Křesťanství považuji za nezbytnost

Vydání: 2009/14 Květná neděle, 1.4.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Sněmovna, v níž zasedají dvě stovky poslanců z téže země, působí na diváka při televizních šotech tak trochu jako kabaret. Jak ale musí vypadat a fungovat instituce, kde spolu v jedné budově zasedá takřka 800 poslanců, a to dokonce z 27 evropských zemí? A lze v takovém labyrintu ještě vůbec prosazovat křesťanské hodnoty? Tyto a další otázky týkající se života a práce v Evropském parlamentu (EP) jsme položili europoslanci Janu Březinovi.

Dochází někdy v EP k přímým střetům v souvislosti s křesťanským přesvědčením politika?

Zmíním jeden vyhrocený případ. V roce 2004 se italský politik Rocco Buttiglione nechal v Evropském parlamentu slyšet, že „homosexualita je hřích“ a že registrovaná partnerství nemohou být alternativou k heterosexuálním svazkům. A také že přednostní poslání ženy je starat se o rodinu. Obhajoval tak model tradičního rozdělení rolí mezi mužem a ženou v rodině. A přestože uvedl, že jde pouze o jeho osobní názory, nikoli politický program, v parlamentu narazil. Ta věc byla o to závažnější, že v té době měl EP schvalovat složení Evropské komise (vlády), jejíž měl být Buttiglione komisařem (ministrem). Odpor, který Buttiglioneho výroky vyvolaly, vedl nakonec italskou vládu k tomu, že jeho nominaci zrušila a místo něho jmenovala jinou osobu. Tehdy totiž hrozilo, že kvůli jedné osobě nebude schválena celá vláda.

Jak to bylo možné? Vždyť je poslanecký klub Evropských lidových stran a Evropských demokratů nejpočetnější?

To je pravda, ale socialisté, komunisté a liberálové – když spojí své hlasy dohromady – nás přehlasují. Kromě toho ani náš klub není ve všech otázkách jednotný. Zřejmě si to dokážete představit: patří do něj jak europoslanci KDU-ČSL, tak naši kolegové z ODS.

Jak se křesťanství podle vás může promítnout do práce poslance?

Křesťanské hodnoty se nutně projeví, projednávají-li se v parlamentu např. otázky genetiky, bioetiky, „reprodukčních práv“ a samozřejmě rodiny. Za nejdůležitější vodítko pro křesťansko-demokratickou politiku, která zohledňuje sociální učení církve, považuji myšlenku solidarity. Má to řadu dopadů do praktické politiky. Např. v rámci Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, jehož jsem členem, se nám podařilo vypracovat a posléze v parlamentu i prosadit myšlenku „energetické chudoby“, kterou v rámci EU lze vztáhnout na všechny domácnosti, jež si nemohou dovolit v zimě vytopit své obydlí na přiměřenou teplotu. Odtud by pak měla vyplynout povinnost státu těmto rodinám pomoci. Hlavně však se koncept solidarity v EU projevuje ve strukturálních fondech – to jsou peníze, které plynou z bohatších zemí unie do chudších. Považte, jen náš stát přijal za rok 2008 z těchto fondů na 22 mld Kč! A letos má možnost čerpat až 100 mld (a to každý rok až do roku 2013)! Z těchto zdrojů se pak financují čističky, kanalizace, železnice, silnice, sociální fondy pro podporu v nezaměstnanosti atd. Tento druh solidarity, který je plně v souladu s křesťanskou demokratickou politikou, zároveň pomáhá zachovávat a posilovat soudržnost EU.

Nemáte pocit, že EP je tak trochu umělý svět? Co pro vás může pojem solidarity z tohoto hlediska znamenat?

Je fakt, že EP je velký, od okolí oddělený komplex, kde je všechno, na co si vzpomenete: od supermarketu přes poštu, banku, čistírnu až po kavárny a to může navozovat představu umělého světa. Zvlášť když poslanci ve dnech, kdy probíhá zasedání, v něm tráví celé dny. A EP přitom není žádným rájem na zemi. Ostatně nedávno někdo přímo v jeho „útrobách“ vyloupil banku – i přesto, že se vjezdy do areálu a výjezdy z něj pečlivě hlídají. Umělému světu se bráním i vědomě. Proto jsem rodinu nepřestěhoval do Bruselu. A když jsem doma, stýkám se s přáteli, kteří mi dávají velmi tvrdě najevo, jak těžkým situacím musí čelit. Vím velmi dobře, jak se lidem žije.

Jaký je podle vás rozdíl mezi atmosférou v národních parlamentech a v EP?

Národní parlamenty jsou politicky ostřejší, v EP je snaha o dosažení konsenzu. Doma vítězí ten, kdo dá dohromady 101 hlas, v EP zvítězíte tehdy, když přesvědčíte své politické protějšky. Politických skupin je tam totiž strašně moc. V případě Buttiglioneho to ale nešlo, protože on tak říkajíc píchl do vosího hnízda. Rozvolněné pojetí sexuality a rodiny dnes bohužel v Evropě převažuje.

Konají se v EP bohoslužby?

Ano, v budově EP ve Štrasburku se slouží každou středu ráno mše, střídavě v různých jazycích, nejvíc asi v němčině. V Bruselu se o Slováky a Čechy zaměstnané v evropských institucích stará slovenský kněz Lubomír Fabčín, vyslaný Slovenskou biskupskou konferencí. Češi v jeho farnosti provozují český pěvecký sbor, který nacvičuje české liturgické písně a přibližně jednou měsíčně je zpívá při nedělní mši.

Máte v EP nějaké zahraniční přátele?

Ano, mám, zejména mezi Slováky, s nimiž si občas popovídáme v kavárně. Zato s řeckým profesorem fyziky Nikolaosem Vakalisem někdy v jarním či letním období po parlametní šichtě zajdeme do řecké restaurace na sklenku vína. On přitom kouří doutník, jako řádný vlastenec totiž považuje dotace na tabáková pole za klíčové a podle toho se i chová: co snese, to si odkouří. Mimochodem: jako většina Řeků je pravoslavným křesťanem.

Projevuje se nějak přítomnost pravoslavných v EP?

Po posledním rozšíření Evropské unie se podíl pravoslavných v Evropské unii (EU) i v EP výrazně navýšil. V EP se to projevilo např. tak, že řečtí, bulharští a rumunští pravoslavní si vymohli, že parlamentní zasedání začne letos až 22. dubna, tedy po pravoslavných Velikonocích (ty letos budou o týden později než u nás). Jinak ale každý kope za svou zemi, o nějaké pravoslavné alianci nemůže být řeč.

A co islám v Evropě? Dostáváte se do styku i s tímto fenoménem?

Hodně často – v Bruselu. Není-li totiž ohyzdné počasí, snažím se tam denně běhat a shodou okolností takto sportuji každé ráno v centrálním parku v blízkosti mešity, do níž se právě shromažďují lidé k modlitbě. Islámu se zkrátka v Evropě nelze vyhnout. Mezi belgickými poslanci se dokonce šíří vtip, že nejčastější jméno dávané chlapcům v belgických porodnicích je Mohamed…

Myslíte si, že by mělo být Turecko přijato do EU?

Přičlenění Turecka do EU je citlivým tématem, zvláště v Německu, kde je početná turecká menšina. Z toho důvodu např. Angela Merkelové pléduje jednoznačně pro začleněnění Turecka k EU. Ostatně jsou proto i strategické důvody, např. eventuelní trasa plynovodu a ropovodu přes turecké území. Ale tyto zájmy nemohou být podle mého názoru rozhodující. Copak není zároveň nutné, aby se Turecko dopracovalo k sekulárnímu pojetí státu, kde by měla všechna náboženství stejná práva? A kde by také panovala zásadní rovnost mezi mužem a ženou ve společnosti (aniž by se tím rušilo přirozené rozdělení rolí otce a matky v rodině)? A kde by i národnostní menšiny, např. Kurdové, nebyli považováni za občany druhé kategorie? Těmto představám, které jsou v Evropě již zažité, turecká realita neodpovídá. Turecko zatím nesplňuje evropský požadavek respektu k menšinám a to je hlavní důvod, proč do EU nepatří.

Jak si představujete sekulární stát? Jakou roli v něm má či nemá mít náboženství?

V 18. století jeden britský cestovatel přivedl svého arabského kolegu před britský parlament a řekl mu hrdě: „Tady se vydávají zákony.“ Jeho arabský přítel mu však na to odpověděl: „My takovou budovu nepotřebujeme, protože máme zákony od Alláha.“ Na tomto příkladu lze ilustrovat zásadní rozdíl mezi sekulárním státem a islamistickým pojetím politiky. Moc soudní, zákonodárná a exekutivní je v sekulárním státě od sebe vzájemně oddělena a zároveň je oddělena od jakéhokoli náboženství či ideologie. Tato vymoženost není dosud islámu vlastní. Pokud se v islámských zemích objeví nějaká snaha o sekularitu, obvykle je ji nutno bránit armádou. Právě proto je třeba říkat evropským muslimům, že chtějí-li v Evropě žít, musí přijmout za své evropské zákony a pravidla, evropské pojetí sekularity. To ovšem neznamená, že evropská civilizace nemá duchovní, náboženské kořeny, o něž by nebylo třeba pečovat. Kdybychom náboženství vytěsnili ze života společnosti, přeřezali bychom si větev, na které sedíme. Náboženství v Evropě potřebujeme, sám považuji křesťanství za naprostou nezbytnost – už kvůli etickému standardu, který pomáhá ve společnosti udržovat. Nicméně je jen dobře, že jsme již v Evropě překonali sepětí trůnu a oltáře.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 20. – 26. února 2018

Zesnul Jaroslav Med

Na Popeleční středu zemřel ve věku 85 let literární historik a dlouholetý předseda redakční rady Perspektiv KT Jaroslav Med.

celý článek


Mladí lidé chudobu dědí

Chudoba se u nás dědí, zjistila Charita ČR. Při výzkumu se soustředila na mladé lidi, jichž je takto ohroženo zhruba tři sta tisíc. Charita proto navrhuje šest opatření,…

celý článek


Pouť ke hrobu svatého Cyrila

Mší svatou, jejímž hlavním celebrantem byl arcibiskup Jan Graubner, oslavili věřící v Římě svátek jednoho ze slovanských apoštolů.

celý článek


Na hranicích jsem se modlil

Jeho osudy inspirovaly spisovatele, filmové tvůrce i socialistickou propagandu. JOSEF HASIL po únoru 1948 převáděl ohrožené lidi přes hranice. „Nikdy jsem nešel přes hranice,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay