Vydání: 2007/37 Jak odpustit, když to nejde?, 11.9.2007, Autor: Kateřina Šťastná

Možná to znáte: někdo vás naštve, ublíží vám – a vy ať se snažíte, jak se chcete, nemůžete mu to zapomenout. Co s tím? Nejen o tomto problému hovoříme s P. Prokopem Siostrzonkem, převorem břevnovského kláštera.

„Vím velmi dobře, kolik lidí zápasí se starými ranami a denně se v nich intenzivně vrtá. A bolí to pak moc, a ještě více! Ať chceme, nebo ne, vždycky se budeme zraňovat. Je proto velkou chybou zůstávat v jakémsi bludném kruhu, v němž si stále znovu navzájem něco vyčítáme,“ říká P. Prokop. Podle něj odpuštění, resp. neodpuštění je jeden z největších a nejčastějších problémů, se kterými se lidé ve zpovědnici svěřují. „Bohužel většina z nás dělá chybu, že se bojí hněvu. Už staří otcové na poušti radili, že vztek je důležitou silou k tomu, abychom se osvobodili od negativních vzpomínek na lidi, kteří nás zranili. Pokud se stále ve svém zranění „babrám“, dávám těm, kteří mi ublížili, nad sebou moc. Hněv je síla, která pomáhá, aby se člověk opět osvobodil. A takto svobodný člověk může být pak schopen odpustit, protože je vnitřně uzdraven.“

CHYBOU JE NELÁSKA
P. Prokop říká, že také v Bibli najdeme „návod“ na odpuštění – například v podobenství o nemilosrdném služebníkovi v Matoušově evangeliu (18,23–35). „Kolikrát jsme už slyšeli ten příběh o člověku, kterému pán odpustil veliký dluh – 10 tisíc hřiven. A tentýž, kterému bylo tolik odpuštěno, nemilosrdně vymáhá na svém spoluslužebníku 100 denárů.“ P. Prokop vysvětluje, že hřivna obnáší 42 kg zlata – 10 tisíc hřiven tedy znamená 420 tun zlata. Příslib služebníkův, že to vrátí, je tedy nereálný. Zatímco 100 denárů, což je výdělek dělníka za sto dní, je pro něj zanedbatelná suma. „Položme si otázku: Byl nemilosrdný služebník odsouzen za nespravedlnost? Ne, protože podle spravedlnosti skutečně měl dostat dluh 100 denárů. Vina nespočívala v nespravedlnosti, ale v nelásce. Proč jej tak tvrdě odsoudil ten, který mu napřed tolik odpustil? Protože nejednal jako jeho pán. Naše viny – to jsou ty tuny zlata, které jsou nám jako dluh škrtnutím pera odpuštěny ve svátosti smíření. Naše vzájemné roztržky – to jsou ty drobné denáry,“ vysvětluje P. Prokop. Zároveň však dodává slova povzbuzení: „Neexistuje společný život, v němž by nedocházelo ke vzájemným půtkám. Není také možné, abychom si nějak navzájem nepřekáželi, nevadili, nerozuměli. Máme však v rukou úžasnou zbraň: odpuštění podobné tomu Otcovu – to znamená být stále připraven k takovému postoji – „490krát“ denně! Odpouštějte si navzájem, jak i Bůh odpustil vám v Kristu (Ef 4,32), stojí v Bibli, a my bychom měli tu možnost využít. Do nebe se nedá jít jinak než společně, zatímco do pekla jde každý sám!“

V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ
Často se tak odpuštění a hněv týká našich nejbližších. Přinášíme domů podráždění z práce, rozladěnost, nebo třeba jen neochotu být k partnerovi či rodinnému příslušníkovi vstřícný – a neshody, roztržky a ublížení jsou hned na světě. K tomu P. Prokop dodává, že v životě se tak často nesetkáváme s lidmi, kteří by nám chtěli dělat skutečně zle. „Mnohdy si je vytvoříme jen ve své obrazotvornosti, protože spolu málo mluvíme a jednání či slova druhých si vyložíme často po svém. A už máme ,nepřekonatelného nepřítele‘.“
Pokud nám však přece jen někdo dělá naschvály, máme mu odpustit i tak? „Křesťan nemusí být nutně otloukánkem,“ říká P. Prokop a popisuje příběh z Janova evangelia, kde se Kristus ohradil proti služebníku, který mu dal políček: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“ (Jan 18,23). Přesto je však naší povinností odpustit i tehdy, když o to nejsme žádáni. „Jako křesťan jsem zavázán jednat jako Otec nebeský. A ten odpouští dříve, než ho prosíme,“ uzavírá P. Prokop.