26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kněz, dnešek a Sněm...

31. 10. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/44 Jak se stát svatým, 31.10.2006, Autor: Aleš Opatrný

Příloha: Perspektivy

Úvahy o dnešní situaci kněze vidím jako neodlučitelné od úvah o církvi. Mám za to, že situace kněze a situace církve a vztahy mezi knězem respektive církví s okolní společností se od sebe příliš neliší.

Normální či nenormální?
Vyjděme od hovorového výrazu, kterým je kněz chválen. Neznám výzkum na toto téma, ale ze zkušenosti vím, že nejčastějším oceněním kněze je charakteristika: „On je takový normální.“ Takto vyslovená pochvala ovšem klade otázku, zda není u kněze normalita něčím nenormálním. Proč by to tak mělo být? Třeba proto, že měl někdo opakovaně zkušenost s kněžími-podivíny? Nebo proto, že si lidé představují kněze jako zcela výjimečnou postavu a s úlevou pak zjistí, že je jim velmi podobný? – A jak vidí kněz sám sebe? Jako osobu „normální“ či „nenormální“? Než budeme hledat odpověď, podívejme se nejdřív na církev.
Lze říci, že jako celek toužíme po tom, abychom byli bráni ve své originalitě, která je daná křesťanskou vírou, jako normální součást společnosti. Ne někde na okraji, ani „v kleci na ukazování“. Ale tohle nám celek společnosti, jehož jsme jako církev jen součástí, příliš nedopřává. Spíš nás staví před volbu: buď být od ostatních k nerozeznání, anebo si žít svou odlišnost sami pro sebe a mezi druhé se s ní nevměšovat.

Především být služebníkem evangelia...
Žijeme ve společnosti, kde se automaticky předpokládá, že vše „nové“ je lepší než to „staré“. O autech a mobilních telefonech to zpravidla platí. Jenže víra a církev je něčím jiným. Ptejme se tedy, zda křesťanství patří mezi skutečnosti staré, nebo nové. I pro ty, kdo o něm skoro nic nevědí, je to věc stará. Mají v mnohém pravdu. Křesťanství je staré dvě tisíciletí, v naší zemi je přítomno víc než tisíc let. Ve svých stavbách, ve výtvarném umění, v úctě ke klasickým teologickým spisům projevuje církev silnou vazbu na minulost. Poselství evangelia však není určeno minulosti, ale konkrétním lidem, kteří žijí právě v této určité době. I když společnost vidí křesťanství, církev a kněze jako skutečnost, která patří především minulosti, musí být evangelium hlásáno a žito vždy jen v přítomnosti. Má ovlivňovat a obohacovat život lidí dnešní doby. Ta ale žije do značné míry jinými idejemi a tématy, než jsou ty evangelní. Je pochopitelné, že si každý křesťan, tedy i kněz, může proto připadat jako relikt minulosti žijící v současnosti. Čili jako jistým způsobem „nenormální“ – lišící se od „normy“, kterou bývá průměr. To ovšem není pro všechny příjemné a přitažlivé.
Kněz tedy žije, podobně jako církev, ve zvláštní situaci. Má-li být plnohodnotným křesťanem, musí být skutečně služebníkem evangelia, žitého a předávaného v tradici církve. To je ovšem pro tento svět do velké míry minulostí, která ho příliš nezajímá. Nebo se stane člověkem natolik souznějícím s přítomností, natolik poplatným zásadě „jen nové je dobré“, že mu toho z evangelia moc nezbude.
K tomuto napětí lze přistupovat různě. Kněz se může plně ponořit do služby křesťanům tak, že postoj okolního světa takřka nevnímá. Nebo se může postavit do téměř totální opozice vůči okolnímu světu, a tím s ním ztratí kontakt, tedy i možnost a schopnost evangelium sdílet. Může se také stát „konzervátorem minulosti“, který bude ctěn asi tak, jako dobrý odborník na staré oděvy, které si lidé prohlédnou v muzeu, ale sami je nosit nebudou. Je ovšem také možné dát se na zcela opačnou dráhu. Vyjít dnešku zcela vstříc a evangelium si ponechat jen jako ozdobu pro zvláštní příležitosti.

Cesta k autenticitě
Rozumný člověk pochopí, že žádný z popsaných extrémů není dobrým řešením. Ale co je tedy východiskem pro život kněze dnes? Obrazně řečeno, kněz by neměl být ani archeologem, který se stará jen o to, co leží v minulosti, ani prodejcem nejnovějšího zboží rozmanité kvality. Měl by být dobrým správcem studny, kterou dnes a v tomto světě stále prohlubuje a dodává z ní živou vodu potřebným. Je-li při tom všem veselý nebo vážný, zábavný nebo nudný, není příliš důležité.
Je ovšem zlé, je-li přitažlivý, příjemný, ale o studnu valně nedbá, nebo si počíná tak, že se o dobré vodě skoro nikdo nedozví. Tímto obrazem chci vyjádřit, že kněz má usilovat o uskutečňování toho, co řekl Ježíš – dobrý pastýř, dávající život za své ovce: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“ (Jan 10,10). Ježíš měl tento život sám v sobě (Jan 1,4), kdežto kněz ho od Ježíše v evangeliích, ve víře, ve společenství církve a ve svátostech stále přijímá, aby z něj žil a předával ho dál.
Znamená to tedy, že kněz opatruje a zprostředkovává něco, co považuje za více než důležité pro přítomnost i věčnost, a přitom může vnímat, že je ve světě outsiderem. To je dost těžké a ne každý se tomuto pocitu vystaví a nese ho jako nezbytný rys, daný jeho rolí a situací světa. Ale je to cesta k autenticitě, která je pro věrohodnost kněze i pro jeho zdravý osobní život nezbytná. Snahy o úniky z této situace jsou dost časté, ale vlastně nečestné. Sněm postrádal hlubší

analýzu současnosti
Nakonec několik poznámek ke Sněmu. Domnívám se, že poměrně malá pozornost, kterou mu kněží věnovali, má – mimo jiné – následující příčiny. Většina z nás kněží žije zejména aktuálními starostmi a každodenními úkoly. Někdy proto, že na jiné otázky nezbývá čas ani síly, jindy proto, že se něčím jiným takřka programově nezabýváme. Téměř každý kněz (jako ostatně téměř každý člověk) je schopen mluvit o denních obtížích – a o ideálním stavu, který by jistě uvítal. Dříve nebo později asi zjistí, že mluvit o obou tématech je sice možné, ale ke změně situace to mnoho nepřispěje.
Sněm se ve svých přípravných i závěrečných pracích jen občas a nepatrně zabýval hlubší analýzou současnosti. Autoři textů i účastníci sněmovních kroužků se mnohem víc uchylovali buď k chválení či kritizování existujícího, nebo k popisování a vyžadování ideálního. To ale ke změnám nevede, často při tom „šustí papír“ a nevoní skutečný život. Myslím, že se tu odráží situace celé katolické církve v Evropě, jak ji výstižně popsali např. francouzští biskupové ve známém dopise věřícím: Jako katolíci toužíme po světě, který odešel nebo odchází, protože jsme se v něm uměli pohybovat. Vzniká mnoho nového, prakticky nový svět, se kterým nemáme zkušenost, trochu se ho bojíme a nevíme, jak s ním skloubit to, co umíme. Proto pošilháváme po tom starém a známém.
Poznávání skutečnosti, která není ani jen temná, ani jen zářivá, ale většinou jiná, než bychom ji chtěli mít, není ještě budováním tohoto nejlepšího v životě církve a v životě kněze. Ale bez hlubších sond (nejen zkušenostních nebo sociologických popisů!) se asi neobejdeme. Zatím poslední hlubokou reflexi života kněží u nás kdysi provedl a formuloval P. Jan Evangelista Urban OFM ve svých promluvách během známých teologicko-pastoračních kurzů (před dvěma roky znovu vyšly tiskem). To ale bylo v letech 1968–1969! Na evropské úrovni je zde k dispozici široce založený výzkum života kněží Priester 2000, uskutečněný vídeňským profesorem Paulem M. Zulehnerem. Bez obou pramenů se Sněm ve své přípravě i uskutečnění bohužel obešel, natož aby se pokusil o sondu vlastní!

Hledá ten, kdo ví, že mnohé neví...
Stále dokola mediálně přetřásaný celibát není opravdu tím hlavním, natožpak jediným problémem života kněze. Zásadnější otázkou je jeho sebepochopení, jeho sociální status a jeho autentické i nepatřičné role, a to jak v celé společnosti, tak i v církvi. To jsou komplexní otázky, které zahrnují teologii, sociologii, psychologii, ale i obyčejné problémy, jako je zajištění všedních a nezbytných potřeb každodenního života.
Církev (nejen ona!) profiluje kněze, kněží (nejen oni!) profilují církev. Myslím, že je proto třeba dál a dál poznávat, promýšlet a snažit se porozumět světu, životu a evangeliu. Za nejméně důvěryhodné považuji osoby, které tvrdí (nebo se tak tváří), že vědí přesně a jasně, co je třeba dělat, aby církev dnes prosperovala a měla dost schopných a osobně šťastných kněží. Kdo ví, že mnohé neví, ten snad bude hledat a zkoumat.

Autor přednáší na Katedře pastorálních oborů a právních věd KTF UK v Praze. Mezititulky redakční
P.S. Rádi zveřejníme ještě další příspěvky od věřících i duchovních (rovněž i biskupů) na anketní téma – postavení kněze v naší současné společnosti.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou