26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Křesťan v demokracii a demokracie v církvi

15. 6. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/25 Michael Florian, 15.6.2011, Autor: Pavel Ambros

Příloha: Perspektivy

Dialog, nebo odmítnutí dialogu v církvi? Jak máme vlastně v církvi mezi sebou vycházet? Pro některé německé katolíky je drásající otázkou napětí mezi vatikánským centrem a místní církví, mezi duchovními a laiky, Římem a teology, muži a ženami v církvi. Napomáhá církev člověku, který chce sám sebe chápat v soukromém i veřejném životě jako dospělou bytost? Nejedná se s ním jako s někým, kdo musí být stále veden a poučován? A může něco v církvi ovlivnit? Může být církev přitažlivá pro člověka, který si dnes nade vše cení svobody, dospělého uvažování a sdílení spoluodpovědnosti? A čím může přitahovat v komunistické Číně, mezi Indiány uprostřed války drogových kartelů, mezi troskami křesťanských chrámů v Egyptě nebo mezi bruselskými byrokraty? Pro křesťana jsou to klíčové otázky, setkává-li se s požadavkem vést praktický život víry.

Dobré vztahy mezi pokřtěnými jsou samozřejmě tématem důležitým. Spolupatřičnost a pospolitost je známkou ryzosti křesťanského života. Odráží ono biblické: „Mistře, je dobře, že jsme tady…“ (Mk 9,5). Jak se ale má tak vysoký ideál projevit ve strukturách a právním uspořádání církve? To musíme opětovně promýšlet – od začátku a do hloubky. Obrácení jednotlivce je nesrovnatelně důležitější než pouhá administrativní změna institucí. Ale ani fungování institucí není tématem zanedbatelným. Nastoluje například otázku, jak a proč je podpoříme svými financemi. A v demokracii přece jde také o jejich redistribuci…

Loajalita nestačí

Otázka demokracie v církvi (nepředstavujme si jen tu naši nemocnou, nezralou a zraněnou demokracii) je především otázkou veřejného mínění v církvi. Politologové k tomu patrně nemají mnoho co říci. Oni totiž otázku demokratických mechanismů v církevních institucích posuzují, většinou aniž počítají s tím, co církev ve skutečnosti znamená v očích víry. Nicméně mají nám spolu s filozofy ledasco říci, co se týče řízení věcí veřejných, fungování demokracie, myšlení, rozhodování a jednání svobodných občanů (včetně křesťanů) v takovém politickém řádu a vládnutí, které se odvolávají na vládu lidu, případně – které mají podobu diktatury. Jinak řečeno: Za jakých okolností například dovolíme, aby stát kvůli placení daní kontroloval naše účty nebo zasahoval do výchovy našich dětí? Kdo je k tomu oprávněn a kdy? Avšak společné přemýšlení, rozhodování a jednání v církvi je odvozeno z jiné moci: z podílu na darech Ducha. Různost obdarování vede každého pokřtěného ke svobodě, která se projevuje v různosti rozhodnutí pro velké Boží věci. „Kde je duch Páně, tam je svoboda…“ (2 Kor 2,17). Mravní základ svobody a spoluodpovědnosti není jen výdobytkem euro-americké civilizace a západní demokracie, ale je i součástí praktického života každého křesťana. V demokracii je svoboda omezena povinnou loajalitou k mínění většiny, která vzápětí určuje možnou míru menšinových projevů. V církvi je omezena autoritou, která střeží neporušenost a celistvost zjeveného, nám lidem darovaného poznání. Role autority v církvi spočívá v jediném: umožnit Boží život v člověku za podmínek, jež sama změnit nemůže – ona je musí chránit. Loajalita v církvi nestačí, vyžaduje se poslušnost vůči slovům Písma, tradici a vlastnímu svědomí v souladu s ostatními a v respektu k rozumu osvícenému vírou.

Dva typy demokracie

Z demokracie občas míváme smíšené pocity. Polští dělníci sdružení v odborovém hnutí Solidarita našli v podpoře katolické církve formu, jak navenek demokraticky projevit oprávněné požadavky sociální spravedlnosti. Mimořádně odvážné kázání Jana Pavla II. v Chile v roce 1987 se stalo podnětem k pádu Pinochetovy diktatury. Naproti tomu se staly tisíce křesťanů mučedníky ve jménu „demokratických“ revolucí, stačí jen připomenout hrůzy španělské občanské války. Dodnes si mnozí vzpomínají na šok z návštěvy Západu v roce 1968, když se stali svědky pouličních studentských bouří a projevů „přímé demokracie“, tj. ničivého ikonoklasmu, skupinové (z)vů- le „zdola“ a masivní kritiky autorit a institucí. Navzdory výstřelkům tohoto období církev pokračovala v reformách. Většinou správných a nutných. Již nemáme přímou zkušenost s životem církve před koncilem, proto si jej můžeme vykreslovat falešnými barvami. Zkušenost člověka dvacátého století se pohybovala mezi dvěma typy demokracie: ta francouzská byla založena na ideologii sebeurčení lidu; demokracie německých křesťanských demokratů zase na společenské smlouvě o nedotknutelnosti lidských a sociálních práv. Sledujeme-li vyjádření učitelského úřadu k demokracii, musíme vždy nejprve rozlišit, na jaký typ demokracie reaguje. Křesťan, ať už žije ve zdravé, nebo zkorumpované demokracii, musí být křesťansky statečný jako občan, zaměstnanec, podnikatel, volič, volený reprezentant, člen církve atd. Odstranit zkorumpované představitele pomocí voleb se vždy nepodaří. Ani prosazování zákonnosti a svobodné vyjadřování vlastního přesvědčení se neděje automaticky. Fungování státu a veřejná kontrola moci je garantována lidmi, kteří by na sebe měli klást nemalé etické nároky. Také si však hledí svých spolustraníků, s nimiž sdílejí politické, ekonomické a mocenské zájmy. Nelze u nich přehlížet „lumpárny“ v duchu hesla: „Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“ Bez jednotlivců a skupin, schopných výchovou uchovávat a předávat podobné pevné vnitřní postoje, nebude moci liberální demokracie trvale existovat.

Ohniska napětí?

Klasický model demokratických struktur v církvi vyjádřil Joseph Ratzinger slovy: „Církevní učitel Cyprián z jedné strany důrazně hovoří o tom, co se projevovalo v pozdějších dějinách: nic nedělejte bez biskupa. Požadavek veřejnosti a jednoty místní církve v čele s biskupem vyvrcholil zápasem proti volbám ve společenství a vytváření skupin. Ale týž Cyprián se stejnou přesvědčivostí svým kněžím vysvětluje: nic nedělejte bez vzájemné porady. A podobně ještě připojil: nic nedělejte bez souhlasu lidu. V těchto třech formách spolupráce křesťanského společenství spočívá klasický model církevní demokracie. Vyrůstá z povahy církve. Nevzniká tím, že jsou demokratické modely uměle přejímány do uspořádání církve. Proto odpovídá zvláštním požadavkům její podstaty.“ Když přeneseme tento klasický model do naší praxe, je hned patrné, že požadavky Druhého vatikánského koncilu po změnách v církvi nelze vysvětlovat jako právo na svévolné hledání vlastních cest. Ani nemůžeme vše zastřešit slepou poslušností vůči rozhodnutím církevní autority. Mezi těmito dvěma póly (nic nedělejte bez biskupa a nic nedělejte bez souhlasu lidu) je vždy napětí. Církevní autorita, která nezohledňuje srdce, myšlení a jednání Božího lidu, zatemňuje vlastní povahu katolicity církve. Boží lid, který přestane vnímat autoritu církve jako Bohem danou pomoc, se sám brzy stává vůči Božímu vedení zaslepeným. Ztrácí schopnost vidět známky pravé křesťanské svobody. Proto církev není a nikdy ani nebude parlamentní demokracií, nemůže být určována svobodnou volbou všeho lidu jako projevem politické suverenity jednat svým vlastním jménem. V demokracii je kontrola uskutečňována změnami, k nimž dochází volbou. Riziko omylu je zřejmé. Papež však disponuje mocí, která zahrnuje vedení celé církve, a může ji svobodně vykonávat. Proti výnosu papeže se nelze odvolat ani podat stížnost. Zde nejde o jeho pověření celou církví k takovýmto nezvratným krokům, které se mohou jednotlivému katolíkovi jevit jako nesprávné a nespravedlivé. Je to právě víra, která v jeho jednání vidí zosobnění neomylnosti celé církve, darované Bohem. Je to táž víra, která nás ujišťuje, že v gestech rozhřešení církev zprostředkovává úplné odpuštění hříchů. Věřící nechápe svobodný akt víry jako oběť rozumu, nýbrž jako poslušnost rozumu vůči Pravdě.

Duch důležitější než struktury

Platí však i onen třetí princip, jenž je rozvinut v kultuře širokých konzultací. Lze vypozorovat přímou úměru: čím hlubší jsou konzultace před rozhodnutím, tím opravdovější a osobnější je pak jeho akceptace ze strany věřících. Duch je důležitější než samotné struktury cír- kve. Kde ochladne láska, rozmáhá se nedorozumění, strach a zákonictví. Tato smrtelná spirála ničí tolik potřebné veřejné mínění v církvi, které svou formuli nachází v ustanovení církevního zákona: „Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.“ (CIC 212, § 3). Je tomu tak proto, aby církvi nebylo odňato prorocké obdarování. Život a poslání církve se totiž nevyčerpává jen těmi činnostmi, které jsou předvídatelné. Veřejné mínění chrání v církvi závislost lidského jednání na Božím autorství. Autorita církve má sloužit jejím nositelům k tomu, aby skýtali orientaci v životě sjednocujícím člověka s Bohem. Z tohoto hlediska je církev privilegovaným místem rozvíjení tvořivé síly svobody. Sílu dobra si křesťan vysvětluje jako naplnění své svobody a zároveň naplnění Boží činnosti ve světě. Bez Boha nejsme schopni konat dobro. Svoboda křesťana je příležitostí společného života Boha a člověka ve světě. A ten je plodně možný – byť za cenu odříkání – jak v nedokonalé demokracii, tak i v nedokonalosti církve.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou