Vydání: 2008/33 Srpen 68 - zásadní zlom i pro církev, 12.8.2008

Příloha: Doma

Kristýnka s Downovým syndromem chodila devět let do běžné základní školy. Ve Školní ulici ve Štětí chodila do tříd, kde byl plný počet žáků.
Jsem učitelka; celý život jsem učila první a druhou třídu, číst a psát jsem naučila kolem pěti set dětí. V roce 1998 mě pan ředitel požádal, jestli bych si do první třídy nevzala Kristýnku, holčičku s Downovým syndromem – dcerku naší paní učitelky. S dětmi jakkoli postiženými jsem neměla zkušenost, ani kvalifikaci. Přesto jsem se rozhodla si ji k 27 dětem vzít.
Netušila jsem, jak se k ní budou ostatní děti chovat, ale věděla jsem, že hodně záleží na mně. A opravdu, Kika se stala rozmazlenou a všemi opečovávanou spolužačkou. S dětmi nebyly problémy. Když samostatně pracovaly, věnovala jsem se Kice.
Problém nastal, když jsem před první třídní schůzkou v říjnu zaslechla na chodbě dvě maminky: „Jak dlouho bude mezi našimi dětmi ten blbeček?“ Rozklepala se mi kolena a uvědomila jsem si, že jakmile tuto otázku někdo pronese ve třídě mezi ostatními rodiči, snadno se přidají. A co potom bude s Kristýnkou?

My se máme, vzájemně si pomáháme
Rodiče jsem do třídy ještě nepustila, sedla si ke stolku a v slzách prosila Pána Boha o pomoc. A pomoc přišla! Po přivítání jsem všem rodičům poděkovala za to, že vzorně vychovali svoje děti, které mezi sebe Kiku přijaly a ve všem jí pomáhají a berou ji, jako kdyby byla zcela zdravá. Také jsem zdůraznila, že nikdo z nás neví, kdy se v naší rodině narodí ne zcela zdravé děťátko. Velmi se mi klepal hlas, i hodně maminek si utíralo slzy.
V kolektivu těchto dětí Kika zůstala pět let a já prvně v životě došla s dětmi do 5. třídy. Vyhráli jsme televizní soutěž My se máme, vzájemně si pomáháme. Šest dětí (losovali jsme, kdo pojede do Prahy), Kika a já jsme vystupovali v programu, který uváděl Petr Vacek.
Protože Kristýnka musela chodit do školy devět let, vrátily jsme se spolu do 4. a 5. třídy a totéž jsme si zopakovaly ještě jednou. Kika byla na mne citově velmi vázaná, proto jsem tyto třídy absolvovala s ní. Bylo to krásných, ale náročných devět let. Nikdy se nestalo, že by se Kice někdo posmíval nebo jí ubližoval – i když je dost malá a špatně mluví. Naučila se psát, číst a počítat na kalkulačce. Kromě toho se věnuje výtvarné výchově, hře na flétnu, velice dobře plave a lyžuje.

Ruce se nám chvěly
Při slavnostní školní akademii, kdy se deváťáci loučili se školou, jsem byla já a Kika vyzvaná, abychom přišly mezi ně na jeviště. Procházely jsme středem zaplněného sálu – seděli tam rodiče a hosté. Držely jsme se za ruce, na jevišti mi žáci poděkovali, co jsem pro ně a Kiku udělala, a předali mně i Kice kytici. Já jim pak za nás obě poděkovala, že nikdy na svou spolužačku nezapomněli. Léta s Kikou obohatila můj život a život všech dětí kolem ní. Za to vše mohu jen děkovat Bohu, protože to se ne každému učiteli poštěstí.
JARMILA BLAHOŠOVÁ, Týnec nad Labem