Křesťané reformační tradice očima katolíků

Vydání: 2007/27 Velehradské dvojčíslo, 2.7.2007

Příloha: Perspektivy

Aby všichni jedno byli – ta slova jsou nám dobře známá. A v době, kdy se naše (tzv. západní) civilizace vzdaluje svým duchovním kořenům, i naléhavá. Dnešnímu vyhasínání křesťanské víry předcházelo rozdělení křesťanů, které je i dnešnímu světu pohoršením.
O jeho překonání usiluje ekumenický (tj. vnitrokřesťanský) dialog. V něm hledáme a stvrzujeme především to, co máme společného. Nelze se však vyhnout ani odlišnostem mezi jednotlivými vyznáními, což je obtížnější, neboť méně schůdné téma. Netýká se jen věroučných rozdílů, k jejichž objasnění jsou povoláni odborníci (teologové), ale i ustálených stereotypů, jakými vnímají jedni druhé, vzpomínek, zažitých citových (tedy i nesnadno sdělitelných) způsobů prožívání víry, spiritualit apod.
Jsou to právě tyto rozdíly, z nichž vyrůstají dvě největší překážky ekumenického dialogu: podezírání druhé strany z hegemonismu a strach ze ztráty vlastní identity.
Odlišnosti však nevylučují ekumenickou součinnost. Jan Pavel II. vyslovil památnou větu: „Co nemusíme dělat každý zvlášť, dělejme společně!“ Ekumenická praxe je příležitostí uvědomovat si právě to, v čem jsme zajedno, případně to, čím jedni mohou obohatit druhé. Říká se tomu výměna darů. Ekumenickým staveništěm je vlastně celý svět: Blízký východ a jeho starobylé křesťanské církve, křesťansky pluralitní USA, kdysi katolická a dnes proměnlivá Latinská Amerika, Rusko hledající svou cestu, Afrika se svou tradicí konfesijně odlišných křesťanských misií atd., a v neposlední řadě sama Evropa. I české země se svou kulturně historickou tradicí jsou svébytným ekumenickým prostorem, neboť jsou místem „stýkání a potýkání“ křesťanství katolického a protestantského (reformačního). Chceme-li mluvit o výměně darů, zaměřme se právě na ně.
Anketní otázka: Co vám, katolíkovi (katoličce), imponuje na tradici reformačního křesťanství zejména dnes? Co z ní pokládáte osobně za obohacení?



V zásadě tři věci:
1. důraz na Boží milost, na dar nejenom Vykoupení, ale také Zjevení a Stvoření;
2. důraz na biblické založení křesťanství, na trvalou autoritu Písma, i když je dnes čteme historicky;
3. důraz na lidskou svobodu, který přesto není individualistický, nýbrž rozumí společenské povaze člověka, například jeho odpovědnosti.
Jan Sokol, filozof, vysokoškolský profesor



Obdivuji odvahu reformátorů vrátit se ke slovu Božímu. Jejich snaha ovlivnila i naši církev. Dobří protestanti vážně naslouchají Písmu. Proto jsou schopni dialogu mezi sebou, proto může být brán vážně hlas jednotlivce v jejich shromáždění i při uspořádávání jejich církve. Proto je možný dialog mezi nimi a námi. Při společném hledání, jak si Bůh představuje člověka, království Boží a církev, je pro obě strany určující názor Slova Božího a ne můj nebo tvůj vkus. Protestanti vědí, že pohled druhých nás obohacuje, že ve svém hledání jsme teprve na cestě, někdy se mýlíme a nevíme všechno.
Za tlaku minulého režimu jsme s nekatolickými křesťany hodně prožili a přirozeně se sblížili. Nejen v ohrožení, ale především ve stejné touze po životě ve svobodě Boží. Poznali jsme je jako upřímně hledající lidi, poctivé, věrné a obětavé. Dnes se znovu setkáváme při nejrůznější práci. Kus společně ušlé cesty pokládáme za dílo Ducha Božího.
Vážím si práce řady nekatolických biblistů a osobního přátelství s mnoha nekatolickými křesťany prověřeného náporem minulé doby. Vděčím jim za mnohá obohacení. Jsem rád, že také oni stojí o nás. Snad i my jim máme co nabídnout.
Václav Vacek, farář v Letohradě



Mé první, vlastně ještě dětské střetnutí s protestantským křesťanstvím se odehrálo při seznamování s českým vlasteneckým „velkým příběhem“. Bylo to samozřejmě spíše setkání s československou ideologií než s reformací. Pro mě vznikl ovšem psychický problém, který jsem jakžtakž zvládal postupně samostatným studiem národní minulosti. Přitom jsem si uvědomil, že československá prvorepublikánská ideologie využívala reformační křesťanství především k vlastním aktuálním politickým cílům. Taktéž katolické polemické reakce se často týkaly více problémů časnosti než rozdílného pojetí věčných hodnot. Časem problém pro mě ztratil na významu.
Během života jsem poznal několik evangelických křesťanů, kteří mě zaujali svým soustředěným osobním úsilím, jež bylo zřetelně patrné v jejich soukromém životě i při veřejném vystupování. Měl jsem v blízkosti těch lidí pocit, že reprezentují určitou speciální, systematicky kultivovanou psychickou tradici, od níž by bylo možné se něčemu přiučit. To však nebylo snadné pro oboustrannou poměrnou uzavřenost.
Z autorů reformační tradice, kteří mně byli užiteční, musím jmenovat alespoň Sörena Kierkegaarda a Paula Tillicha.
Pavel Švanda, básník, esejista a vysokoškolský profesor



Šedesátá léta minulého století přinesla rozvoj ekumenických vztahů mezi katolíky a protestanty. Odbourala se řada společenských a kulturních přehrad (v řadě zemí – Holandsko, USA – si např. do té doby děti různých konfesí nesměly spolu hrát), věřící různých vyznání se začali scházet, vysvětlovali si navzájem své postoje a pohledy na jednotlivé otázky nauky, liturgie a morálky.
Prvním problémem, s nímž jsme se u nás (i jinde) setkali, byl průnik marxistů do těchto snah. Marxisté si začali činit nárok na to, aby byli pro křesťany partnery dialogu, a tak legitimizovali své postavení v době, kdy se – nesměle – začínalo mluvit o tom, že ekonomické a společenské výsledky socialismu nejsou s vývojem svobodných společností s tržním hospodářstvím srovnatelné. Křesťané, kteří se nechali k takovému dialogu zlákat, vlastně potvrzovali, že marxismus jako intelektuální postoj má svou hodnotu navzdory tomu, že v praxi jsou lidé nesvobodní a socialistické hospodářství není schopno splnit jejich běžné potřeby.
Ve čtvrté čtvrtině 20. století se pak začal prosazovat neomarxismus, jehož hlavním rysem je změna zaměření od proletariátu hospodářského k proletariátu kulturně-společenskému. Bojoval – a bojuje – za práva žen, dětí a nejrůznějších „menšin“, nejnověji homosexuálů, připojuje se k ochráncům životního prostředí, pokud se tato ochrana nevztahuje na člověka a jeho kulturu.
Tak se postupně do popředí společenského a politického diskursu dostala civilizační témata: kritika nebo naopak obrana rodiny, prosazování potratů a eutanazie na straně jedné a obrana života na straně druhé. Tím se společnost začala rozdělovat – a dnes je rozdělena – podél linií, jež jdou napříč církvemi. Ty se na jedné straně staly (možná poslední) oporou socialistických koncepcí, na druhé straně se dostaly do popředí v boji za záchranu rodiny a za obranu lidského života.
Chceme-li tedy dnes mluvit o perspektivě ekumenismu, je třeba se ptát, o jaký ekumenismus se jedná. Jde-li o společnou snahu křesťanů o ochranu životního prostředí, sociálního státu, o oslabení autonomie rodiny a zpochybnění hodnoty života v jeho ohrožených fázích (život před narozením, dohasínající život nebo život s postižením), nebo naopak o obranu přirozené rodiny a lidského života.
V iniciativách na podporu rodiny a života se běžně setkávám a spolupracuji s evangelikály, s mormony, s konzervativně zaměřenými Židy a – s jistou rezervou – s muslimy. Naopak s lidmi, kteří křesťanským jazykem obhajují socialistické koncepty a zpochybňují rodinu a lidský život, si nemám mnoho co říci. Měla bych vysvětlit proč, ale rozsah tohoto článku na to nestačí. Michaela Freiová, publicistka, bývalá disidentka



Chápu Martina Luthera jako originálního křesťanského myslitele a radikálního dovršitele určitých důležitých motivů teologie svatého Pavla a zároveň německé středověké mystiky, zejména Mistra Eckharta; rozumím jeho reakci na některé úpadkové jevy středověké církve a na strnulost tehdejší teologie. Mé chápání víry a mé teologické myšlení podstatně ovlivnili evangeličtí teologové, zejména Boenhoffer a Tillich. Mezi evangelíky mám řadu vzácných přátel. Budiž mi dovoleno říci něco, co některé z nich asi pozlobí: myslím, že „protestantismus“ (stejně jako „katolicismus“ – čímž míním podobu římské církve mezi Tridentinem a Druhým vatikánským koncilem) už splnily svůj úkol. Budoucnost patří „katolicitě“ – křesťanství, které bude schopno chápat tři tváře křesťanství, latinskou (římskokatolickou), reformační a pravoslavnou jako kompatibilní, vzájemně se doplňující a zároveň respektující, ba vítající vzájemné odlišnosti jako obohacení.
Katolická církev, jež by odmítala hodnoty, které přinesla reformační tradice, by nebyla dostatečně katolická, a „protestantismus“, který by se chtěl vytrhnout z kontextu dvoutisícileté tradice křesťanství, již nejplněji reprezentuje latinská církev a postavit se „proti“ ní, by byl opravdu herezí (ve smyslu Chestertonovy věty, že „hereze jsou zblázněné pravdy“). Naprosto není mým ideálem jednota církve ve smyslu „uniformity“ teologie, spirituality, liturgie či práva, ani necítím potřebu nějakých radikálních kroků k „organizačnímu (institucionálnímu) sjednocení“. Myslím, že poslední koncil (alespoň v teorii) učinil vlastně dost proto, aby nejlepší hodnoty reformační tradice a zároveň sekulárního humanismu (urychleného příchodem reformace) integroval, nebo alespoň otevřel cestu k takové integraci, která podle mého názoru má být spíše záležitostí změny mentality (odvahou lásky překonat vzájemné předsudky a respektovat specifiku druhého) než úsilím ochudit pestrost a bohatost křesťanské tradice jakýmkoliv „zglajchšaltováním“.
Někdy si kladu otázku, kdyby se protestantismus odvážil realizovat své vlastní „II. Vaticanum“ (podobnou sebereflexi a otevřenost zas naopak pro hodnoty latinské tradice), zda by to dokázal bez ztráty vlastní identity.
Tomáš Halík, teolog, vysokoškolský profesor



V pohledu zpět až kamsi do dětství si uvědomuju, že má první ekumenická reflexe vedla přes J. S. Bacha. Tehdy, někdy v pubertě, když jsem poprvé zkoušel hrát na varhany Bachova dokonalá díla a užasl (bylo to ještě před koncilem), proč Bůh svěřil tak závratný dar protestantovi a ne katolíkovi. A odtud už není daleko k myšlence: Když Boží přízeň je na všechny strany tak velkorysá, měl bych i já odbourat v srdci různé bariéry odstupu a výhrad vůči křesťanům jiného vyznání. I dnes si uvědomuji, že hudba, umění a vůbec kultura je nádherné pole pro ekumenické sdílení a zakoušení darů Ducha. Ona věta: „Co můžeme dělat společně, nedělejme sami,“ se jistě vztahuje na řadu dalších oblastí: charitativní služba potřebným, vzájemné sebepoznávání, „výměna darů“ na všech úrovních, i vděčnost za přátelství, která také mne trvale obohacují a pojí s bratřími různých církví. Rovněž mi imponuje pozornost reformační tradice k Božímu slovu i jejich vyspělé kazatelství. Vícekrát jsem kázal při evangelické bohoslužbě a vždy mě překvapila ona „zpětná vazba“, živý dialog a reakce na kázání po skončení bohoslužby, což v naší tradici zdaleka tak živé není. I při společné ekumenické modlitbě cítím zcela zvláštní blízkost Pána a výjimečnost toho, co nás spojuje. Myslím, že je důležité si všímat toho, co se našim bratřím v jiných církvích daří dělat dobrého a mít z toho poctivou radost, nikoli žárlit, zpochybňovat nebo závidět. Tato „přejícnost“ a vzájemná inspirace je jistě dobrým znamením na cestě k jednotě. Jedním z radostných zážitků byl pro mne dopis od bratří evangelíků, že převzali do nové podoby svého zpěvníku čtyři písně z nové tvorby v katolickém Kancionálu. Jde jistě z jejich strany o krásný ekumenický krok.
Naopak, co je nebezpečím, je překotná a zjednodušující snaha se sjednotit i za cenu nevyjasněných a podstatných rozdílů ve věrouce a v liturgii. Tehdy, byť v dobré vůli, se oslabuje naše vnitřní pravdivost a ohrožuje plnost víry.
Josef Hrdlička, biskup



Tradice reformačního křesťanství je široký proud, z něhož mě oslovují mnohé pozitivní věci, které bych samozřejmě velmi rád viděl i v katolické církvi, zvláště ve vlastní diecézi.
1. Všem společná je úcta k Písmu, práce s ním a jeho znalost i u prostých věřících; u nás se na mnoha místech též rozvíjí, bohužel to dosud není všeobecná záležitost. Díky především českobratrské církvi evangelické máme již tak dlouho ekumenický překlad Bible!
2. U mnoha svobodných církví (tedy těch, do kterých, zhruba řečeno, se vstupuje z vlastního rozhodnutí, nikoliv křtem dětí a nemluvňat; nejsou to tedy církve tzv. lidové, jež jsou „masovějšího“ charakteru), které jsou u nás početně poměrně malé, ale zato živé, dobře funguje nedělní škola, někdy nejen pro mládež, ale i pro dospělé. To bychom u nás moc potřebovali doširoka zavést, zatím jsou to však pouze nesmělé pokusy.
3. Především u svobodných církví existují živá a soudržná společenství; kéž by byla ve všech církvích i ve všech našich farnostech!
4. Domnívám se a odhaduji, že z protestantských církví je – ve srovnání s námi – relativně (tj. na počet věřících) větší počet lidí, kteří se angažují v politice a veřejném životě jako uvědomělí křesťané. To svědčí o dobré výchově k odpovědnosti za společnost.
Jistě by se dala najít i další pozitiva, ale tato mi připadala nejdůležitější. František Radkovský, biskup, delegát ČBK pro ekumenismus



V činnosti svých evangelických bratří a sester osobně oceňuji všechny živé – právě zde a nyní oživující – a přitom hluboce tradiční neboli obecně křesťanské prvky: misionářskou práci (zejména mezi nejpotřebnějšími národy), charismatické aktivity (skutečné uzdravování nemocných aj.) a ekumenickou spiritualitu (vyzařující především z jedinečného společenství v Taizé). Domnívám se, že naše společná budoucnost může vyrůst – a vyrůstá – právě jen ze silných biofilních kořenů, napájených duchem evangelia.
Jolana Poláková, filozofka, redaktorka Teologických textů



Z dětství mi uvízlo v paměti, jak jsme se na sebe navzájem dívali s ostychem a nedůvěrou, když nás na obecné škole rozdělovali k vyučování náboženství do různých místností podle vyznání. Dnes se v naší nábožensky lhostejné nebo nevěřící společnosti setkávám s evangelickými bratry a sestrami radostně, jako když v cizině narazím na krajana mluvícího česky. Máme přece pětadevadesát procent toho, co věříme, společné, proč bychom měli hovořit stále jen o tom, co nás rozděluje? Povzbuzuje mě, jak se dobře vyznají v Písmu a jak se snaží podle toho žít. Vždycky jsme si navzájem povzbuzením a posilou.
Ludvík Armbruster, teolog, děkan KTF UK



Především bych ráda zmínila výbornou spolupráci mezi křesťany z různých církví, kteří se podílejí na vysílání Radia Proglas. Podařilo se vytvořit společenství lidí, schopných skutečně se domluvit a vzájemně se přijímat, přátelsky a bez předsudků. V tradici reformačního křesťanství je jistě mnoho věcí, které mi mohou imponovat, i takových, které hledím sdílet, mé rodinné kořeny jsou ostatně katolické i luterské. Jedná se hlavně o úctu k Písmu a snahu dobře je znát a velmi často se k němu uchylovat. V posledních desetiletích mne mimořádně zaujalo duchovní bohatství komunity v Taizé, jistě jednoho z nejlahodnějších plodů vstřícných myslí soudobého protestantismu. Vidím dosud mírnou a soucitnou tvář bratra Rogera a vím, že na něj s láskou vzpomínají miliony věřících rozličných denominací i lidí dobré vůle z celého světa. Doufám, že se nám všem podaří přijít do jednoho nebe.
Marie Blažková, redaktorka Radia Proglas



Myslím, že s odstupem je možné říci, že reformační křesťanství v křesťanské tradici Západu rozvinulo to, co bylo důležité pro dobu, kdy byli křtěni zvláště dospělí katechumeni. Svým důrazem na individuální rovinu života z víry ne- dovolila reformace zapomenout na tzv. vyznavačský charakter křesťanského života a udržela tak plamen Ducha pro adresné hlásání evangelia, které dnes nahrazuje všeobecné misie pohanských národů.
Adolf Pintíř, děkan katedrály sv. Mikuláše v Českých Budějovicích




Křesťané reformační tradice rozhodně předčí většinu katolíků ve znalosti Písma. Obsahová i hudební úroveň většiny písní zpívaných při bohoslužbách je vysoká a hudební kultura věřících vyšší než v katolických kostelích. Rovněž stojí za pozornost schopnost formulovat vlastními slovy pronášené modlitby, což je v katolických farnostech pořád ještě v plenkách. Zkušenost všeobecného kněžství nachází svou konkrétní podobu v intenzivnějším zapojení věřících do činností sboru. Mají zažitější vědomí spoluodpovědnosti za sborovou tvář a též širší prostor pro spolurozhodování o sborovém životě a duchovním i pastoračním směřování. Teologie místní církevní obce je propracovanější, ale především realizovaná v konkrétních projevech sboru. U nás jsou vyznavači reformační tradice početně v menšině ve srovnání s počtem katolických věřících. Staletá zkušenost být menšinou – podmíněná historickými okolnostmi našich národních dějin – utvářela mentalitu věřících a v současnosti může být dobrou průpravou pro změněné duchovní, společenské i kulturní klima, které je v naší vlasti křesťanství dost vzdálené. Pluralita a trh duchovních nabídek přináší katolíkům nejednou bolení hlavy, protože v nich stále přežívá povědomí, že jejich počet jim zaručuje jisté místo na výsluní duchovních lákadel. Menšinová mentalita přes všechna nebezpečí sektářství dává šanci odhadovat střízlivě a věcně své možnosti. Jednoduchost bohoslužebného projevu je účinnou obranou proti vyprázdněnému ritualismu a upadlým jevům pokleslé lidové zbožnosti.
Zaznamenal jsem velmi skicovitě jen to, co pokládám za obohacení pro svůj duchovní obzor. Pomlčel jsem ovšem v duchu kladené otázky o tom, co v reformační tradici vidím jako problematické a nedotažené.
Václav Malý, biskup    



Co mi imponuje a co mě obohacuje? Teologicky nic. Vidím to stejně, jako kdysi James Joyce: když vystoupil z katolické církve, jedna paní mu blahopřála, že se stal protestantem. On jí však odpověděl: „Drahá paní, ztratil jsem svou víru, ale nikoli svůj rozum!“
Zato společensky a politicky hodně. Reformační křesťanství a jeho vyznavači přinesli milionům lidí v mnoha do té doby bezútěšných koutech světa naději, úlevu, lidskost, pomoc, vzdělání a svobodu. Protestantští křesťané, řídící se svým svědomím, jsou jako celek jedni z nejhodnějších lidí světa; a poněvadž jsou si vědomi hodnoty každého jednotlivce před Bohem a jeho svědomí, byli a jsou sílou svobody, lidskosti a šlechetnosti. Byli to právě protestantští křesťané, kdo v západním světě vedli zápas proti otroctví, a jsou to protestantští křesťané, kdo jsou i dnes v prvních liniích zápasů za náboženskou svobodu a svobodu svědomí ve světě. Protestantští křesťané, kteří neliberalizovali svou věrouku a své církve, ovšem. Ty protestantské církve, které se zliberalizovaly, kolabují. Pokud mluvím o protestantských křesťanech jako pozitivně transformující síle ve světě, mám na mysli protestanty, kteří si svou původní věrouku a mravouku zachovali; kteří jsou tudíž tzv. konzervativními či evangelikálními protestanty. Kolaps hlavních protestantských církví je jedním z nejsmutnějších fenoménů dneška. Co nestojí na pevných základech, neudrží se.
Roman Joch, ředitel Občanského institutu



Za mých časů nám byla v hodinách náboženství představována víra jako soustava pouček a tvrzení, jejichž abstraktní formulace provokovaly k naivnímu nebo nejapnému dohadování s trpělivými katechety. Nepamatuji však, že by někomu z nás pomohly zahlédnout jádro křesťanství v jeho živé a naléhavé podobě. Teprve na fakultě jsem poznal učitele (ze známé evangelické rodiny), který mě trochu seznámil s prostředím, kde – jak se mi zdálo – Písmo oslovovalo osobně a velmi konkrétně. Často si na to vzpomínám při četbě skvělých výkladů a promluv prof. Jana Hellera. Dnes bych svou „protestantskou“ zkušenost z protektorátních dob shrnul asi tak, že katolík tradičního střihu deleguje svou víru na církev, která je mu prostředníkem a garantem všech darů. Zároveň se tím ovšem částečně zříká vlastní odpovědnosti, vyvléká se z vlastního nasazení. Dokonce snad s klidným svědomím, že lze vyjít i s vlažnější, „zástupnou“ podobou křesťanství? Nechci zobecňovat, i silný a lahodný nápoj pelyňkem zhořkne a ostrý meč se časem otupí. A na druhé straně – ani u nás přece nikdo kněžím nebrání vykládat Písmo z jeho živého jádra, nikdo nepřikazuje vysušovat je omíláním zbožných pouček. Rozhodně mi však ve světě, jemuž se tolik nedostává křesťanů, připadá až sektářské a rozmařilé čímkoli pocitově zatěžovat bratrský vztah k protestantským souvěrcům, byť by to měl být jen nevyslovený přívlastek „odloučení“.
Karel Kraus, dramaturg



V současném spektru reformačního křesťanství (jak ho mám možnost poznávat) mě dnes asi nejvíc oslovuje autenticita života z víry, kterou vidím u řady křesťanů evangelikálního zaměření. Jasné rozhodnutí se pro Krista, které vyúsťuje jak do modlitby, citlivosti pro bližního a svědectví slovem i životem, tak i do studia a intelektuální práce, je pro mě velmi často vzorem pro můj osobní život. Dlouho jsem se domníval, že evangelikální křesťané jsou jednoduše řečeno spíše „emočně se projevujícími protestanty“ narozdíl od klasických reformačních církví, které jsou spíše „rozumově založené“. U řady lidí především z Církve bratrské, které jsem měl tu čest poznat, jsem ale nalezl mnohem více, než jsem z logiky takového schématu očekával. Podobnou zkušenost jsem udělal i u některých evangelikálních křesťanů z USA. Přestože jsem mezi členy těchto církví (popravdě řečeno) narazil i na nejednoho hlupáka, pozitivní dojmy z mnoha skvělých lidí a příkladných křesťanů v mé mysli jednoznačně převažují. Před časem jsem četl zamyšlení jednoho katolíka – bývalého amerického evangelikála. Končil povzdechem ve smyslu:
„Plnost pravdy jsem našel v katolické církvi. Ale nechápu, proč my katolíci neumíme žít tak autenticky a svědčit o Kristu s takovou samozřejmostí, když je naše ekleziologie oproti teologii evangelikálních protestantů mnohem lepším východiskem.“ Tuto otázku si často kladu i já.
Tomáš Machula, filozof, vysokoškolský pedagog



Vzhledem k tomu, že se zajímám hlavně o teologickou podstatu církve, od Písma přes Tradici, tak si na základě dosavadního hledání troufám tvrdit, že reformační křesťanská tradice má ještě velkou budoucnost. Je podle mě nezbytná pro správné chápání církve jako univerzální „svátosti spásy“, jak ji představil Druhý vatikánský koncil. Víc k tomu nedodám, protože to bez vysvětlení souvislostí nejde. Snad jen to, že jak katolická, tak protestantská tradice musí respektovat jednu důležitou zásadu ekumenismu. Uvedu ji tak, jak si ji pamatuju od jednoho belgického profesora, uznávaného odborníka na ekumenismus: „Křesťanské církve se nemají srovnávat mezi sebou, ale s Ježíšem Kristem. Nemají se přibližovat k sobě, ale k Ježíši Kristu. Každá podle své tradice. On je pak přiblíží k sobě. To je ekumenismus.“
Jiří Kaňa, farář v Blansku Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay