Křesťan v civilizaci tlačítka

Vydání: 2007/46 Česká kina po 100 letech, 13.11.2007

Příloha: Perspektivy

To je ale nadělení! Známá americká televizní moderátorka Mika Brzezinská před nějakým časem odmítla uvést na začátku ranních zpráv informaci, že Paris Hiltonová byla propuštěna z vězení. Pro řadu stanic se z této události stal skutečný „trhák“. Rozumím motivům moderátorky. Trapné postelové a jiné historky si opravdu nezaslouží pozornost světových médií. Nicméně jak výše zmíněná hollywoodská hvězda, tak i další interpreti a interpretky populárních písní, včetně různých sportovců, se stali součástí dnešního Olympu. Hvězdy, hvězdičky, kometky a meteority showbyznysu vytvářejí pomocí médií mytologii současného světa a stávají se mírou životního štěstí a úspěchu.

Tváří v tvář záplavě podobných informací se křesťan často cítí bezradný. Jak se má v současném světě prosadit s pravdou evangelia? Že by nebyla dostatečně mediální? Taková konfrontace mnohé z nás nejednou paralyzuje a přivádí k tomu, abychom skrývali naše náboženské přesvědčení. Případně abychom si osvojovali mentalitu ghetta – uzavírali se v tom, co s jistotou pokládáme za jedině křesťanské, katolické, církevní. S tímto postojem je často spojeno i hledání nepřátel ve vlastních řadách. Takový křesťan se pak stává unaveným rytířem, který by však neměl v ruce třímat jenom meč či štít – ale také ovladače různých aparátů.

Tlačítko a jeho království
Dnešní pop-kultura se rozvíjí v civilizaci, kterou někteří filozofové označují jako „civilizaci tlačítka“. Všechno je podřízeno naší vůli, každý aparát má ten jeden důležitý vypínač, který je důkazem naší moci. Mačkáme tlačítka a různé mechanismy vzápětí realizují naši vůli. Naše trpělivost se redukuje na časový interval mezi zmáčknutím knoflíku a uskutečněním našeho záměru. To je také příčinou toho, že všechno, s čím se člověk v životě setkává, musí být nejen užitečné, nýbrž i efektivní. Stejné nároky uplatňujeme i na naše vztahy k druhým lidem.
Určitě si kdekdo z nás už všiml, že když náhodou potká nějakého známého, zmocní se ho nervozita, zaujímá-li příliš dlouho roli pasivního posluchače. Rozhovor má být přece v prvé řadě efektivní – stručná informace, pár pozdravů, milých slůvek a sbohem. Uživatel tlačítka vždy počítá s možností vypnout zařízení, které v daném okamžiku není potřebné. Ale člověk se přece nedá jen tak snadno vypnout. Nic se neděje, naslouchá-li pokorně, co se mu uživatel tlačítka snaží sdělit, ale horší je, odváží--li se sám něco tlumočit a očekává, že mu bude nasloucháno.
Neschopnost uživatele tlačítka naslouchat druhým je příznakem jeho invalidity. Vede ke ztrátě schopnosti komunikovat s druhými lidmi, ale stejně tak i k problémům v duchovním životě – modlitba, svátosti... Pána Boha také nemůžeme zapínat nebo vypínat, jak se nám zachce. Když k nám Hospodin promlouvá skrze svědomí a skrze své slovo, nejen že nám říká, jak bychom si měli v životě počínat, nýbrž ještě chce, abychom poslouchali i věci, které ne vždy lahodí našemu sluchu. A my, uživatelé tlačítek, i kdybychom mu chtěli naslouchat, často nevíme, jak to udělat.
Stále víc a víc se naše každodenní komunikace redukuje na SMS zprávy či telefonáty. Vzniká tak pocit blízkosti (neboť v tuto chvíli mohu mluvit s kýmkoliv, kdo mě napadne, kdekoliv na zeměkouli), ale tento dojem bývá většinou klamný. Proto mají naši současníci stále větší problémy v komunikaci týkající se těch nejdůležitějších otázek lidského života.
Rychlost a snadnost komunikace, stejně jako sklon posuzovat naše bližní podle kritérií hvězd showbyznysu, způsobuje, že v našich rozhovorech většinou jen „kloužeme po povrchu“. Všímáme si toho, jak je náš partner oblečený, jakou používá kosmetiku, ale většinou nedokážeme říct, co právě prožívá a jaké problémy ve svém životě řeší. Nic o něm nevíme. Člověk je vnímán jako televizor nebo počítač: sděluje-li právě něco zajímavého, zůstáváme v jeho přítomnosti, pokud však jeho sdělení zajímavé není, použijeme tlačítko a měníme program nebo web stránku. Týká-li se to známého, kterého potkáváme na procházce se psem, je to trapné. Přestáváme-li komunikovat s osobami nejbližšími, je to tragické. A vnímáme-li Pána Boha jen jako nudného patrona, je to strašlivé.

Hledání blízkosti
Moc tlačítka ale zcela nevytěsňuje touhu po lidské blízkosti. Představu o ní ovšem silně ovlivňují životní mýty hvězd showbyznysu. Musí to být především superpocit, chemie, magie, skvělá atmosféra... Důležitá je tělesná blízkost a psychické uvolnění, vyjádřené konstatováním: „Cítíme se spolu báječně.“ A potom velké zklamání, protože pocity zmizely a vrátily se každodenní starosti. Atmosféra vyprchala.
Avšak nejenom druzí by měli být „báječní“ vůči mně, oni mají podobné požadavky i vůči mně. Nutnost být stále atraktivní v kontaktech s druhými vede člověka k neustálé kontrole, stálému srovnávání se s ostatními. Musím se rozvíjet stejně jako oni, ne-li ještě intenzivněji. Nejlépe se to ukazuje už na výchově dětí: musí se učit anglicky a francouzsky, jezdit na koni, šermovat, tančit, orientovat se ve světě biologie i literatury... Dnešní kultura staví člověka do středu veškerého dění. On má být tím, kdo o všem rozhoduje. A velice často takový postoj zaujímá i vůči Pánu Bohu. Ten má člověku nanejvýš pomáhat, aby byl úspěšný. Vztah k němu se stává pouze jednou z linií osobního rozvoje, a to pouze podpůrnou.
Všestranně se realizující člověk, opravdový uživatel tlačítka, i když vybavený nejmodernějšími pomůckami elektronického kontaktu, znalostmi cizích jazyků, možnostmi snadno se pohybovat po celém světě, se dost často cítí osamocený a vyobcovaný. A stále častěji slyšíme o tragických událostech na středních školách, kde vedle původců nějakého otřesného zla stáli rovněž němí a naprosto pasivní svědkové, jimž byly osudy trpících osob zcela lhostejné. Na jedné straně vidíme osamocenost obětí, na druhé straně pak netečnost těch, kteří jsou svědky konaného zla. Tady nestačí zmáčknout to správné tlačítko příslušného zařízení. To je totiž třeba najít ve svém vlastním nitru. Pocity osamocenosti a vyobcování často vedou k tomu, že se lidé uzavírají sami v sobě, ale mohou se stát také impulzem k hledání cesty ke světlu a objevování pravdy, že žádný člověk není opuštěný ostrov. Samota se v takovém okamžiku může stát výzvou k hledání hlubšího vztahu k Bohu.

Úsilí víry
Také křesťanství má zájem na tom, aby člověk byl úspěšný, avšak míra úspěchu, kterou nabízí, je úplně jiná. Předpokládá totiž model do výšky se zužující spirály: ano, člověk by se měl po všech stránkách rozvíjet, ale tak, aby se víc a víc přibližoval k centrální ose, kterou je vztah ke Kristu. Stává se však, že se od Krista očekává pouze psychické a duchovní pohodlí: Evangelium má stvrzovat hodnotu člověka, jeho význam v Božích očích. Současně ale člověk nechce slyšet o nárocích, nepotřebuje rady, pouze požaduje pomoc při řešení svých problémů. Pán Bůh miluje člověka, ale také ukazuje pravdu o životě, ukazuje cestu, jak prolomit odcizení a samotu. Musíme přitom však kráčet po cestě, kterou on nám ukázal, nikoliv mačkat jedno z tlačítek, které máme vždy na dosah ruky.
Někteří lidé by totiž rádi přijímali nároky křesťanství tak, jako se bere auto na leasing: „Tak dobře, otče, zkusím to, snad mi to bude vyhovovat.“ Na to musím odpovědět: „Pomalu! Evangelium není automobil. To si nemůžete vzít na leasing a za půl roku nebo za dva ho někde odstavit, poněvadž už nesplňuje vaše požadavky. Musíte si zvolit a jednou provždy se rozhodnout pro život s Kristem!“
Často taky lidé od náboženství očekávají nějaký terapeutický efekt: „To byla skvělá zpověď, cítím se teď mnohem líp.“ Duchovní zkušenost ale nelze poměřovat jen intenzitou vlastních emocí. Příjemné pocity mohou být totiž podmíněny řadou rozmanitých podnětů, například vypitím dobré kávy nebo zvýšeným atmosférickým tlakem. A už vůbec nemusejí mít nic společného s autentickou zkušeností Boží blízkosti.
Duchovní zkušenost potřebuje doplnění ze strany víry, jinak bychom zůstávali jen na úrovni čirého sentimentalismu, což se často bohužel děje: „Víte, otče, já Boží přítomnost necítím tady v kostele, půjdu raději někam na kopec, tam ji snad pocítím.“ A co když bude pršet a jeho přítomnost tam taky nepocítím, kam půjdu potom? Tady se setkáváme s dalším rozměrem současné kultury – všeobjímající subjektivizací našich tužeb a pocitů.
Ale vždyť ani Kristus, když visel na kříži, neměl dobré pocity, a právě tehdy byl nejblíže Otci. Také otec Pio, který snášel mnohá utrpení, nebyl pořád radostný a plný vřelých pocitů, ale každodenně na sebe bral úsilí víry. A tu nelze ztotožňovat s momentálními pocity a dojmy.

Samaritánský model blízkosti
V duchovním životě se málokdy stává, že se nějaký problém vyřeší v jedné jediné chvíli. Duchovní život je určité itinerarium, cesta – plná námahy a těžkostí. Otec Pio říkal, že lidé se k Bohu přibližují různým tempem: jedni jdou pěšky, jiní jedou vlakem. Důležité ale je, aby se všichni drželi určeného směru. Samozřejmě, že existují i nenadálá obrácení, pak ale následuje všední, každodenní námaha, prostá jak růženec odříkávaný po dlouhé celodenní práci, jako gesto trpělivosti projevené vůči manželovi, manželce nebo dítěti. Křesťan, který takto prožívá radosti i starosti všedního dne, není a nemůže být na své pouti k Bohu izolovaný od dnešní kultury. Měl by v ní vidět stopy Boží přítomnosti, tudíž měl by být pozorný a odvážný. Především by měl ale pěstovat přátelské vztahy a vytvářet společenství. Dnešní doba potřebuje charisma setkávání, aby se lidé mohli setkávat ve skupinkách Božích přátel, kteří se vzájemně podporují modlitbou, přítomností, pomocí nebo dobrým slovem. A je dobré, učí-li se společně objevovat i to, co je hodnotné právě v dnešní pop-kultuře.
Myslím, že atmosféra blízkosti opírající se o vzájemné přátelství, ale i přátelství s Bohem prožívané v modlitbě, v naslouchání Božímu slovu, v společném slavení eucharistie, bude přitahovat i druhé. Dnešní křesťané by totiž měli prolamovat odcizení a samotu, které doléhají i na mnohé z nich.
Jenže křesťanství chápe blízkost trochu jinak. Ukazuje to Kristus v podobenství o milosrdném Samaritánovi: Člověk, kterého lupiči zbili, okradli a nechali polomrtvého ležet u cesty, nebyl určitě ani v pohodě, ani milý, a kontakt s ním dozajista nevyvolával skvělé pocity. Kněz i levita ho proto obešli. Pouze Samaritán v něm spatřil člověka, spatřil v něm někoho, kdo potřebuje pomoc. Právě v tom spočívá pravdivé prožívání blízkosti: v objevení důstojnosti člověka, nalezení vztahu k někomu, koho musím potkat, komu mám co nabídnout.
Piotr J. śliwiński OFMCap
Autor (nar. 1963) je vicerektorem Vyššího duchovního semináře otců kapucínů v Krakově, šéfredaktorem revue Studia Laurentiana, zakladatelem Školy pro zpovědníky a doktorem filozofie. Věnuje se filozofii kultury, františkánskému myšlení, antropologii města a studiu nových náboženských hnutí. Přeložil jš. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay