Krev křesťanů byla semenem

Vydání: 2013/24 Charita pomáhá postiženým povodněmi, 10.6.2013, Autor: Jan Paulas

Téma: Edikt milánský

Ediktu milánskému předcházelo velké pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Nejen o něm a o ediktu hovoříme s historikem PETREM KUBÍNEM přednášejícím na KTF UK:

Juliana Jirousová: Svatý Pantaleon – mučedník z doby pronásledování císaře Diokleciána.

Víme, co bylo roznětkou onoho pronásledování? A lišilo se nějak od těch předchozích?

Od roku 260 žili křesťané po několik desetiletí víceméně v bezpečí. Jejich velký pronásledovatel císař Valerianus skončil v perském zajetí a jeho syn Gallienus jim zaručil náboženskou svobodu. Křesťané si dokonce začali stavět své první kostely. Doposud se ke slavení eucharistie scházeli tajně v domech svých bohatších souvěrců; nyní už mohli chodit veřejně do svých chrámů.

Situace se změnila až na konci dlouhé a jinak úspěšné vlády císaře Diokleciána (384–305). Tento panovník vydal z blíže neznámých důvodů v letech 302–304 celkem čtyři edikty, v nichž nařídil zbořit všechny křesťanské kostely, spálit křesťanské knihy a uvěznit kleriky. Poslední tzv. „krvavý edikt“ obsahoval nařízení, že všichni musí obětovat státním bohům, nebo budou popraveni. K provedení tohoto ediktu nasadil císař celou státní správu a vybrané oddíly vojska. Diokleciánovo pronásledování tak překonalo všechna dřívější – rozsahem, důsledností a krutostí.

Co vlastně císařům na křesťanech tak vadilo? Vždyť v říši žili vedle sebe různé pohanské kulty. Čím křesťané provokovali?

Římský stát byl sice nábožensky tolerantní, vyžadoval však od svých občanů – stejně jako každý jiný stát – loajalitu. Ta se mimo jiné projevovala v kultu státních bohů, který ovšem křesťané z principiálních důvodů odmítali. Tím se vlastně dopouštěli zločinu proti státu. V očích Římanů to byli bezbožníci, kteří ohrožují řád a prosperitu říše. Také bylo obecně známo, že jejich zakladatel byl římským prokurátorem odsouzen jako zločinec. Navíc na křesťanech brzy ulpělo stigma nepřátel lidského pokolení, kteří na svých tajných shromážděních pořádají obskurní rituály. Křesťanům nezbylo než se stáhnout do podzemí a vytvořit si široce rozvětvenou ilegální organizaci. Čím více křesťanů přibývalo, tím se zdáli zbytku společnosti nebezpečnější – což byl jeden z důvodů, proč postupem doby bylo pronásledování čím dál rozsáhlejší a systematičtější.

Byli mezi křesťany i ti, kteří se snažili s císařem vyjít, přistoupili na kompromis, nějak kolaborovali nebo nařízení obcházeli?

Samozřejmě. K lámání chleba došlo za Decia (249–251), který jako první císař nařídil úplně všem občanům, aby prokázali svou oddanost státu veřejným vykonáním oběti na oltáři státních bohů. Příslušný úřad jim pak vydal osvědčení. Pokud někdo odmítl, byl potrestán ztrátou majetku, nucenou prací v lomech či dolech, ba i smrtí, často velmi krutou. Není divu, že zdaleka ne všichni v sobě našli dost síly, aby císařovo nařízení neuposlechli. Někteří křesťané ve snaze zachránit život i majetek raději veřejně obětovali bohům, jiní zase uplatili úřední komisi, aby jim vydala osvědčení, aniž se sami museli oběti účastnit. Našlo se ovšem také dost statečných, kteří kvůli víře v Krista ztratili život, a ty pak církev uctívala jako mučedníky. Po skončení perzekuce se v církvi složitě řešil problém odpadlíků. Nakonec jim byl povolen návrat, ale museli činit veřejné pokání a klerici v jejich řadách nebyli připuštěni zpět k úřadu.

Přineslo církvi pronásledování kromě nesmírného utrpení něco pozitivního?

Bezpochyby. Už Tertulián koncem 2. století napsal, že krev křesťanů je semenem. Navzdory perzekuci počet křesťanů neustále rostl, zejména na východě říše, takže za Diokleciána se jejich množství odhaduje asi na deset procent z celoříšské populace. Stále to sice byla menšina, ale už poměrně početná.

Jaká byla společenská úroveň křesťanů v době konce pronásledování? V jakých vrstvách je bylo možné najít?

Křesťané byli zastoupeni prakticky ve všech vrstvách společnosti s výjimkou té nejvyšší. Zvláště ve vedení armády se vůbec nevyskytovali. Do jejich společenství se hlásili jak bohatí majitelé domů, tak lidé zcela nemajetní, ba i otroci. Byli tu nevzdělanci i vynikající učenci. Obecně se však ke křesťanům hlásili spíše lidé chudší bez významnějšího společenského postavení.

Co bylo tou zásadní událostí, která změnila úděl křesťanů v říši? Byla to ona pověstná bitva na Milvijském mostě?

Tak to popisují křesťanští spisovatelé, počínaje Lactantiem († 330). Konstantin měl před bitvou uvidět ve snu buď Kristův řecký monogram (XP), nebo rovnou kříž s nápisem: „V tomto znamení zvítězíš“. Své vítězství nad mnohem silnějším protivníkem Maxentiem pak přičetl Kristu a od té doby křesťanství vysloveně podporoval.

Ve skutečnosti měl ke křesťanům pozitivní vztah už dříve a jejich pronásledování zrušil ve své části říše hned po svém nástupu na trůn v roce 306. Na východě impéria trvalo pronásledování déle, ale nakonec i tamější císař Galerius uznal bezvýchodnost represivní protikřesťanské politiky a v roce 311 krátce před svou smrtí vydal toleranční edikt, kterým perzekuci zastavil. Jeho nástupce Maximinus Daia ale v pronásledování pokračoval, takže konečnou svobodu, jakož i úplné zrovnoprávnění křesťanům přinesl až slavný edikt milánský.

Jak to s ním vlastně bylo? Co zaručoval? A jakou konkrétní náboženskou politiku začal Konstantin provádět?

Po Maxentiově porážce se v únoru 313 v Miláně sešel Konstantin se svým spolucísařem Liciniem a společně vydali prohlášení, v němž křesťanství výslovně označili za povolené náboženství, rovnoprávné s ostatními. Pronásledování skončilo, křesťané byli svobodní.

Ač šlo oficiálně pouze o zrovnoprávnění, ve skutečnosti začal Konstantin církev okamžitě protežovat. Vrátil jí odcizený majetek a nadále ji finačně podporoval, především při výstavbě reprezentativních bazilik ve velkých městech. V roce 319 byl křesťanský klérus osvobozen ode všech daní a o dva roky později získala církev i právo přijímat dědictví. Biskupové byli postaveni na roveň vysokým státním úředníkům a byly jim prokazovány zvláštní pocty. Kromě toho získali rozsáhlé soudní pravomoce v občanských záležitostech, přičemž jejich rozhodnutí bylo konečné bez možnosti odvolání.

Křesťanství tím tedy vstoupilo do nové éry státního náboženství. Co z toho plynulo pro církev, jaké klady a zápory či pokušení?

Oficiálně se křesťanství stalo státním náboženstvím až za císaře Theodosia I. v roce 380, ale už delší dobu předtím bylo ve společnosti vedoucí silou. Za Konstantina se církev jakoby mávnutím kouzelného proutku proměnila v mocnou, státem podporovanou organizaci. Zpočátku to muselo být pro křesťany jiště velkou úlevou a zadostiučiněním. Teprve později se ukázalo, že těsné spojení církve se světskou mocí s sebou přináší také řadu neblahých jevů. Původní demokracie se z církve pozvolna zcela vytratila, z biskupů se stali mocipáni, které lid volil už jen formálně, protože ve skutečnosti o obsazení biskupských stolců rozhodoval panovník, případně šlechta. Klerici se stali privilegovaným stavem. Pohanství, oficiálně vykázáné z veřejného prostoru, se mnohdy vrátilo zadními vrátky zpátky, a to zejména do liturgie a kultu svatých.

Od této doby dochází k nešťastnému zasahování panovníků do vnitřních církevních záležitostí. Dělal to už Konstantin a jak konkrétně?

Konstantin se považoval za jakéhosi biskupa pro věci mimocírkevní a podržel si zároveň pohanský úřad nejvyššího velekněze (pontifex maximus). Jako takový se cítil oprávněn zasahovat i do vnitrocírkevních záležitostí, a to v duchu politického hesla: jedna říše, jedna víra, jeden císař. Například neváhal zakročit proti heretikům, když v Kartágu vypuklo donatistické schizma. Vstupoval i do subtilních teologických sporů, ač sám teologii příliš nerozuměl. Kvůli vážnému sporu o trinitární učení dokonce svolal roku 325 do maloasijské Nikáje koncil, kterému jako císař předsedal. Výsledkem jednání bylo pak jedno ze základních dogmat o Svaté Trojici.

Církev se stává nejen lidovou, ale dochází k jejímu zesvětštění. Jak se to projevovalo?

Během 4. století do církve vstupovaly masy obyvatelstva. Nové náboženství mělo veřejnou podporu samotných císařů, a tak křesťanům už nehrozilo žádné nebezpečí, naopak jim z toho kynul spíše prospěch. Mnozí se hlásili ke křesťanství jen formálně a jejich katechumenát trval dlouhé roky. Křest se často odkládal až do pozdní dospělosti, ba až k smrtelné posteli, protože křestní voda smývala všechny hříchy, a slibovala tak jistý zisk věčného života. Impérium se během jediného století změnilo v křesťanskou říši, byť pohanství místy přežívalo i nadále, zvláště na venkově. Právě tehdy získalo latinské označení venkovana „paganus“ význam pohan.

Změnil se ale nejen stát, nýbrž i církev. Zatímco se říše christianizovala, církev se naopak romanizovala. Zvláště na západě převzala mnohé ze starých imperiálních myšlenek. Názorně to ukazuje mozaika v kostele sv. Pudenciány v Římě z konce 4. století – okolo Ježíše sedí dvanáct apoštolů oblečených v tógách římských senátorů. To jsou nyní ti, kteří vládnou světu a dávají mu své zákony.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay