeni představou, že křesťan musí odpouštět ihned a zapomínat na křivdy ještě ten samý den. Nedovolí si tím pádem prožít hněv, který k vyrovnání se s křivdou patří. To vše vede k tomu, že negativní emoce potlačí, oddělí a ony v hloubi jeho srdce stále přetrvávají.
 
Které křivdy jsou nejhlubší? A ve kterém věku je člověk nejzranitelnější?
 
Každé vývojové období má své oblasti, kde může být dítě, mladý člověk nebo dospělý zraňován. Obecně platí tři faktory, podle nichž se dá určit míra zátěže, kterou si člověk odnáší do života. Zátěž je horší, pokud je zraňování intenzivní, objevuje-li se opakovaně (třeba ponižování dítěte rodiči) a pokud přichází v raném věku. Schopnost učit se je u malých dětí obrovská. Relativně snadno nasají nové věci, osvojují si jazyk, různé dovednosti, i když to vše ještě nedokážou zcela využít nebo dávat do souvislostí. O to jsou ale malé děti zranitelnější a náchylnější si osvojit i dysfunkční schéma, které v rodině platí.
 
Prenatální psychologie prý upozorňuje, že i nepřijetí čekaného dítěte může mít na ně v budoucnu negativní vliv. Je to křivda, která je na něm páchána už před narozením?
 
Proces přijímání dítěte je komplikovanější. Rodiče mohou být zaskočeni zjištěním, že čekají potomka, nepočítali s tím, ale v průběhu těhotenství se postupně jejich postoj změní a na dítě se těší. Někdy se jejich přístup zlomí narozením miminka, ve chvíli, kdy ho najednou drží v náručí a síla života se jich dotkne. V současnosti nejsme zatím příliš schopni říci, jestli dítě před narozením vnímá, že ho rodiče, nebo spíše matka, nepřijímají. Je však pravděpodobné, že žena, která je nechtěně těhotná, prožívá daleko větší míru stresu, což na potomkův prenatální vývoj může mít vliv. Narozené dítě však nepřijetí zcela jistě vnímá, a to od prvních okamžiků. Projevuje se na tónu hlasu, kterým na ně rodiče mluví, na míře vřelosti a emocionality, na množství očního i fyzického kontaktu. To všechno jsou projevy, které se dlouhodobě nedají zastírat.
 
Rád bych ale podotkl ještě jednu důležitou věc. Nijak nepomůže, když budeme takové rodiče pranýřovat. Každý zdravý rodič, který má k rodičovství podmínky, se na dítě těší. Rodiče, kteří se na potomka netěší nebo jej odmítají, zpravidla dobré podmínky k rodičovství nemají. Nefunguje například partnerský vztah, nemají dobré materiální či sociální zázemí – a odmítání dítěte je pak přirozenou reakcí strachu: Bojím se, že takovou zátěž nezvládnu. Pokud dostanou od druhých účinnou pomoc, strach zeslábne a oni se začnou těšit. Horší to je tehdy, kdy mají o potomkovi jasnou představu, třeba že by to měl být chlapec, a ono se jim má narodit děvče, nebo naopak. V takové situaci pomoc druhých není nic platná.
 
Člověk nemusí mít problém jen s křivdami od druhých, ale také sám se sebou, když nedokáže sám sebe přijmout. Dá se říci, že tehdy na sobě páchá křivdu?
 
Nevím, jestli je možné mluvit o křivdě, ale každopádně tím člověk sám sobě ubližuje. A proces přijetí sebe samého nebo odpuštění sobě je podobný jako proces přijetí druhého a odpuštění jemu.
 
Jaký je rozdíl mezi tím, jak s křivdou pracuje psychoterapeut a jak kněz ve zpovědnici?
 
Mohu mluvit jen za tu první pozici. Pro terapeuta je klientovo vyrovnávání se s křivdou proces, který potřebuje svůj čas a dostatečný prostor pro emoce, jež během tohoto procesu přicházejí. Terapeut na klienta nijak netlačí, že by už měl odpustit, nezneklidňuje ho, když přichází hněv a nenávist, a nepotlačuje je, nýbrž nechá je proplynout a odeznít. Jen tak můžou ztratit svoji sílu a člověk se může dopracovat k přijetí situace a k odpuštění. 
 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay