26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Knězem jsem chtěl být už jako malé dítě

18. 1. 2012

|
Tisk
|

Je jeden hřích: zvát zelený list šedým,
taková lež i slunci zastře kruh.
Je jedno rouhání: velebit smrt,
vždyť chválu smrti zná jen jeden – Bůh.
Je jedno krédo: vzdor všem hrůzám světa
jablůňka rodí a má plodů dost.
Je jedna hlavní věc, a to je každá věc.
Co zůstane, je marnost nad marnost. 

Vydání: 2012/3 Vláda schválila majetkové vyrovnání s církvemi, 18.1.2012, Autor: Zita Chalupová

Rozhovor s olomouckým pomocným biskupem Mons. Josefem Hrdličkou

To je báseň Nad knihou kazatel G. K. Chestertona v překladu olomouckého pomocného biskupa Mons. JOSEFA HRDLIČKY. 19. ledna oslaví sedmdesáté narozeniny. Také toto jubileum bylo důvodem k rozhovoru s ním.

Vaším biskupským heslem je Vos dixi amicos, tedy Nazval jsem vás přáteli. Jak je tato věta přesně myšlena?

Ano, mé biskupské heslo je z Janova evangelia 15,15 a slova Vos dixi amicos řekl náš Pán apoštolům ve večeřadle krátce před svým utrpením. Také řekl, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Už od mládí to byla věta mého srdce a po jmenování biskupem jsem ani dlouho neváhal s volbou svého hesla.

Přátelství je hodnota „na život a na smrt“. Ježíš ji nejen vyslovil, ale hned druhý den na kříži protrpěl až do dna. Někdy se mi zdá, že církev odkaz této věty ještě plně neobjevila. Navíc žijeme v době, kdy pojmu přátelství hrozí, že sklouzne do povrchní konvenční polohy. A když slyšíme pojmy přítel, přítelkyně, víme, že jde většinou o vztah mezi mužem a ženou, kdy se ti dva nechtějí vázat a volí spíš nezávaznou formu vztahu, který může skončit, kdykoli se jim zachce, podle toho, jak se jim to hodí. Jde o domnělou a pokřivenou podobu lásky, náhražku za závazné manželství. Proto mají křesťané střežit skutečný obsah pravé lásky a přátelství podle Kristových slov.

Ve vašem životě to nebylo vždycky jednoduché – nepřízeň režimu vás přinutila pracovat jako pomocného dělníka. Jak na toto své životní období vzpomínáte?

S odstupem času mohu říci, že všechna, i ta kontrastní a náročná, období mého života byla svým způsobem krásná a jasně v nich rozpoznávám onu „zlatou nit“ Božího vedení. A také úsměvnost Pána Boha, který se rozhodne pomocného dělníka povýšit na pomocného biskupa. Těší mě též to, že i Panna Maria je nazývána Pomocná. To je pro mne hodně povzbudivé.

Kdy jste poprvé pocítil, že vás Bůh volá, abyste se stal knězem? Bylo to těžké rozhodování?

Knězem jsem chtěl být už jako malé dítě. V mých pouhých osmi letech mě biřmoval arcibiskup Matocha, pár dnů předtím, než byl doživotně izolován v domácím vězení. Byl jsem mu tehdy představen jako malý ministrant a on se mne ptal, čím chci být. Řekl jsem, že knězem. Dodnes si pamatuji, jak se jeho vážná tvář rozjasnila při mé odpovědi. Ale pak mi ještě pár roků trvalo, než přišlo ono zcela jasné a velice osvobozující rozhodnutí stát se knězem. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval a stále víc za ně děkuji.

Jako kněz jste působil na několika místech, biskupem jste od roku 1990. Čím vás obohacovalo kněžské působení v malé farnosti a čím vaše působení současné?

Je to jistě rozdíl, působit v malých zapadlých vesničkách v pohraničí a pak sloužit ve velké arcidiecézi, která má přes čtyři sta farností. Tenkrát jsem byl spojen s lidmi zase bližším poutem sounáležitosti. Žil jsem uprostřed nich. Dnes musí biskupové hodně jezdit sem a tam. Sám lidem říkám, že biskup přijede a tentýž den zase odjede. Naštěstí Kristus s nimi ve svatostánku zůstává trvale a dokonale. Tento handicap ovšem vyrovnávám tím, že vzpomínky a zážitky z každé pastorační návštěvy a bohoslužby nesu v srdci i v modlitbě a dále je vnitřně „zpracovávám“. Nejde mi o to, budovat osobní vazby k lidem, ale posilovat jejich vztah k Bohu a ke Kristu. O to jde především.

Jste mimo jiné předsedou Rady pro kulturu a památky České biskupské konference. Co tato funkce přesně obnáší?

Snažíme se vnímat všechny možnosti, kde je kultura ve službách evangelia, víry, krásy a pravdy. Ale všímáme si také děl ve všech oblastech umění, která vznikají a rezonují s křesťanským pohledem na svět. Snažíme se i o dialog a komunikaci s tvůrci. Umění může silně obohatit náš vztah k Bohu, uvádí nás do přesahu tajemství, které zakoušíme v pojmu Bůh, ať už jde o hudbu, poezii, výtvarná díla, dramatické, filmové a jiné tvůrčí oblasti.

Těší nás například už pět tradičních pěších poutí za umělce, které mají smysluplný program jak modlitební, tak vzdělávací a zážitkový. Podnětem k tomu byl i dopis umělcům Jana Pavla II., krásná poselství současného papeže o kultuře a umění i přátelské dialogy a setkání při tomto týdenním putování pokaždé jinou trasou.

Máte za to, že se u nás obecně s památkami dobře zachází?

Jistě nás těší mnoho obnovených chrámů či církevních objektů. V Olomouci například opravený plášť katedrály nebo obnovená krása Svatého Kopečku či kláštera Hradisko, v nedalekém Šternberku proběhla velkolepá oprava chrámu s freskami, které budí úžas. A lze jmenovat mnoho dalších míst. Také ale víme, že v naší vlasti je i hodně neutěšených míst, jejichž záchrana bude zřejmě velmi obtížná.

O spravedlnosti navrácení státem ukradeného církevního majetku není pochyb, nemůže však vrácení třeba právě historických budov způsobit církvi problémy například s jejich opravou a údržbou?

My biskupové jsme přesvědčeni, že pokud bude naší jednoznačnou prioritou hlásání evangelia a život z víry, nestane se pro nás získaný majetek břemenem, které by nás zatěžovalo, ale spíše novou možností, jak toto poslání účinněji naplňovat.

Kromě toho, že jste kněz a biskup, máte rád poezii a často ji píšete i překládáte. Uvedl byste své nejoblíbenější autory?

Poezie má i v Bibli významné místo: Řeč proroků, pokladnice Žalmů, básnické biblické knihy atd. V naší české poezii máme díla, která vznikala v krutých podmínkách kriminálů, a je v nich tolik heroické svobody a nezničitelné víry i vzácné umělecké kvality. Nevím, který jiný evropský národ má podobný odkaz duchovní tvorby protrpěné až „na doraz“. To jistě zavazuje i současné tvůrce a mnozí na tento odkaz vědomě navazují. Z cizích autorů jsou mi zvláště blízcí Gerard Manley Hopkins, G. K. Chesterton, John Donne a metafyzikové i sv. Robert Southwell, jejichž poezii jsem překládal.

Vzpomenete si na to nejtěžší, co jste kdy překládal, pro co se vám nejnesnadněji hledala slova a paralely v češtině?

Ano, rád odpovím a navíc zkusím touto cestou poslat čtenářům, co se učí angličtině, úkol, jak by sami přeložili tyto Hopkinskovy verše (z poémy Zkáza lodi Deutschland, považované znalci za možná nejúžasnější náboženskou báseň 19. století). Cituji: Wiry and white-fiery and whirlwind-swivelled snow spins to the widow–making unchilding unfathering deeps. – Autor, jezuita G. M. Hopkins, i jeho básnický jazyk se zde dostávají do transu či vytržení v líčení dramatu lodi při ztroskotání. Pokud chcete svůj překlad porovnat s mým, je ve sbírce G. M. Hopkins, Svíce uvnitř, Refugium 2002, str. 64 dole. Vím, že to výborně překládal i Ivan Slavík.

Jste též autorem textů k mešním písním, k nimž hudbu zkomponoval Zdeněk Pololáník. Je víc svazující psát text k písni než báseň? Měl jste dopředu melodii a skládal k ní, nebo to bylo naopak?

Vlastní osobní poezii v pravém slova smyslu jsem nikdy nepsal. Spíše šlo o texty k písním pro liturgické využití. Petr Eben mi jednou napsal, že texty pro lid mají být „prosté a hluboké“. On sám zhudebnil čtyři texty pro Kancionál, které jsem mu zaslal, a později je převzali i bratři evangelíci do svého zpěvníku. Se Zdeňkem Pololáníkem mě už řadu let spojuje jak přátelství, tak čilá spolupráce. Můžeme se těšit na provedení jeho nové opery podle Claudelova námětu (Noc plná světla), která snad bude nastudována a provedena v jubilejním roce 2013.

Ještě k vaší otázce: Psát text pro hotovou melodii je snazší, rytmický vzorec je už dán a autor textu má dbát, aby přízvuky i délky hlásek stály na správných slabikách a notách. Pokud jako první naopak vzniká text, musí mít autor jasno, jak bude vypadat jeho vzorec, podle něhož se bude řídit skladatel. I v tom případě musí vědomě (či podvědomě) také v něm pulzovat jakási potenciální či pracovní melodická a rytmická podoba písně, kterou už zpracuje a vytvoří skladatel.

Mons. JOSEF HRDLIČKA (*19. 1. 1942 Velké Opatovice), pomocný biskup olomoucký, titulární biskup thunudrumský. Po maturitě musel pro své náboženské přesvědčení pracovat jako pomocný dělník v Adamovských strojírnách. Na bohosloví do Litoměřic byl přijat v roce 1967, studium ukončil v Olomouci a kněžské svěcení přijal v roce 1972. Spravoval pak několik farností - Moravskou Ostravu, Hoštejn, Hynčice, Maletín a Mírov, Liptáň, Pitárné, Třemešnou a Vysokou. 17. března 1990 byl jmenován titulárním biskupem thunudrumským a pomocným biskupem olomouckým. Biskupské svěcení přijal se současným arcibiskupem Janem Graubnerem 7. dubna 1990. Je děkanem metropolitní kapituly při katedrále sv. Václava, na Arcibiskupství olomouckém působí jako biskupský vikář pro pastoraci, zasedá v Komisi pro liturgii a zastává funkci předsedy Rady pro kulturu a památky při České biskupské konferenci.

Kromě teologických spisů vydal překlady duchovní poezie, např. Silná jako smrt je láska, Démant a slza, Celá krásná, Souzvuk barev, Život Mariin, Hořící dítě a jiné básně.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou