Konec revoluce - od Václava Malého k Václavu Klausovi

Vydání: 2005/2 Samota na mateřské, 4.1.2005, Autor: Rudolf Kučera

Příloha: Perspektivy

Čím delší je časový odstup od tzv. sametové revoluce, tím víc se kolem ní vrší určité stereotypní výklady, mediálně propagované a politicky zaštítěné. Stávají se náplní politických rituálů, zatímco vlastní duchovní obsah této klíčové změny v dějinách naší země se propadá do zapomnění.

O jeden rozměr méně

Především je zamlčována její náboženská prehistorie a náboženské pozadí.Kdopak si dnes vzpomene, že největší předlistopadovou protirežimní petici organizovali moravští katolíci na podnět Augustina Navrátila? Nebo na význam slavnosti na Velehradě (1985), nejmasovějšího předlistopadového protestního shromáždění? Málokdo ví o svatořečení Jana Nepomuka Neumanna, vyhlášeném v červnu 1977, v roce Charty, a komunistickým režimem s ní spojovaném. Prachatice, světcovo rodiště, byly odříznuty od světa (byly změněny ukazatele na silnicích, prachatické děti dostaly příkazem školní prázdniny atd.). Pro katolíky ostatně začala změna režimu již v neděli 12. listopadu 1989, kdy Jan Pavel II. svatořečil v Římě Anežku Přemyslovnu za přítomnosti tisíců poutníků z českých zemí.

Proč vlastně došlo k tomuto vývoji a proč bylo náboženství od sametové revoluce a nové demokracie tak záhy a razantně „odstrčeno“? Proč bylo náboženské smýšlení československých občanů označeno za nepatřičné pro novou demokracii? Proč dostali přednost bývalí komunisté nebo ti, kdo byli ochotni se domlouvat s tehdejší KSČ na předání moci? Otázka aktuální právě dnes, kdy si ti nejvíce jasnozřiví lidé na Západě (zejména v USA) uvědomují, že jedním z důležitých předpokladů úspěšného fungování liberální demokracie jsou žité hodnoty křesťanství (jak si povšiml už v první polovině 19. století Alexis de Tocqueville).

Minulost pokračuje

Takto je třeba se ptát i proto, že patnácté výročí tzv. sametové revoluce připomnělo s novou naléhavostí fakt, že komunisté jsou u nás dodnes tak politicky silnou stranou. Je zajímavé, že se vedle běžných vysvětlení tohoto neblahého jevu neobjevila úvaha, která by uvedla v souvislost tehdejší zdůrazňování sekulárních hodnot „lásky a pravdy“, připomínajících spíše oslavy občanského náboženství z první fáze francouzské revoluce, a tehdejší bezbřehou toleranci vůči komunistům ze strany nových politických elit, které tímto způsobem, patrně z pouhé nepřipravenosti a bezradnosti, připravovaly dnešní situaci, v níž jsou komunisté jedněmi z čekatelů na vstup do vlády.

Sedmnáctý listopad se stal státním svátkem České republiky pod zavádějícím názvem Dne boje za svobodu a demokracii, ačkoli se ten den žádný takový boj nevedl, jen se uskutečnila pravděpodobně připravená akce, která měla vyvolat lidový hněv a masovější touhu po svobodě. O tzv. sametové revoluci bylo rozhodnuto dlouho předtím, a to především vzhledem ke třem významným dobovým trendům.

Komunismu neodtroubeno

První vyústil v prohru Sovětského svazu a jeho evropského bloku ve zbrojních závodech se Spojenými státy a v hospodářských závodech se západním světem svobodné tržní ekonomiky. – Druhý spočíval ve velkém pokusu Gorbačovovy skupiny zachránit Sovětský svaz a komunismus před porážkou a rozkladem cestou tzv. pěrestrojky a glasnosti. Pokus se ukázal jako neúspěšný a vedl k tomu, čemu měl zabránit, dokonce rychleji, než kdyby se vůbec nekonal. – Třetí trend uvedlo v chod sovětské vedení, které usoudilo, že při tomto pokusu o záchranu Leninova dědictví je rozsáhlá evropská část sovětského impéria zátěží, jíž je možné se zbavit. Stačilo, že Moskva dala svým evropským satelitům najevo, že v případě jejich domácích konfliktů nebude vojensky zasahovat a nedoporučuje to ani svým satrapům. Jejich režimy se pak postupně hroutily, protože po generálu Jaruzelském už nikdo neměl odvahu násilně potlačit domácí opozici bez sovětské pomoci.

Taktikou Moskvy bylo nevydat komunisty v satelitních zemích napospas pomstychtivosti těch, kdo pod nimi přes čtyřicet let trpěli. Žádné pronásledování se nemělo konat. Vše mělo proběhnout klidně a spořádaně. Cílem Moskvy bylo klidné předání moci, žádné revoluce. Proto byla užita taktika tzv. kulatých stolů, u nichž se scházeli představitelé, kteří měli moc předávat, a ti, kdo ji měli přebírat. Poprvé to bylo vyzkoušeno v Polsku, kde byla opozice najednou pozvána k jednáním u kulatého stolu a bylo s ní dohodnuto předání moci. Tam to bylo možné učinit rychle, protože už předtím tu byla vzpoura Solidarity. Problémem byla NDR a Československo, kde se žádné velké celospolečenské protesty, které by ukázaly světu vůli lidu po svobodě a změně režimu, zatím neprojevily. Proto bylo nutné takovou vůli povzbudit. V NDR se tohoto úkolu ujali němečtí stoupenci pěrestrojky, reformní komunisté, kteří se postavili proti zatvrzelému tehdejšímu vedení své strany a iniciovali některé velké masové demonstrace. Kdo v Československu inicioval střetnutí na Národní třídě, dodnes přesně nevíme. Výsledek se ale dostavil, stávající stranické vedení odstoupilo.

Od materialismu dialektického ke konzumnímu

Druhým velkým záměrem Moskvy bylo uchovat si nadále vliv v „osvobozených“ zemích. Tím ale vstupujeme na terén, který není dodnes zcela propátrán. Proto se vyjádřím jen obecně. Představme si, že by se k politické moci v dotyčných zemích dostali lidé, jejichž hlavním cílem by nebyla urychlená majetková transformace, zběsilá likvidace státního majetku, na níž komunisté, tehdy převážně už bývalí, mohutně participovali, ale trpělivé, pomalé, přesto však houževnaté vytváření institucí právního státu a s tím spojená změna hodnotových orientací velké části obyvatelstva. To by podrylo a pomalu odstranilo „hodnotové“ pilíře politicky se loučícího komunistického režimu a znemožnilo by provždy jeho „návraty“.

Způsob, jakým byla nejen u nás, ale i v ostatních komunistických zemích provedena hospodářská transformace, vedl naopak k tomu, že komunisté jsou stále silní a mají své otevřené šance. Jestliže se podíváme na události tzv. sametové revoluce z tohoto úhlu, možná pochopíme, proč bylo nutné náboženství „zamést pod koberec“. Aniž bych jakkoli přeceňoval konkrétní osoby z náboženského prostředí a možnosti jejich působení na širší veřejnost, nepochybuji o tom, že kdyby se náboženství po tzv. sametové revoluci stabilizovalo a dostalo se mu i přiměřeného majetkového založení a společenské podpory, odrazilo by se to i v posílení hodnotových postojů veřejnosti. Skutečný směr dalšího vývoje však znamenal ještě silnější příklon k masovému konzumu a honbě za novými příležitostmi snadného výdělku, ale především k nezájmu o duchovní hodnoty zásadnější povahy.

Z obecného hlediska lze říci, že čím víc se člověk orientuje materialisticky, tím víc upadá v moderní masové společnosti do područí státu, do osidel jeho přerozdělovacích a pečovatelských aktivit. Jen velmi málo lidí se dokáže podnikatelsky prosadit tak, že stát už příliš nepotřebuje. Naprostá většina se spíše zbavuje vlastní odpovědnosti a vše očekává od státu. A co je nejhorší: nevidí ani jiné možnosti, jiné varianty. Volání po posílení individuální odpovědnosti občanů z úst některých českých politiků je vrcholem pokrytectví. Nejprve učinili všechno pro to, aby se lidé ještě více nakazili závislostí na státu, a pak volají, aby se sami začali léčit. Kam se ale mají občané obrátit, z jakých zdrojů mají čerpat sílu k obratu ve svém životě? Ze sekularizovaných pseudohodnot současné české státnosti a české politiky? Mezitím se u nás i církevní struktury a náboženské společnosti nechaly zavléci do mělčin skepse, často i beznaděje.

Znovu: o jeden rozměr méně

Připomínáme-li si výročí tzv. sametové revoluce, připomínáme si právem počátek obnovy politických svobod v naší zemi. Nezapomínejme však, že demokracie není – a o tom dnes přemýšlí celá moderní politologie – jenom zavedení svobodných voleb, vznik demokratických institucí a demokratických zákonů. To nestačí. Proto jsou všechny nové demokracie, které vznikly po pádu železné opony, tak křehké a nestabilní. Chybí jim totiž společné prožívání nejen určitých politických hodnot, ale také hodnot náboženských. To totiž vytváří jakousi neviditelnou, ale o to pevnější soudržnou strukturu společnosti, kterou pak nemohou rozbít žádné pokusy o „návraty“ do minulosti.

V podtitulu této úvahy jsem uvedl dvě jména. Pokládám tyto dva muže za symbolická zosobnění dosavadního vývoje. Prvním je Václav Malý, tehdy kněz bez souhlasu, dnes biskup. Byl aktivním disidentem a stanul mezi prvními, kdo uváděli v život tzv. sametovou revoluci. Záhy však byl odstraněn veřejnosti z očí pod ubohou záminkou, že se na jedné masové protestní demonstraci dotkl citů tehdy nejvyššího představitele komunistického režimu, shodou okolností jeho prezidenta. Husák byl ve skutečnosti nejvyšším reprezentantem brutálního normalizačního režimu, poslušnou loutkou v rukou Moskvy. Tzv. sametová revoluce se ještě nestačila nerozvinout, a už byl z jejího postupu vyřazen jediný reprezentant katolické církve, osobnost schopná oslovit širší veřejnost v duchu křesťanských hodnot.

Tím druhým je Václav Klaus, ekonom přicházející z komunisty řízeného Prognostického ústavu Akademie věd, hlavní představitel ekonomické transformace po listopadu 1989, typický středoevropský populista, politicky obratně využívající celospolečenského rozkladu hodnot. Z hlediska tématu této úvahy svým způsobem uzavřel patnáctiletý vývoj: po jmenování prezidentem České republiky se odmítl zúčastnit tradičního Te Deum v chrámu sv. Víta, aby tak vyjádřil dovršenou sekularizaci naší země. Ta se mezitím stala misijním územím. Není náhodou, že prezident Václav Klaus považuje za hlavní státní svátek 28. říjen, Den vzniku samostatného československého státu. Ten už nějaký čas neexistuje a Václav Klaus se na jeho vymazání z mapy významně podílel. Preferována je tak postmoderní společnost, v níž panuje absolutní relativita hodnot. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay