Kněžství na křižovatce

Vydání: 2007/23 Když rodiče mluví dětem do života, 5.6.2007, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy

Právě před rokem dokončoval můj syn diplomní práci Kněžství na rozcestí, věnovanou postavení kněží v současné české společnosti, kterou pak obhájil na FSV UK. Byla to primárně práce sociologická, opřená o kvalitativní zkoumání desítky kněží (včetně jednoho polského). Využila řadu dalších výzkumů (výběr z nich uvádí studie Libora Prudkého: Církve a sociální soudržnost v naší zemi). V synově práci se ukázaly některé důležité souvislosti, které v dosavadní debatě na stránkách Perspektiv zazněly jen okrajově nebo vůbec. Mezitím jsem se seznámil s dalšími sociologickými a religionistickými pracemi, jež také přinášejí k tématu leccos důležitého, mj. tím, že je zasazují do souvislostí, které se běžně neberou v potaz. Předesílám to, aby bylo jasné, že co nyní uvedu, nejsou zdaleka jen mé objevy. Spíš jde o pokus zpopularizovat pro širší okruh to, nač přišli jiní.

Tyranie okamžiku
O tom, co se děje s naší západní civilizací v posledních desetiletích, dramaticky pak od přelomu 80. a 90. let minulého století, se napsalo leccos (dosud mě nejvíc inspiroval Zygmunt Bauman s Individualizovanou společností a Globalizací a jejími důsledky pro člověka). Ale nedávno jsem narazil na publikaci norského sociálního antropologa Thomase H. Eriksena nazvanou právě Tyranie okamžiku, v níž je jednoduše vyjádřeno i přesně zdůvodněno to, co jsem v životě naší společnosti, institucí, jichž jsem členem, ale i ve svém pracovním a osobním životě od listopadu 1989 zažíval stále intenzivněji a co se bezprostředně týká tématu „kněz v naší současné společnosti“. Jsme účastníky zásadního společensko-kulturního zvratu, který lze symbolicky označit jako totální vítězství „rychlého času“ nad „časem pomalým“. Je to především důsledek exploze informačních technologií a prosazení globálního trhu. A má to drtivé následky pro náš každodenní život. Pro pochopení bude nejjednodušší, když ocituji některé Eriksenovy myšlenky:
V naší civilizaci jsou kult mládí a krize v přenosu informací nejvážnějšími symptomy tyranie okamžiku. Kultura, jež nerespektuje zrání a stárnutí, ztrácí představu o tom, odkud přichází, a nemůže mít proto ani tušení o tom, kam míří... Logika okamžiku postihuje rodinný život velmi tvrdě, neboť se sváří s logikou rodiny. Rodinný život totiž není náročný na aktivitu nebo kapitál, ale je extrémně náročný na čas. V naší době, kdy muži i ženy zápasí v napjatém a náročném konkurenčním boji pracovního trhu, který smazává rozdíl mezi volným časem a pracovní dobou, je nanejvýš obtížné najít takový životní rytmus, aby v něm mohla naplno rozkvést specifika rodinného života, jako jsou pomalost, organický vývoj nebo důvěrnost... Současný životní styl favorizuje určitý typ osobnosti. Přizpůsobivost, otevřenost, výbušná energie, rychlost a oportunismus se oceňují finančně i jinak. Láme-li si někdo hlavu tím, proč se zaměstnání učitele ocitlo v poslední době v útlumu, má zde vysvětlení: učitelské povolání je totiž pevně svázáno s výdrží, stabilitou a s relativně pevným hodnotovým žebříčkem. To se do nové doby příliš nehodí. Snad je zřejmé, jaké to má důsledky pro kněze, církev, v jejímž jménu vystupuje, i pro poselství, které přináší: Nic z toho se „do nové doby příliš nehodí“. Totéž platí o celoživotním manželství, péči o děti, pozornosti k lidem starým a všelijak handicapovaným, též o institucích, které se zabývají výchovou, vzděláním, ochranou života ve všech podobách. Zkrátka: kněz jako nositel povolání, církev jako instituce i evangelium jako jejich základní poselství jsou v převládajících poměrech současné západní civilizace „ohroženým druhem“. Zdaleka nejsou sami. To je důležitý klíč k pochopení.

Osobní povolání
Přesvědčení o tom, že každý člověk je do života povolán jako jedinečná myšlenka Boží lásky, je jedním z nejsilnějších vkladů biblické antropologie. Je i mimořádně účinným lékem proti životnímu stylu režírovanému tyranií okamžiku: Žádná z možností, která není v souladu s mým osobním povoláním, není pro mě dostatečně dobrá. Pro naplnění mého osobního povolání stojí za to čekat, trpět, vzdát se mnohého, dát čas zrání.
V tom není mezi kněžstvím a manželstvím rozdíl.
Před lety napsal bratr Roger, zakladatel komunity Taizé: Musíme zdůraznit, že Kristovo učení jak o manželství, tak o panictví a panenství, zůstává dnes stejně revoluční, jako bylo v prvních dobách. (...) Kristus zavedl nový řád. V církvi je už možnost dvou povolání, jsou tu dvě tvrdé cesty, značené odříkáním, omezením, obětí. Manželství s jedním partnerem bez možnosti rozluky je totiž srdci padlého člověka právě tak málo přirozené jako celibát. Manželství i celibát jsou stavy po výtce křesťanské.
Bohužel, takové pochopení povolání a z něj plynoucí důraz v pastoraci jsou zatím velice řídké. Nedostatek kněží či řeholníků je jen jedním z řetězce nedostatku lidí ochotných přijmout celoživotní odpovědnost za manželského partnera, za děti, za potřebné osoby či služby. Výchova ke kněžství je v jádru totožná se správnou výchovou k manželství či rodičovství (a k jakékoli celoživotně závazné službě): je postavena na důvěře v jedinečné osobní povolání, v Boží zájem a podporu toto osobní povolání naplnit.

Česká specifika
Když začala tato debata o postavení kněží, objevila se i tabulka prestiží různých povolání (výzkum CVVM), kde kněz zaujal společně s vojákem z povolání, uklízečkou a politikem poslední příčky. To není třeba přeceňovat ani bagatelizovat (obojí se v debatě vyskytlo). Myslím, že je třeba střízlivě konstatovat, že kněz je veřejností chápán jako zaměstnanec nepříliš důvěryhodné instituce, jejíž přínos pro společnost se nezdá být valný. To ale nebrání tomu, aby v konkrétních případech požíval i katolický kněz u nás respekt, důvěru a dokonce zjevné sympatie. Snadno si jistě doplníte konkrétní jména, já jako prototyp uvedu P. Jiřího Reinsberga (u něj jsem toho byl mnohokrát očitým svědkem; dnes už nehrozí, že by mu to někdo zazlíval nebo záviděl). Zejména kněží, kteří vykonávají činnosti „společensky srozumitelné“ – jako učitelé, vědci, vychovatelé apod. – s přijetím a uznáním problémy nemívají.
Potíž je však v tom, že instituce, v níž kněží vykonávají svou službu, nepůsobí dobře. Nejde o to, že je „nedemokratická“. Žádná firma ani většina institucí není demokratická. Naopak, jsou příkladem tvrdě řízené organizace. Problém je v tom, že u nás církev jako instituce neposkytuje kněžím – ve srovnání s jejich kolegy z jiných „pomáhajících profesí“ – zázemí, které by bylo zdrojem jejich prestiže. Komerční firmy za tvrdé řízení svým zaměstnancům nabízejí vysoké platy a konkurenceschopnost na trhu. Neziskové organizace – aspoň ty úspěšné – zase svým členům i dobrovolníkům poskytují srozumitelné a společností žádané poslání a dobrou „vnitřní kulturu organizace“. To u nás v církvi chybí. O tom shodně vypovídali prakticky všichni kněží v synově kvalitativním výzkumu. A je to i jasné každému, kdo má přehled o tom, jak má fungovat kvalitní nevýdělečná instituce. Důsledkem je kněžská osamělost, přepracovanost, frustrace, vyhoření, úniky k různým náhražkám a selhávání. To drtí kněze víc než celibát. Dokonce mnohem víc.

Kněžská specifika
Mnohé z toho, co bylo dřív výsadou kněžské služby, mohou (a měli by) dnes dělat laici. Většinou k tomu mají i lepší předpoklady. V oblasti svátostných služeb je ale kněz naprosto nenahraditelný. Myslím, že právě proto je třeba mnohem lépe, poctivěji a bez uhýbání zpracovat dobrou teologii svátostí a následnou pastoraci. Co mám na mysli? Lékař, jenž bude nabízet léky, které se budou jevit většinou jako neúčinné, sotva bude na své povolání hrdý a určitě nebude pro ostatní příliš potřebný, natož důvěryhodný. To srovnání jsem nevybral náhodně: lékaři jsou trvale na špici prestiže, byť konkrétní zkušenosti s jednotlivými lékaři bývají leckdy otřesné.
U kněží je tomu právě naopak. Jak se totiž jeví efekt jejich nezastupitelné činnosti? Většina pokřtěných nakonec v církvi jako ve svém skutečném duchovním domově nezakotví. Mnozí svátostně v kostele oddaní se rozvádějí a ještě mnohem větší počet takto sezdaných manželství dříve nebo později působí úplně stejně jako manželství těch, kteří žádnou svátostnou pomoc nepřijali. Mnozí pravidelní účastníci stolu Páně se mimo něj chovají zcela „nekřesťansky“. A kolik věřících prožívá svátost smíření jako skutečně oživující, radostnou událost? Toto je třeba řešit přiměřeně vážnosti situace a netvářit se, že tu není problém, nebo to odbývat zbožnými frázemi.

Co s tím?
To by bylo na další článek, možná na celou sérii. Přesto bych pokládal za zbabělé nepokusit se říci k tomu aspoň něco. Předně: řešení musíme hledat všichni společně, protože zdaleka nejde jen o problém duchovních. Naopak, všechny pokusy řešit současnou krizi kněžství jako izolovanou záležitost jsou předem odsouzeny k nezdaru.
Kořenem nemoci, která zachvátila celý organismus západní společnosti a projevuje se všeobecnou ztrátou schopnosti k čemukoli se trvale uvázat a chápat život jako skutečný příběh s celoživotní pointou, je absence důvěry v reálné Boží působení v dějinách i v životě každého z nás. A rezignace na ústřední význam věčnosti, která není „zásvětným sanatoriem“ po absolvování víceméně jalového pozemského života, nýbrž nutným naplněním smyslu naší současné přítomnosti v Boží náruči.
Proti nejistotě marně zaháněné konzumem je třeba postavit jistotu opřenou o primát Boží vůle. Proti tyranii okamžiku – důvěru v primát věčnosti. Nic lacinějšího či méně radikálního tu nepomůže. Na druhé straně právě kvůli tomu nás dnes – a ještě naléhavěji zítra – potřebuje svět. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay