Vydání: 2004/39 Proměny papežství, 31.10.2004, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Mnohokrát jsme právě v Perspektivách psali o vztahu náboženské víry a současného umění, zejména o vztahu literatury a křesťanství; já sám ve svých univerzitních přednáškách neustále uvažuji o literatuře jako o mostu pro člověka hledajícího zakotvení v náboženské víře. Proto jsem opravdu víc než příznivě uvítal překlad knihy irského jezuity Michaela Paula Gallaghera s názvem Křesťanství a moderní kultura (Refugium Velehrad - Roma 2004).
M. P. Gallagher přijal kněžství v jezuitském řádu v roce 1972 a po studiích na několika britských univerzitách přednášel dvacet let na University College v Dublinu světovou literaturu. V současnosti je členem Papežské rady pro kulturu a vyučuje fundamentální teologii na Gregoriánské univerzitě v Římě.
Téma křesťanství a kultura je jeho základním tématem, protože si je vědom zásadního významu uměleckého, zejména literárního projevu, při znovuoživení zájmu o náboženství. Uvědomuje si, jak se zásadním způsobem změnily podmínky zápasu o víru v současném sekularizovaném světě; podle jeho soudu není hlavním protivníkem náboženské víry bojovný ateismus nebo marxismus, ale především lhostejnost, kterou chápe dialekticky jako odtažitost náboženství od života dnešních lidí a odtažitost lidí od náboženského života.
Podle jeho soudu přechod od uzavřené k otevřené společnosti klade značný důraz na změnu jazyka víry a v tomto procesu může být významným pomocníkem právě jazyk literatury. Na řadě příkladů Gallagher ukazuje, jak duchovně nezralí lidé dneška ztratili schopnost rozpoznávat věci vnitřního světa, o jejichž existenci je může mnohdy přesvědčit právě literatura. Toto své tvrzení opírá o tezi Karla Rahnera, který tvrdí, že základní potřebou pro křesťanství je poezie: podle jeho soudu poezie probouzí smysl pro hlubiny, hovoří k srdcím lidí a nutí nás, abychom poznali, co je to tajemství.
Právě poezie podněcuje lidskou představivost, jež stojí u kořene každého opravdu hlubokého náboženského prožitku, jehož jazykem je spíše podobenství než racionální diskurz. M. P. Gallagher často upozorňuje na nesmírně závažný fakt, že literatura je určité přednáboženské uvolnění lidských schopností, které dokáží zprostředkovat nezbytné předpoklady křesťanství. Díky jazyku literatury může také liturgie nalézt nové prostředky, jak vytvořit ovzduší zázraku a ticha, jak evokovat něco z vnímání estetické zkušenosti v kontextu modlitby.
Tyto neobyčejně podnětné úvahy o spojení estetického se sakrálním M. P. Gallagher demonstruje na literárních textech významných spisovatelů (T. S. Eliot, S. Beckett, G. M. Hopkins, W. B. Yeats, F. O´Connorová a další), což je velmi přínosné, protože čtenář je neustále konfrontován přímo s tím, co je teologicky interpretováno a komentováno. Domnívám se, že jsme zatím neměli možnost číst v českém překladu nic tak závažného o vazbách mezi uměním a náboženstvím, proto si myslím, že je to práce velice důležitá a inspirativní, kterou by naši čtenáři v žádném případě neměli přehlédnout.