26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Konečně jsem pochopil, k čemu spěji

1. 2. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/5 Tříkrálová sbírka atakuje loňský rekord, 1.2.2012, Autor: Miloš Szabo

Seděl vedle mě v uniformě a naprosto rozvážně a bez emocí mluvil o terorismu, o zásazích proti zločincům. Když jsme se ale dostali k tématu konverze a jáhenského svěcení, hlas mu nečekaně zjihnul a zaleskly se mu oči. Odvážný chlap s upřímným srdcem, pomyslel jsem si. Rozhovor se odehrával krátce před jeho odjezdem na další speciální misi Policie ČR do Iráku. Jeden z instruktorů tzv. Urny PČR major Jiří Laňka.

Může člověk odpovídat na násilí násilím?
V rámci plnění úkolů, zejména pokud jde o ochranu spravedlnosti dané zákonem, je to dokonce nutné. Navíc u člověka, který své povolání definuje jako ochranu bezpečnosti, se pevná vůle nasadit svůj život přímo předpokládá. Když kupříkladu velitel našich speciálních sil řekne, že je připraven bojovat s terorismem radši na území, kde mají útočníci sídlo, než aby se boj přenesl k nám, je to krásné vyznání vojáka, který chrání svoji vlast. Aby to však pochopili i ostatní lidé, je potřebné vysvětlovat, oč vlastně v tomto konfliktu doopravdy jde.

Mluvíte o určité neinformovanosti…
Jsou informace, které se nesmějí prozradit za žádnou cenu, jinak by naše práce neměla smysl. Ale velkým rizikem pro společnost je i klamavá nebo zkreslená informovanost, když se problém zjednodušuje. Týká se to hlavně politické reprezentace, která nesmí v oblasti bezpečnosti populisticky říkat jen to, co chtějí lidé slyšet. Je přece zodpovědná za bezpečnost všech obyvatel.

Platí v policii demokracie, zejména ve smyslu, že se policistou může stát kdokoli?
Zní to možná tvrdě, ale demokracie v tomto smyslu slova u policie platit nesmí. Vždyť policista má bránit stát, občany, určité hodnoty ve společnosti. Aby je ale mohl bránit, musí být sám o jejich správnosti přesvědčen. Pokud tvrdíme, že je Evropa postavena na křesťanských zásadách, mělo by být přirozené, aby tyto zásady byly policistům známy. Překvapilo mě proto, že například v britské policii jsou i muslimové. Pokud policista funguje v zemi, která není muslimská, musí dodržovat její zákon. Každý věřící však ví, že zákon svědomí by měl být vyšší než zákon státní. A co se stane, když onen policista pocítí povinnost poslušnosti ke Koránu jako vyšší, než je povinnost k poslušnosti státních zákonů?

Dal jste se do služeb instituce, která nemá u veřejnosti dobré jméno…
V našich zemích nemá policie dobrý kredit už z dob mocnářství a ani později nedosáhla její pověst takové úrovně, jakou má třeba právě ve Velké Británii. Když jsem se kdysi rozhodoval pro práci policisty, největší roli v mém rozhodnutí hrálo zabezpečení budoucí rodiny. Měl jsem trochu romantické představy, jak policista chytá lumpy a zločince, a naštěstí jsem tyto představy vlastně nikdy nemusel opustit.

Působíte jako instruktor Útvaru rychlého nasazení. Co to v praxi znamená?
Moje oddělení má deset instruktorů, z nichž každý se věnuje dvěma až třem problematikám. Už samo slovo instruktor evokuje, že to není učitel – učí se pouze nový policista, který přijde do zásahové skupiny. Jakmile je ale zařazen, instruktor pro něj připravuje konkrétní výcvik a vytváří metodická zaměstnání. Odbor rychlého nasazení je zásahová sekce, která funguje sedm dní v týdnu, 24 hodin denně.

Má místo v takovéhle službě strach?
Určitě. Není to samozřejmě panický strach s útěkovou tendencí, jde spíše o zdravé vyhodnocení situace. Strach je naprosto normální jev, jeho určitá dávka reguluje aktivitu člověka a podněcuje ho k tomu, aby hledal správné řešení, tedy cestu, která bude rozumná, reálná a přinese nejmenší riziko.

Může mít na konání závažných trestných činů vliv náboženství?
Samozřejmě, zvlášť náboženský fanatismus je obrovskou motivací k páchání nejzrůdnějších trestných činů. Naštěstí a díky Bohu jsme však zatím v naší zemi trestný čin podobných rozměrů nemuseli řešit.

Je ale policista připraven toto náboženské nebezpečí rozeznat?
V tomto směru je co dohánět, a to nejen v rámci policie. Obecná náboženská vzdělanost a rozlišování chybí i ostatním občanům, čímž se zvyšuje riziko, že bude nějaká víra snadno zneužitelná. Lidé nejsou schopni rozeznat, jaká ideologie je skutečně nebezpečná, a tak se zjednodušeně někdy staví proti jakémukoli náboženství. V pravém slova smyslu se policie s náboženským vzděláváním dostala do kontaktu až v době, kdy se začalo vyjíždět na mise do muslimských zemí. Najednou jsme zjistili, že je potřebné, aby naši lidé měli určité povědomí o kultuře, do které jedou. I přesto naši často ateističtí vojáci či policisté nedokážou pochopit člověka, který ve své víře vnímá skutečnost radikálně jinak. Právě v misích se ukázala důležitost přítomnosti vojenských kaplanů, jejichž úkolem není pouze vykonávání náboženských obřadů.

Je tedy potřebné i duchovní vedení policistů?
U ozbrojených složek je naprosto nezbytná disciplína, jednotlivec se nemůže rozhodovat podle vlastního uvážení. Ale právě proto, aby se z něho pak nestal nemyslící robot a dokázal rozeznávat zlo od dobra – a to i v soukromém životě – by mu měl zaměstnavatel poskytnout určité mechanismy, tedy i možnost duchovního vedení.

Je tu znát trend k lepšímu?
Nedávno vznikla Křesťanská policejní asociace, občanské sdružení, které stojí vně policie, nicméně s jejím vedením probíhá čilá komunikace. Myslím, že i nejvyšší místa české policie vnímají mezeru v naplňování duchovních potřeb svých členů. Policista v konzumní společnosti zkrátka nemůže fungovat konzumně, nesmí pracovat podle základního a běžného pravidla: poměr cena – výkon.

Mluvíme o vás jako o křesťanovi, ale vždy jste jím nebyl…
K mé vlastní konverzi došlo v souvislosti s odjezdem na misi. Odjížděl jsem do Iráku a přijel jsem se rozloučit se svým kamarádem na Karlštejn. Seděli jsme, bavili se a já jsem ho spontánně požádal, jestli bych na chvíli nemohl do zdejší kaple sv. Kříže. Zůstal jsem tam sám možná dvě hodiny. A tam jsem s Hospodinem uzavřel kontrakt. Neprožil jsem žádný mystický zážitek, jenom jsem si najednou uvědomil, že už delší dobu k něčemu spěju – a konečně jsem pochopil, k čemu.

V roce 2004 jste však už měl rodinu. Nebyla to tedy jen vaše věc.
Nebylo to jednoduché. Manželka pochází z nevěřící rodiny, já ostatně také. Probírali jsme to a začátky byly opravdu dost dramatické, protože konverze není jen o modlitbě, ale o celkové změně života. Moje žena mi později řekla, že chvíli měla pocit, že žije s člověkem, kterému se to v hlavě najednou úplně pomotalo. Je však velmi inteligentním tvorem a pro mě i velice dobrým brusem na argumentaci – svými otázkami a připomínkami mi hodně pomohla, abych si vše pečlivě zvážil a zargumentoval.
 
Vy jste se ale nejen nechal pokřtít, začal jste také studovat teologii…
Když nějakého světce potká určitý mystický zážitek, musí mu být jasné, že je to Boží a nadpřirozené. Jenže já jsem zažil něco, o čem jsem nevěděl, co to je. O křesťanství jsem neměl žádné povědomí, nevěděl jsem, jaké jsou jeho základy. A tak jsem si řekl, že by bylo nejlepší se někde zeptat, a přihlásil jsem se na vysokou školu. To studium mě pak naprosto pohltilo. Také jsem si více uvědomoval, jak i policii chybí znalost vlastních kořenů a že nejen v armádě, ale i v našich složkách by bylo vhodné, aby existovali lidé, v nichž by se prolínalo duchovní povolání s povoláním policejní služby.

Někteří kněží už u policie působí jako členové posttraumatického týmu.
Vnímám mezi tím velmi zásadní rozdíl. Duchovní v posttraumatických týmech je dobrovolník, který pracuje pro nedobrovolnou organizaci, do policejní struktury se tedy dostává zvenku. Kdežto duchovní jako součást policie má možnost ovlivňovat přemýšlení a rozhodování policistů zevnitř. Záběr posttraumatických týmů je nenahraditelný a je pro nás úžasnou devizou, ale zmiňovaná duchovní mezera v samotných řadách policie se tím nezaplní.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že už nejste laik?
Samozřejmě jsem si už při jáhenském svěcení uvědomoval, že se stávám jáhnem, ale dopad této reality do konkrétního života přichází později a postupně. Pár dnů po svěcení mi jedna paní přede mší v Komunitním centru Matky Terezy v Praze řekla: „Podívejte se, on to pater asi nestihne, je potřeba požehnat vodu.“

Součástí jáhenské služby je kazatelská činnost. Stanul jste už někdy s Božím slovem i před vlastními kolegy v policii?
Ano, měl jsem tu čest i radost kázat na výroční generální synodě Křesťanské policejní asociace. A další kázání budou probíhat v rámci jejích pravidelných měsíčních bohoslužeb. Nejdřív jsem měl hrozný strach, stejně jako když mám kázat ve farnosti, do níž jsem byl otcem arcibiskupem ustanoven.

Pro většinu lidí je určitě velmi zvláštní vidět policistu kázat v kostele.
I lidé, kteří chodí do kostela, se s policií setkávají většinou v nepopulárních situacích, jako je pokutování, výslech, případně nějaká špatná událost. Jsme proto i zde spíše negativně hodnocená složka společnosti. Kolegové ve Velké Británii, Německu nebo Švýcarsku občas přinášejí do kostelů kartičky, na nichž je přímo výzva: Modlete se za svou policii. Užší kontakt nám všem může pomáhat zvyšovat povědomí, co vlastně policejní služba obnáší. Že to není v první řadě restrikce vůči lidem, ale že díky 24hodinové službě policie v ulicích mohou ostatní lidé vést relativně klidný život. Zvláště věřící a policisté by se vůči sobě neměli stavět a priori jako nepřátelé. Policie je tady skutečně pro lidi.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou