Kněz musí poznat, co farnost snese

Vydání: 2014/35 Čeští animátoři jsou velmi aktivní, 26.8.2014, Autor: Jiří Gračka

Vedle kostela tvoří ve většině farností přirozené centrum fara. O tom, jak se funkce far vyvíjela, hovoříme s pastorálním teologem a knězem Mons. ALEŠEM OPATRNÝM.
 
 
llustrační snímek Ľubo Bechný
 
Jaké funkce dnes farní budovy plní?

Fary jsou různé, faráři jsou různí, farnosti jsou různé. Bude ale dobré začít od farností, ne od far. Jsou farnosti, kde jsou farníci a farnice téměř výhradně návštěvníky kostela, víc nepotřebují a nežádají. Případně jde o farnost, kde fara vůbec není a její duchovní správce bydlí v jiné farnosti nebo v nájemním bytě. A jsou farnosti, kde se farníci neomezují na návštěvu bohoslužeb, kde jsou senioři, rodiny s dětmi, mladí lidé, schola – a ti všichni se potřebují někde ke svým činnostem scházet.

Toto pojetí fary jako centra farního života zde ale nebylo vždy…

Fary byly mnohdy až do 40. let dvacátého století ve městech obydlím faráře, kaplanů, farní hospodyně, maminky pana faráře nebo na vesnici faráře, kaplana, hospodyně a tam, kde byla farnost zároveň zemědělskou jednotkou, navíc obydlím děvečky, kočího… zkrátka byly to zaplněné objekty. A mimobohoslužebný život farnosti se odehrával zejména ve spolcích.

Kdy se to změnilo?

Změna přišla v době totality. Pro nedostatek kněží z mnoha farností vymizeli kaplani. V řadě farností ani nebylo ekonomicky únosné mít hospodyni, o ostatním „personálu“ nemluvě. Na fary byli také dosazeni nájemníci – někdy rodiny, jindy třeba hudební škola. A i tam, kde bylo na faře dost prostoru, záleželo na místních poměrech, jaký „provoz“ si mohl farář na faře dovolit, aby ho státní úřady nezbavily tzv. státního souhlasu. Rovněž farníci si mnohdy za totality rozmýšleli, zda mají být na faře bdělými spoluobčany viděni. A o spolcích a sdruženích nemohlo být vůbec řeči.

Co může dělat kněz, který chce dnes svou faru otevřít lidem?

Rozmyslet si, na co má a na co nemá síly. Nevycházet z ideálu, neopakovat jen to, co bylo možné v jiné farnosti, ale poznat, co farnost chce a co „snese“. Tedy spíš vycházet z toho, co zdravého samo spontánně roste, a čemu dát proto prostor, než se snažit realizovat své třeba velmi dobré představy, „ať to farníci chtějí, nebo ne“.

Jakou roli v takovém případě hrají spolupracovníci – do jaké míry je možné fungování přenechat dobrovolníkům a kde je kněz nezastupitelný?

Je rozdíl mezi tím, když někdo s něčím pomůže nebo začne s činností, a mezi tím, když si někdo vezme některou záležitost trvale na starost. Těch, kteří si vezmou něco dlouhodobě na starost, bývá poměrně málo. Není to jen věc ochoty, ale záleží na tom, jaké pracovní a rodinné povinnosti dotyčný má. Skutečnou pomocí jsou zejména ti, kteří se o něco starají trvale. V každém případě je kněz za provoz na faře v podstatě zodpovědný, a to také proto, že je zodpovědný za život farnosti, jenž s životem na faře souvisí. Tuto roli si nemá a nemůže s nikým vyměnit.

Problémy mohou nastat tehdy, když se některé části fary stanou veřejné až příliš – přístup tam má mnoho lidí, mohou se třeba začít ztrácet věci…

Představa, že všichni návštěvníci fary jsou andělé, by byla stejně bludná jako představa, že jsou to vesměs loupežníci. Bez určitého „provozního řádu“ a jeho dodržování nemůže fara dobře sloužit. A duchovní správce si musí rozmyslet, kolik sil má a kolik jich může zodpovědně věnovat, aby byl stanovený řád na faře trvale udržován a dodržován. Je-li fara jeho jediným obydlím, což je žádoucí, může tam být jen takový provoz, který mu umožní práci i odpočinek, soukromí i přijímání návštěv. A záleží také na stavební dispozici fary.

Jakým dalším nebezpečím je zde farář vystaven a na co by si měl dát pozor?

Kněz, jako každý jiný člověk, potřebuje určitou míru soukromí. Zajištění tohoto soukromí je věcí „provozního režimu“ na faře, jakož i knězova osobního režimu. Nikdo nemůže být bez osobních škod stále k dispozici, stále „na svém pracovišti“, stále v jakémsi multifunkčním prostoru. Kromě toho jsou lidé, a tedy i kněží různí – staří a mladí, zdraví a méně zdraví, extroverti a introverti. A tomu se také musí provoz na faře přizpůsobit. Protože povinnosti a úloha kněze se nemohou omezit jen na provoz „otevřené fary“, jsou to úkoly rozsáhlejší.

 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma, Rozhovory

Diskuse

Na faru se s úspěchy moc nechodí, Michal 26.8.2014 22:57

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay