Vydání: 2011/9 Václav IV., 23.2.2011, Autor: Jan Paulas

Jeho otec, římský císař Karel IV., je považován za velkého evropského panovníka a jednoho z největších Čechů vůbec. Jako prvorozený syn měl jít v jeho šlépějích, ale to se mu moc nepodařilo. Římský a český král Václav IV., od jehož narození uplyne 26. února 650 let, je vnímán jako rozporuplná postava. S naším předním znalcem jeho života, historikem PETREM Čornejem, se snažíme nahlédnout tohoto panovníka jinak než černobíle.

Být prvorozeným synem římského císaře a být předurčen k převzetí vlády není pro královské dítě asi jednoduchý úděl. Jak ho malý Václav snášel?

Prameny bohužel nedávají na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Víme ovšem, že Karlovo nejbližší okolí, konkrétně pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, vyjádřilo podiv nad korunovací dvouletého dítěte českým králem a nepochybně se pozastavovalo i nad účastí malého hocha při nejrůznějších oficiálních příležitostech. Císař však byl nadšen, že se v pokročilém věku dočkal mužského potomka, a snažil se mu všemožně zajistit a usnadnit postavení v rámci českých i říšských struktur. Podle mínění historika Jiřího Spěváčka vyvolal tento přístup ve Václavovi dojem, že vládnout je docela snadné. Sám si myslím, že tomu bylo poněkud jinak. Povinnost asistovat již v útlém dětství u všemožných ceremoniálů, rituálů a jednání ve Václavovi spíše vzbudila a časem ještě posílila nechuť vůči panovnickým povinnostem.

Karel IV. velmi usiloval o to a nakonec toho i docílil, aby byl mladičký syn Václav zvolen římským králem ještě za jeho panování. Bylo to běžné?

Václavova volba a korunovace římským králem ještě za života panujícího císaře k běžným krokům rozhodně nepatřily a zákonitě vyvolaly vzrušené diskuse. Karla ale musím vzít částečně v ochranu. Dovršil již šedesátku, hlásily se zdravotní potíže, a Václav v roce 1376 dosáhl patnácti let, věku považovaného tehdy – a vlastně i dnes – za hranici právní zletilosti. Stárnoucí císař zkrátka hodlal zabezpečit lucemburské dynastii vládu v Říši a nechtěl riskovat případné turbulence. Prospěch vlastního rodu cenil nade vše.

Václav ale nebyl rodilým diplomatem ani válečníkem, spíše ho lákal jiný svět – knihy, umění, lov…

Václavovou osobní tragédií bylo, že nezdědil, na rozdíl do svého nevlastního bratra Zikmunda, otcův politický talent, přesto se jako nejstarší syn musel ujmout vlády v Českém království i ve Svaté říší římské. Nebyl sám, kdo se s panovnickými úkoly obtížně vyrovnával. Stačí vzpomenout jeho švagra, anglického krále Richarda II., či o století později českého a uherského panovníka Vladislava II. Jagellonského. Byla to situace, z níž se nedalo vymanit, i když se Václav o úniky do světa svých zálib, k nimž patřila například ještě astrologie, po celý život pokoušel.

Byla tato jeho povaha vůbec vhodná pro úkoly, které ho čekaly?

Průběh a výsledek jeho panování mluví jasně, i když složité poměry, v nichž se ocitl, by nedokázal vyřešit ani sebelepší král.

Václav IV. vstupuje na scénu rozpolcené Evropy v době papežského schizmatu. To určitě nebyla jednoduchá situace. Na čí straně stál Václav?

Karel IV. svého nejstaršího syna zavázal, aby stál pevně na straně římského papeže a v žádném případě nepodporoval papeže v Avignonu. Francouzská diplomacie však Václava přiměla k neutralitě, mimo jiné i patřičnou finanční motivací jeho rádců.

Proto tedy nikdy nejel do Říma nechat se od papeže korunovat na císaře, přestože byl k této cestě opakovaně vybízen?

Je pravda, že Václav se nikdy neodhodlal k římské korunovační jízdě, a to nejen kvůli odporu Francie. Římská cesta byla sama o sobě finančně i politicky náročnou záležitostí, kterou později nezvládl ani Václavův rival a římský protikrál Ruprecht Falcký. Povedlo se to až Zikmundovi v květnu 1433, ale jeho italská cesta v době, kdy již papežské schizma bylo minulostí, trvala téměř dva roky!

Jak byste hodnotil Václavou říšskou politiku? Lze říct, kde udělal nějaké zásadní chyby?

Václavově říšské politice se prvních jedenáct let nedá mnoho vytknout. Poté jeho zájem o Říši upadal, návštěva na sklonku 14. století byla marným pokusem situaci zachránit. Wittelsbachové ve spojení s porýnskými kurfiřty, kteří vždy viděli v Českém království pouhou periferii Říše, vrátili Lucemburkům porážku, již utrpěli v letech 1346–1350. V srpnu 1400 Václava s gustem zbavili římského královského důstojenství. Mimo jiné stejný osud hrozil Zikmundovi zhruba o čtvrt století později.

Na rozdíl od svého otce, který byl často v Říši přítomen, byl Václav spíše doma. Ale ani doma neměl situaci pod kontrolou. Lucemburkové tehdy nebyli příliš svorní…

To byl velký problém. Karel IV. ve snaze uspokojit všechny mužské členy lucemburského rodu rozdělil vládu nad českým soustátím mezi své syny a synovce v domnění, že Václav IV. jako římský a český král bude mít přirozenou autoritu. V tom se přepočítal, takže rozbroje mezi Lucemburky byly od konce 14. století přinejmenším do roku 1405 téměř na denním pořádku.

Co Václavovi chybělo nebo co podcenil? Jak vycházel třeba s domácí šlechtou?

Václavovi rozhodně nechyběla ani inteligence ani vzdělání ani jazyková vybavenost, ba ani politický rozhled. Poměrně dlouho si udržel fyzickou zdatnost i kultivovaný zjev. Neměl však dostatek vůle, koncentrace a zaujetí vládnout, což se ukázalo osudné v dramatických společenských procesech, které se daly do pohybu v závěru 14. století. O podíl na politické moci začala usilovat i nižší šlechta a také rodící se městský stav. Právě v těchto vrstvách hledal Václav oporu proti ambicím vysoké šlechty, která se naopak hodlala stát rozhodující politickou silou v Českém království. Vznik panských jednot, které Václava, ovšem s pomocí moravského markraběte Jošta Lucemburského a poté uherského krále Zikmunda, dvakrát zajaly, dokládá, kam až poměry dospěly.

Známý je Václavův spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Zpočátku spolu ale oba vycházeli dobře. Kde se to zadrhlo?

Příčiny hluboké roztržky vidím v rovině osobní i obecné. Václav i podstatně starší Jan z Jenštejna patřili k senzitivním, nebojím se říci psychicky labilním osobnostem, oba byli ješitní cholerici s výrazným sklonem k afektivnímu jednání. Václav se rád napil, umělecky založený Jenštejn zase svá skutečná i domnělá provinění odčiňoval sebebičováním na odlehlém hradě Helfenburku nedaleko Úštěku. Sotva proto mohli najít společnou řeč. Jejich spor měl ale též hlubší příčinu. Bylo jí soupeření mezi světskou a duchovní mocí, probíhající v celé pozdně středověké Evropě. Situace se od počátku 14. století vyvíjela ve prospěch moci světské, zatímco Jenštejn snil o obnově pozic duchovní moci z časů papeže Inocence III. a IV. lateránského koncilu. To byl ale v roce 1390 naprostý anachronismus. I proto Jenštejn se svými stížnostmi na Václava neuspěl ani u římské kurie a poté raději na arcibiskupský úřad rezignoval.

Minimálně od této doby je postava Václava IV. nahlížena v českém prostředí diametrálně odlišně v katolické a reformační tradici…

Máte plnou pravdu. Od násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku v březnu 1393, za niž byl spoluzodpovědný i král, církevní kruhy kreslily obraz Václava IV. jako druhého Nerona, pronásledujícího věrné křesťany, zatímco husitské hnutí, těšící se panovníkově podpoře, vytvořilo zcela protikladný portrét lidového a spravedlivého monarchy. Teprve beletristé národního obrození sloučili obě tyto tváře v jeden, nicméně vnitřně rozporný celek, který plně vyhovoval tehdy převažujícímu romantickému vkusu.

Nabízí se trochu provokativní otázka: Nakolik otec synu zanechal šťastné dědictví, nakolik měl Václav šanci uspět a nakolik byl opravdu slabým a neschopným panovníkem?

Trochu jste mě zaskočil. To je příliš otázek najednou a dohromady by vydaly na slušnou knihu. Karlu IV. jistě nelze podsouvat špatné úmysly. Dělal, co mohl ve prospěch svého rodu. Předvídal sice papežské schizma, jehož se obával a kterého se ještě dožil, sotva si však dokázal představit, jak silné budou snahy o reformu institucionální církve, jak razantně se začnou prosazovat v politické sféře stavovské principy a jak rychle poklesne váha tradičních autorit, tedy papežství, císařství i královské moci. Tyto procesy měly sice celoevropský charakter, v česko-moravském prostoru, který za Karlovy vlády dohnal kulturní zpoždění za západní Evropou a prožíval všestranný rozkvět, však vyvolaly hluboké rozčarování i touhu čelit nepříznivé situaci a nalézt východisko z pociťované krize. Úsilí o reformu církve se prolnulo se snahami krystalizujícího stavovství přerozdělit politickou moc. Opakuji znovu, že těmto dynamickým tendencím by nedokázal čelit ani sebeschopnější panovník. Vinit Václava ze selhání pokládám, i s vědomím jeho slabin, za nesmyslné, stačí se rozhlédnout po tehdejší Evropě.

Do druhé poloviny Václavovy vlády spadá vystoupení Jana Husa. Jak se král vůbec stavěl k reformnímu hnutí na pražské univerzitě?

Musím říci, že Václav IV. s reformním hnutím, zrozeným na pražském vysokém učení, v zásadě sympatizoval, což platí také o jeho předních rádcích a o řadě členů královského dvora. Omezení politické a ekonomické moci církve panovníkovi i značné části šlechty vyhovovalo. Proto se také Jan Hus i další osobnosti reformního kruhu, mimo jiné Jeroným Pražský či skvělý právník Jan z Jesenice, těšili panovníkově otevřené i skryté přízni. Vydání Dekretu kutnohorského, kterým Václav v lednu 1409 fakticky odevzdal pražskou univerzitu pod kontrolu Husovy skupiny, to dobře ilustruje, byť jej v tomto případě motivovala také snaha podpořit koncil v Pise a s jeho pomocí obnovit svou panovnickou prestiž v Říši. Husa nezatratil ani po roce 1412, ačkoliv s ohledem na mezinárodní scénu jej už nemohl podporovat veřejně. Záštitu nad Husem poté převzali vlivní čeští a moravští šlechtici v čele s nejvyšším purkrabím Čeňkem z Vartenberka a moravským zemským hejtmanem Lackem z Kravař. Ti také patřili k iniciátorům známého stížného listu proti Husovu upálení. Václav pochopitelně protestovat nemohl, znamenalo by to jeho politický konec v rámci křesťanské Evropy.

Jak vypadal závěr Václavova života?

Ani upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského ani diplomatický tlak kostnického koncilu krále od tiché podpory husitského reformního hnutí neodradily. Teprve na počátku roku 1419, kdy mu nevlastní bratr Zikmund, od března 1387 uherský a od roku 1411 římský král, zaslal drsné ultimátum, změnil linii a donutil husitskou stranu k ústupkům. Pražští husité museli vrátit katolickým farářům obsazené kostely a pro konání husitských bohoslužeb, jejichž charakteristickým rysem bylo podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou všem účastníkům mše, vyhradil král pouze tři svatyně. Tím ale přilil olej do ohně. Žádost husitského davu, který jej nečekaně obklopil před kostelem sv. Apolináře, považoval za drzost, nevděk a urážku panovnického majestátu. Reagoval proto po svém. Ve výroční den Husovy smrti 6. července 1419 vyměnil radu na Novém Městě pražském a do úřadů jmenoval převážně katolické měšťany. Poté nabraly události prudký spád. V neděli 30. července svrhl husitský zástup, vedený kazatelem Janem Želivským, dosazené konšely a na jejich místa zvolil nové radní, jež Václav dodatečně schválil. To byla poslední rána jeho chřadnoucímu organismu. Ve středu 16. srpna 1419 osmapadesátiletý panovník skonal a husitská revoluce propukla naplno. Královy tělesné ostatky byly, v souladu s jeho vůlí, pochovány v cisterciáckém klášteře Aula regia na Zbraslavi a slavnostního uložení ve Svatovítské katedrále, kde spočívají dosud, se dočkaly až v červenci 1424.