Vydání: 2005/6 Katolíci a hudba, 31.1.2005, Autor: Libor Mathauser

Rocková hudba a křesťanství – to je a asi ještě nějakou dobu bude určitý problém. Většina příslušníků starší generace rockovou hudbu odmítá a někteří ji skutečně považují za něco ďábelského. Dokonce o tom byly napsány i knihy (např. Chceme jen tvoji duši). Pak je zde ale početná skupina křesťanů (pravda, většinou mladších), kteří se na celou věc dívají jinak, realističtěji.

Zabrousíme-li se do historie, vidíme, že tzv. sakrální (církevní) hudba byla vždy vývojově o něco pozadu za hudbou „světskou“, ale postupně i ona přejímala pravidla a zvyky (tedy výrazové prostředky) hudby světské – ta zase mimochodem podobně postupně přijímala a vstřebávala vlivy hudby lidové! Byly doby, kdy instrumentální hudba do chrámu vůbec nesměla, varhany byly kdysi církevními představiteli dokonce považovány za „ďábelský“ nástroj (v pravoslaví dodnes vládne hudba vokální!). Dnes jsou pro nás varhany doslova symbolem chrámové hudby – při slově varhany se každému hned vybaví kostel, nikoli koncertní sál!

Vnímání uměleckých výrazových prostředků je především záležitostí „kulturní“, společenskou, nikoli teologickou. A podobně je tomu i v hudbě populární. Musíme si uvědomit, že hudba není schopna vyjádřit konkrétní pojmy – např. udělat rozdíl mezi sdělením „pan Novák je hodný člověk“ a „pan Pokorný je hodný člověk“. K tomu potřebuje text! Hudba vyjadřuje a navozuje nálady, pocity - je např. klidná, líbezná, radostná či smutná, nebo dramatická, úderná... A zde jsme u kořene chápání dnešní tzv. „křesťanské“ populární hudby, tedy i té rockové: křesťanský obsah písní je v textech, nikoli v hudbě samé. A proto může vedle sebe klidně existovat kvalitní rocková hudba, která v textu pozitivním způsobem reflektuje křesťanskou zvěst, a kvalitní rocková hudba, která je z úplně „jiného soudku“, která je zcela „světská“, a může být i přímo destruktivní, satanská... Záleží jen na tvůrcích a interpretech, co chtějí sdělit, co chtějí svojí hudbou vyjádřit - to potom do „své“ hudby vkládají! Rozhodující je „duch“ sdělení! Je to v podstatě podobné jako s řečí: písmenka, slova, věty - a teprve ty tvoří obsah, sdělení. I z kazatelny může zaznít spousta „stejných“ slov jako v hanlivém ateistickém pamfletu.

Přiznám se, že sám jsem vyznavačem hudby klasické a rockovou hudbu příliš nemiluji. Kdysi jsem byl dokonce nepřítelem „tvrdé“ rockové křesťanské hudby. Ovšem časem jsem svůj postoj musel změnit! Dovedly mne k tomu zkušenosti s křesťanskou rockovou a metalovou scénou a dnes dokonce tuto hudbu obhajuji! Uvedu jeden příklad za všechny: asi před 20 lety jsem se na jednom křesťanském festivalu v Holandsku setkal s americkou punk-rockovou kapelou Undercover. Její členové byli bývalí, skrze víru vysvobození narkomani! Jako „perličku“ – dokazující, kam až se děti z křesťanských rodin (v reakci na některé poměry vládnoucí v církvích) mohou dostat - uvádím, že zpěvák této kapely byl synem baptistického kazatele! Tenkrát jsem byl šokován, když se na křesťanském festivalu objevili lidé, kteří svým zjevem patřili k typickým „pankáčům“. Mezi účastníky vznikla veliká diskuse a ti konzervativnější tvrdili: „Když se přece někdo znovuzrodí, tak by se to mělo projevit i na jeho zevnějšku!“ Ze všech diskusí nás potom vysvobodilo jejich veřejné večerní vystoupení. Na jeho začátku nám prostými slovy řekli: „Všichni jsme byli na drogách, odsouzeni k bílé smrti, ale poznali jsme Ježíše, který nás vysvobodil. Protože dobře známe bídu punkové komunity, chceme sloužit především těmto lidem - a to předpokládá neměnit zevnějšek. Jinak by nás přece už nepřijali!“ Dozvěděl jsem se, že při jednom jejich koncertu v Americe pro několik tisíc pankáčů zařadili blok křesťanských písní, a potom přidali i osobní svědectví o své víře a vysvobození z drog, a nakonec přítomné vyzvali: „Kdo chcete také změnit svůj život, respektive dovolit Bohu, aby váš život změnil, pojďte sem před pódium a my se za vás budeme modlit.“ K jejich překvapení se jim pod pódiem během další písně shromáždilo na osm set mladých lidí!!!

Tehdy jsem si položil otázku: Jestliže si Pán Bůh může tyto kluky takovým způsobem použít v místě, kde by „talároví“ faráři a kazatelé v kravatách absolutně neuspěli, mám právo je kritizovat a odsuzovat? Od té doby to už nedělám. Vím, že jeden americký misionář si na svoje „crusades“ (velká evangelizační shromáždění) zval rockovou skupinu Petra, protože si byl vědom toho, jak tato hudba na mladé lidi působí. Věděl, že pokud lidé uslyší evangelium i v textech písní této skupiny jakožto „její svědectví“, budou pro evangelium otevřenější! A pro mne osobně bylo vždy příjemným překvapením, když jsem viděl kluky v kožených kalhotách a bundách, jak - než začali na pódiu „řádit“ - udělali před vystoupením v zákulisí kroužek, chytli se za ruce a několik minut se společně modlili.

Také naše křesťanské vydavatelství Rosa mělo a má v nabídce celou řadu rockových (i tvrdších) skupin, převážně amerických nebo britských. A z těch českých bych za všechny jmenoval skupinu Ram Adonai, jejíž členové jsou všichni upřímně věřící a znovuzrození křesťané!

Na závěr ale přece jen jedno varování – a to právě před satanskou rockovou hudbou! Nikdy nevíme, kdy a co všechno na nás při poslechu takové hudby bude „spolupůsobit“. Neměli bychom to tedy podceňovat! Je dobré si opatřit základní informace o hudbě, kterou posloucháme - abychom věděli, o čem vůbec dotyčná kapela zpívá či v jakém duchu se nese její poselství (satanské motivy se často objevují v textech písní, v symbolice kapely, v jejích názorech aj.).Nenechme se oklamat jen povrchním zdáním. Nezapomínejme na text Písma: „...jako vlk v rouše beránčím obchází a hledá, koho by sežral...“

Autor je ředitel hudebního vydavatelství ROSA