Kristovo "Jděte" jsme si upravili na "Pojďte"

Vydání: 2008/29 Katolická charismatická konference, 15.7.2008, Autor: Aleš Palán

Luterán, kterého zná většina katolíků. Duchovní, který se dlouhodobě angažuje v médiích. Člověk, jenž hledá na slavkovském bojišti smíření. Jaroslav Kratka.

Není to obvyklá otázka na úvod, pro čtenáře KT ale nemůžeme začít rozhovor jinak než představením Slezské církve evangelické, jejímž jste duchovním.

V roce 1918 vznikla na Moravě a v Čechách spojením evangelíků augsburského vyznání (luteránů) a evangelíků helvetského vyznání (reformovaných) Českobratrská církev evangelická. Na Slezsku se k této církvi připojil jediný farní sbor a. v. v Českém Těšíně. Ostatní sbory byly po druhé světové válce nazvány Slezskou církví evangelickou augsburského vyznání. Na jednu stranu kvituji, že se takto udržel čistě luterský ráz naší církve, na druhou stranu vidím obrovskou nevýhodu v názvu „Slezská“. Tímto označením jsme do jisté míry teritoriálně uzemněni. Někomu, kdo není srozuměn s genezí názvu, to může připomínat spíše folklorní sdružení než církev. Svého času jsme se snažili iniciovat změnu názvu, ale bohužel k ní dodnes nedošlo.

Vy jste se k této církvi dostal skrze své kořeny? Jste Šlonzak?
Jsem východňár. Maminka byla kalvínka, tatínek katolík, brali se u metodistů, kde jsem byl pokřtěný i já. Moje žena je čistokrevná luteránka a když jsme se v roce 1968 brali, bylo logické, že i já budu patřit k luteránům. Ve Slezské církvi tehdy probíhalo velmi inspirativní obrození nazvané Misijní hnutí. Bylo zaměřené na vnitřní misii a já se rád do jeho aktivit zapojil. V čele tohoto hnutí stál nezapomenutelný Vladislav Santarius, který byl takovým naším podzemním biskupem.

Co si vaše církev prožila za normalizace?
Vedení muselo být prokádrované, zastrašovali nás, odebírali souhlasy… Řídícím orgánem na úrovni našich sborů jsou presbyterstva, v jejich čele stojí místní farář a neordinovaný kurátor. Socialističtí „inženýři společnosti“ rozhodli, že státní souhlas se vztahuje i na členství v presbyterstvu. Tím pádem se do vedení dostali lidé, kteří stáli proti Misijnímu hnutí – a naše církev se začala vnitřně štěpit.

To se mělo po listopadu 1989 projevit i navenek.
Spád věcí byl tak strmý, že se církev rozštěpila. Část věřících založila Luterskou evangelickou církev augsburského vyznání. Nyní hledáme cesty k vzájemné koexistenci a sblížení. Upřímně mě bolí, když v rámci církve dochází k takovým řešením.

Možná je v tom i ten staletý handicap protestantských církví: věčné štěpení se.
My evangelíci si to neradi přiznáváme, ale faktem je, že když je jakékoliv hnutí založeno pouze na vzdoru, nese si s sebou vzdor i nadále. Když pak někdo zvedne kritický hlas, je označen za třídního nepřítele. V takových společenstvích platí dogma: Zapadni, nebo vypadni.

Jaká je současná struktura Slezské církve?
Nejvyšším orgánem církve je synod. Církev řídí devítičlenná církevní rada (čtyři ordinovaní a pět neordinovaných členů). V čele církve stojí biskup Stanislav Piętak a kurátor Adam Cieślar.

Kde vůbec vidíte místo luteránů v životě křesťanských společenství?
Myslím, že v mezicírkevních vztazích zaujímáme velmi strategické místo. Jsme nejblíž církvi katolické a samozřejmě máme blízko k církvím evangelikálním. Snažíme se být mostem mezi nimi, i když někdy jsme spíš nárazníkovým pásmem – alespoň někteří.

Rozdíl mezi církvemi evangelickými a katolickou je ale už v samotné liturgii.
Mým přesvědčením je, že jedním z nedostatků probuzeneckých hnutí je právě pohrdání liturgií. Mnohdy se zapomíná, že centrem každé liturgie je Bůh. My luteráni si uvědomujeme, že právě taková liturgie musí být pilířem bohoslužebního života, jejímž přirozeným vyvrcholením je eucharistie.

Na tom je možné stavět celou ekumenu.
Přál bych si, aby to tak bylo. Od určité doby nechci řešit dogmatické a teologické problémy – ten největší problém je ve vztahu k eucharistii. Když přijímáme Tělo a Krev Krista, stáváme se součástí jeho těla, což je podmínkou duchovní jednoty. V opačném případě v neděli provozujeme jen jakási zbožná společenská setkání. Tam, kde schází tajemství víry, je víra velikým tajemstvím. Vzpomínám si na tajné vysluhování Večeře Páně, které jsme v 70. letech dělali ještě s pastorem Santariem. Někdo zde začal zpochybňovat náš přístup, jestli to prý není moc katolické. Pastor Santarius tehdy řekl: „Co čtete v Bibli? Že to je ,jako‘ moje tělo? Že to je ,jako‘ moje krev?“ Tahle slova se mnou úplně zamávala. Pochopil jsem, že to není jenom východisko ze situace, ale můj životní program. Kdybych to chtěl jako luterán vyjádřit alibisticky, řeknu: „Já za to nemůžu, že i katolíci tomu věří stejně.“

Musíte to říkat často?
Někdy ano… Je třeba si připustit, že to nejcennější, co církev katolická skrze celou historii přenesla, je právě eucharistie. My evangelíci můžeme zase říci, že to, co jsme přenesli my, je Písmo svaté. Ne vždy bylo normální, aby měl každý katolík vlastní Bibli. Zbývá si přát, aby bylo běžné, že evangelíci chodí každou neděli k eucharistii.
To je duchovní rozměr toho, co nás spojuje. Praktickou rovinu vidím v tom, že se vzájemně potřebujeme. Naříkáme nad vymíráním Evropy a postupující islamizací, a já se ptám: Na co ještě čekáme? Ještě pořád spolu budeme vést žabomyší války? Nebo se vzpamatujeme a začneme spolupracovat, aby Boží království nebylo rozděleno právě kvůli nám?

Scházíme se na půdě brněnského studia Radia Proglas a TV Noe. To jsou příklady té spolupráce.
U mě se možná někdy neprojevuje tolik dar prorokování, jako spíš dar provokování – takže jsem nikde docela nezapadl. Liturgii jsem znovu objevil právě v Proglase – den začínáme modlitbou v kapli, v poledne se scházíme k modlitbě, porady začínají bohoslužbou… Několikrát mi moje žena řekla, že mi závidí. A má co! Pro mě osobně bylo proglasácké společenství svým způsobem církví.

Nebo dokonce rodinou?
Pokud rodinou, tak i s rodinnými problémy. Netvrdím, že si tu s každým padám automaticky kolem krku. Zdejší společenství pro mě ale bylo skutečnou posilou. Bohoslužba, kterou společně prožíváme, není výsledkem našich dobrých vztahů. Dobré vztahy se naopak kultivují právě bohoslužbou.

Od loňského prosince jste šéfem brněnského studia TV Noe. Jaké zde zažíváte radosti a strasti?
Šéf je možná silné slovo, protože studio musím nejdřív vybudovat. Roste pomalu, ale už produkujeme vlastní pořady. Nesmírně se těším na to, až budeme moci z Brna vysílat kontaktní pořady a nebudeme muset s hosty jezdit až do Ostravy.

Posluchači Proglasu vás ale i nadále slýchají na jeho frekvencích.
Nechal jsem si pořad Křesťan a svět, sem tam Noční linku, Kulatý stůl nebo Myšlenku na den. Jinak jsem vnořen do dění v Noe.

Jednou z vašich dalších aktivit je Slavkovská iniciativa smíření.
Ve Slavkově se každým rokem oslavuje bitva tří císařů. S někdejším ředitelem Historického muzea Janem Špatným jsme si před 13 lety uvědomili, že je to trochu málo, že vlastně oslavujeme nesmíření. Výsledkem bitvy přece bylo podle některých pramenů až 30 tisíc obětí.

Bitva u Slavkova je údajně dodnes nejkrvavějším střetnutím v historii lidstva. Počtem mrtvých předčila i bitvy druhé světové války.
A to vše bez použití minometů, bomb a dalších moderních zbraní. To vše za necelých osm hodin… Rozhodli jsme se, že právě na pozadí těchto krvavých jatek nabídneme smíření v Ježíši Kristu. Nechtěli jsme dělat pouze jinou ekumenu. Nechtěli jsme v nějakém planém nadšení sjednotit katolíky s evangelíky, protože výsledkem takových snah občas nebývá jeden proud, ale tři. Rozhodli jsme se zdůrazňovat svébytnost jednotlivých církví, protože jen dobrý katolík a dobrý evangelík mohou být dobrými bratry. Jako trvalé motto jsme si zvolili heslo: „Miluji svoji církev, miluji tvoji církev.“

Spolupracujete i se samosprávou.
Spojili jsme se se Sdružením obcí Politaví – Ždánický les. Se zdejšími starosty se pravidelně scházíme. Jedním z nejhlubších zážitků je, když jde k oltáři nějakých 15 starostů, my duchovní různých křesťanských církví kráčíme za nimi a společně prožíváme Boží lásku zjevenou v Pánu Ježíši. Někteří starostové mi řekli: „Když je u nás ve vsi ekumenická bohoslužba se seminářem, půl roku nemáme v obci skoro žádné problémy.“ Bez veřejné správy se křesťané neobejdou. Proč bychom ji měli jen kritizovat, když jí můžeme i pomáhat? Vždyť přinášíme Boží pokoj, který řeší mezilidské vztahy na docela jiné bázi, než je veřejnoprávní fungování. A když si představitelé veřejné správy tohoto přístupu všimnou, budou rádi, že nás, křesťany, mají.
My křesťané jsme dostali od Pána Ježíše zadání: „Jděte!“ Trochu jsme si ho ale upravili, nastavěli jsme si chrámy a říkáme: „Pojďte!“ A ke dveřím jsme postavili kádrováky, aby ani každý vejít nemohl. To není dobré. Pán Ježíš říká, že světlo se nemá schovat pod nějaký kbelík, i kdyby byl ze zlata. My někdy jen ozdobujeme kbelíky, hádáme se, jak má být velký a jakým ornamentem má být ozdoben. Světlo má ale svítit všem.



Jaroslav Kratka Jeho otec byl příslušník Lemků, kteří z Polska migrovali na Podkarpatskou Rus. Maminka má maďarské a slovenské předky. Jaroslav se v roce 1947 narodil ve východoslovenských Jenkovcích, kilometr od ukrajinské hranice. Z politických důvodů nemohl nastoupit na gymnázium a v Bratislavě se vyučil strojním zámečníkem. Po vojně si dodělal večerní průmyslovku a hutní institut; pracoval ve strojírenství. Teologii studoval v podzemí, často jezdil do Polska, zejména na katolickou univerzitu v Lublinu. Záhy vedl zejména na Slezsku teologické kurzy. V roce 1991 založil a 15 let vedl Novou naději, jenž mimo jiné vydávala periodikum, které nabízelo Boží slovo všem čtenářům. Tajně ordinován byl už v podzemní církvi, před 10 lety byl oficiálně ordinován pro misijní a evangelizační činnost. Několik let byl členem řádu lazariánů, stal se zde i moravským komturem. Působí v Radiu Proglas, je redaktorem a vedoucím brněnského studia TV Noe. Je ženatý, má tři děti. V loňském roce založil a vede luterskou farnost v Brně.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay