Ke slavnostní liturgii patří indiánská čelenka

Vydání: 2009/3 Hlad ve třetím světě, 13.1.2009, Autor: Antonín Randa

Těžko říci, kolik se v rožňavské diecézi nachází ekvádorských vlajek, ale jedno je jisté: v předsíni fary v Jelšavě jedna visí. Patří P. Petru Havranovi, který si ji přivezl jako vzpomínku na dvanáct let své misijní práce v této jihoamerické zemi. A že je na co vzpomínat...

V Ekvádoru prý dodnes žijí kmeny, které odmítají jakoukoli civilizaci. Je to pravda?

Ano, například Waoranis. Ti jsou dodnes hodně divocí. Pamatuji si, že je chtěl někdy kolem roku 1988 navštívit jeden biskup s řádovou sestrou. Nemohli k nim přijít hned, a tak nad kmenem létali vrtulníkem a biskup s nimi hovořil přes megafon. Házel jim oblečení, sladkosti, zkrátka snažil si je získat dárky. Když se to opakovalo vícekrát, biskup řekl pilotovi, ať sestoupí, vyloží je a druhý den pro ně přiletí. Pilot poslechl, sestoupil a biskupa s řeholní sestrou vysadil. Když pak pro ně druhý den přiletěl, našel je mrtvé.

Tomu říkám pastorační návštěva...
Nový biskup už to ani nezkoušel. Možná že se k nim časem někdo dostane, ale půjde to pomalu. Já pracoval v kmeni Shuar a tam byla dřív situace podobná.

Kdo jsou vlastně obyvatelé Ekvádoru? Indiáni?
Ano, ale není to jeden kmen. Je jich víc. Rozdíly jsou mezi nimi poznat v oblečení, kultuře i ve způsobu obživy. Jedni pěstují rýži a kukuřici, jiní mají dobytek nebo se třeba věnují řemeslům. Indiáni kolem hlavního města Quito žijí většinou z toho, že prodávají své výrobky turistům. V pralesových částech je to zas tak, že muž jde ráno do pralesa zabezpečit potravu rodině, žena pracuje na poli a stará se o domácnost. Indiánů je v Ekvádoru kolem 45 procent, zbytek jsou colonos, tedy kolonizátoři. Místní jim tak říkají, i když jsou v Ekvádoru již od devatenáctého století.

Kde jste působil předtím, než jste se jako misionář dostal do Ekvádoru?
Pocházím ze slovenského Hronského Beňadika, ale bohosloveckou fakultu jsem studoval v Litoměřicích. Vysvěcen jsem byl roku 1983 kardinálem Tomáškem a pak jsem byl kaplanem v Turnově, kde jsem čekal na příležitost, jak se dostat za hranice. Ta přišla, když jsem se seznámil s jedním věřícím lékařem. Spřátelili jsme se a on mi slíbil, že mi pomůže vycestovat. Jednoho dne mě pozval do ordinace, sestru poslal pryč a zůstali jsme tam jen sami dva. Vložil papír do psacího stroje, napsal mé jméno a příjmení a postupně vypisoval různé choroby, kvůli kterým jsem si mohl nárokovat vycestování k moři. O měsíc později mi přišla odpověď, že mohu odjet na zdravotní zájezd do Itálie. Z něj jsem se pak nevrátil.

Řekl jste někomu, že v zahraničí zůstanete?
Nikomu. Jen ministrantu Jirkovi, který jel na zájezd se mnou, jsem dva dny před odjezdem domů prozradil, že se nevrátím, a požádal jsem ho, aby to vysvětlil mým rodičům. Byl překvapený.

Neřekl jste to ani rodičům?
Ne, neřekl jsem jim to. I tak byli rodiče zaskočení, protože zdravotní zájezd zasahoval do termínu svatby mého bratra.

Psali jste si potom?
Ano. Zajímavé bylo, že si Státní bezpečnost přes čtyři roky myslela, že jsem v Itálii, a ne v Ekvádoru. Vždycky jsem totiž napsal dopis do Itálie, do Ústavu sv. Cyrila a Metoděje, kde vyměnili obálku a poslali můj dopis s italským razítkem.

Co jste v prvních dnech v Itálii dělal?
Už doma jsem věděl, že chci odjet na misie do Ekvádoru. Byl jsem ještě bohoslovec, když jsem se na všem domluvil se salesiánem Janem Šutkou, jenž je v Ekvádoru považován doslova za misionářskou legendu. Ten zařídil, že mi do semináře přišel dopis od ekvádorského biskupa, který vyjadřoval souhlas s tím, abych do Ekvádoru přijel. Nejprve jsem tedy zůstal v Římě a jen čekal, až se vyřídí povolení pro vstup do Ekvádoru.

Jaké byly začátky v Ekvádoru?
Nedá se říci, že by mě něco vyloženě překvapilo. Byl jsem odhodlaný, couvnout se nedalo, jen bylo důležité naučit se řeč. První čtyři měsíce jsem strávil v salesiánském domě, kde přespávali salesiáni, kteří byli například na cestách. A tak, jak přicházeli a odcházeli, jsem poznával, s kým budu v budoucnu pracovat. Pravidelně jsem koncelebroval, i když jsem španělsky neuměl. Jednou mi biskup řekl: poslouchej, Petře, je potřeba, abys chodil sloužit mše k sestrám dominikánkám, protože nikoho jiného nemám. Posadil mě vedle sebe do auta a řekl, ať dávám pozor na cestu, protože zítra už pojedu sám. Utěšoval jsem se, že texty ke mši zkrátka jen přečtu, kázání nebude a pár starých sestřiček bude rádo, že mají kněze. Druhý den ráno jsem tedy přijel, vešel jsem do takové malé sakristie, jdu k oltáři, pokleknu u svatostánku, otočím se, podívám se na sestřičky a místo starých hluchých řeholnic vidím plno šestnácti až osmnáctiletých novicek. To víte, že jsem se začal potit a trochu i třást. Chodil jsem k nim pak tři měsíce a matka představená mě tehdy naučila hodně slovíček. Ukazovala na předměty a vyslovovala jejich jména. Když biskup viděl, že už umím jednoduché věty, řekl: Dost, to stačí – potřebuji tě na faru. Koupil mi letenku a odletěli jsme spolu do mé první farnosti. Měla čtyřicet filiálek.

Překvapili vás indiáni nějakými zvyky?
Indiáni jsou jiní v tom, že člověka berou doslovně. Když po mně něco chtěli a já jim řekl, ano, zařídím to, a ono to pak třeba nešlo, pociťovali to velice tvrdě, jako obrovské zklamání. Lepší bylo říkat „pokusím se“, pokud jsem si nebyl stoprocentně jistý. Také jsem si musel zvykat na to, že návštěvy jsou hoštěny nápojem zvaným čiča. Ten se dělá tak, že se ženy posadí okolo velkého hrnce a přežvýkávají v ústech juku, kterou do něj plivají. Když je hrnec plný, dá se vykvasit, a tím nápoj vzniká. Pokud se někomu při pomyšlení, jak se nápoj vyrábí, udělá zle, indiáni se urazí a nedají mu ani najíst.

Jak vycházeli indiáni s colonos?
V naší provincii bylo soužití dobré. Bílí si běžně brali indiánky a naopak.

Jak vypadalo vyučování ve školách?
Do škol se chodilo v uniformách, každá škola měla svoji, takže nebylo poznat, že je někdo z chudé, nebo z bohaté rodiny. Pro Shuary žijící v indiánských osadách zařídil vyučování již zmíněný Janko Šutka. V hlavním městě provincie seděl u salesiánského rádia hlavní učitel, který byl vysílačkou spojen s pomocným učitelem v indiánské osadě. Kolem něj byli shromážděni žáci, na stole měli rádio dobíjené přes autobaterii, a co hlavní učitel přes rádio povídal, to pomocný učitel psal na tabuli – tak se vyučovalo. Janko Šutka vymyslel Shuarům i písmo a dnes je do shuarštiny přeložena dokonce i Bible.

Kolik lidí jste míval na bohoslužbách?
V Ekvádoru žije 95 procent katolíků. Když jsem někam přijel, do kostela přišli prakticky všichni. I když mi hodně pomáhali katecheti, než jsem všechny vyzpovídal a zkontroloval, zda přípravy na křest či biřmování probíhají v pořádku, bylo před půlnocí. Teprve potom začala mše a kostel byl přitom plný.

Jak jste se do filiálek dopravoval?
Někam se dalo dojet autem, ale většinou jsem jezdil na koni. Anebo pěšky.

Takto cestoval i váš biskup?
Ano. Vzal si do ruky hůl, batoh na záda, kraťasy a vyrazil.

Jaké úctě se u indiánů biskup těšil? Nebrali ho spíše jako nějakého guru?
Úcta byla myslím přiměřená. Určitě ne taková, jakou má třeba náčelník. Ale když biskup sloužil slavnostní mši, brával si místo mitry indiánskou čelenku.

Proč?
Tak to zkrátka bylo. V té chvíli byl biskup ten „nejvyšší“, byl to určitý projev úcty. Velcí náčelníci čelenky nosili, ale tahle nebyla ta veliká s péry, byla spíše menší, jednoduchá.

Jak prožívali v Ekvádoru Vánoce?
V Ekvádoru je stále teplo, takže tam sníh neznají. Ale jinak prožívají Vánoce velice tradičně. Za vesnicí si postaví betlémskou jeskyni, jdou k ní pak v průvodu a děti dělají andělíčky. Zdobí i stromečky a dávají si dárky, většinou praktické, jako oblečení, boty a podobně.

Pojí se k Vánocům i nějaké tradiční jídlo?
Typické je opečené morče s rýží. To je slavnostní jídlo, které jsem však měl dennodenně, protože mě při návštěvách chtěli všude pohostit tím nejlepším. A tak jsem to někdy míval ke snídani, k obědu i k večeři.

A vánoční písně?
Mají je také, ale v osobitém pojetí. Například při zvolání „Duchu Svatý“ volají: „Přijď! Přijď!“ nebo při slovech „vyhodíme ďábla“ kopou nohama. Indiáni používají často i bubínky. Vzpomínám si, že jsem jednou dělal v indiánské farnosti záskok. Najednou, bylo tři čtvrtě na pět ráno, slyším třískot, tamtamy, bubny... Lekl jsem se a nevěděl, co se děje. Vtom přiběhl jeden chlapec a říká mi: Pane faráři, vstávejte, zapomněli jsme vám to říct, v pět je mše. Tak jsem tam doběhl, byla ještě tma, jen svíčky svítily na oltáři a oni si kolem nich posedali. Pak byla snídaně a v sedm hodin škola.

Jak dlouho jste v Ekvádoru byl?
Dvanáct let. V roce 1997 jsem se vrátil na Slovensko; rodiče už byli staří. Zkrátka, řekl jsem si, že už to stačí a budu pracovat doma.

Když jste se vrátil, nebyl to pro vás kulturní šok?
Ani ne. Spíš jsem si nemohl zvyknout na zimu. V Ekvádoru jsem nevěděl, co zima je. Tam je stále léto. První zima na Slovensku byla nejhorší. V místnosti bylo dvacet pět stupňů, a mně bylo chladno. Tehdy jsem si říkal, že se snad vrátím zpět.
Jiné bylo i církevní prostředí, ne?
Tady člověk odslouží mši, vyzpovídá a víceméně čeká, kdo k němu přijde. Když chci k někomu na návštěvu, musím se dopředu ohlásit. V Ekvádoru to bylo jedno. Tam se dalo jít kdykoliv kamkoliv.

Jiný kraj, jiný mrav...
A jiná pevnost víry. Vzpomínám si, jak se v době dešťů v jedné filiálce sesouvala půda a zavalila jakousi ženu. Sloužil jsem za ni mši a na konci mi lidé říkali – pane faráři, po závěrečné modlitbě půjdeme průvodem se svátostí k místu sesuvu. Tam uděláme akt posvěcení, aby se půda více nesesouvala a nikoho už nezabila. Říkal jsem jim, že se mi to nezdá, že bude zase pršet a půda se bude sesouvat znovu. A oni – že prý když se posvětí, sesouvat se nebude. Poslechl jsem je tedy a udělal to tak, jak říkali. Dny pak plynuly a po čase jsem se potkal s tamním katechetou, který se obřadu posvěcení také zúčastnil. Byl jsem zvědavý, co mi o sesuvech půdy řekne. „Nespadl ani kamínek,“ hlásil mi pyšně a já jen kroutil hlavou. Inu, lidé mají někdy silnější víru než jejich farář.



P. Peter Havran, narodil se 19. 1. 1955 ve slovenské Nové Bani. V letech 1978–1983 studoval na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, vysvěcen na kněze byl 26. 6. 1983 v Praze. Působil jako kaplan v Turnově a jako misionář v Ekvádoru. Od roku 1999 je farářem v Jelšavě na Slovensku.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay