Ke knězi si chodí pro radu i pro pomoc

Vydání: 2004/7 Jak vést děti k víře, 8.9.2004, Autor: Václav Prokůpek

O ČESKÉ MENŠINĚ V RUMUNSKÉ TRANSYLVÁNII
Dobrodružná krajina začíná v rumunské vesničce Metes v Transylvánii, kde žije i početná česká komunita. Příroda, oblečení, chování, vše je zde jiné. I chaloupky takové pěkně přikrčené. Mají vysoké klobouky, nejsou však pokryté došky ani šindelem, jsou jen z větviček. Komínová revoluce, kterou máme u nás už dvě stě let za sebou, sem ještě nedorazila, proto jsou střechy tolik převýšené, tlačí se jimi ven kouř.


Připadáte si zde jak v jiném světě, když slyšíte libozvučnou češtinu. Z tří set místních obyvatel se jich k české národnosti hlásí přes dvě stě. Žijí ve skromných podmínkách, ale ve srovnání s českou komunitou v rumunské oblasti Banátu se jim velké pomoci od krajanů nedostává. Přesto si zachovali nejen svůj jazyk, ale i tradice. Místní chloubou je katolický kostel, ve kterém se slouží mše v češtině i rumunštině. Také místní evangelíci, většinou německé národnosti, se mohou pochlubit pěkným svatostánkem.

"Žijeme zde v pospolitosti a nehádáme se. Nezáleží přece na tom, zda je někdo křesťan, evangelík, Rumun, Čech, Maďar, či Němec," tvrdí místní katolický kněz Jan Walach, jehož rodina pochází z Břeclavska. Vzápětí asi pětapadesátiletý muž pokračuje: "Ještě můj děda měl v Břeclavi truhlářství. Naše rodina uprchla do Rumunska kvůli obavám z nacismu. Začali jsme tady od nuly a stejně jako většina starousedlíků jsme zvyklí žít skromně. Těžko byste tady hledali člověka hromadícího majetek." Při nedělní mši mají v obci Metes plný kostel. Jak by ne, vždyť tento svatostánek je nejen místem bohoslužby, ale krajané zde také spolu mohou pohovořit o každodenních problémech ve své mateřštině.

NÁBOŽENSTVÍ JE POVINNÉ
Chodí sem i Viktor Trkal, učitel, který vede mateřskou školu, kde se pochopitelně vyučuje i náboženství. Tento předmět je podle nových osnov rumunského ministerstva školství povinný. "I v dobách, kdy v Rumunsku vládl tuhý totalitní režim, zde lidé chtěli, aby se jejich děti učily základům křesťanství. Víra je držela nad vodou v těch nejtěžších chvílích. Děti tu umějí stejně dobře česky i rumunsky," tvrdí lektor, kterého neplatí ministerstvo školství, ale sami starousedlíci, protože jinak náboženství vyučují pravoslavní popové. O školu se stará správní rada složená z rodičů dětí.

Česká menšina se sice nemůže pochlubit tak velkorysou pomocí ze své vlasti jako třeba místní Němci, ale nezastírá, že za každou korunu, která přijde z jejich vlasti, jsou velmi vděční. Kostelík v obci Metes totiž spíše na první pohled připomíná obrovskou pevnost, což tamní kněz popisuje slovy: "Nedivte se, to všechno má svůj smysl i tradici. Když bylo lidem nejhůře, shromažďovali se za opevněnými zdmi našeho kostelíku a bránili ho před loupeživými bandami Tatarů a poměrně nedávno i před vojáky zběhlými z profašistické rumunské armády." Ostatně, v živé paměti tady ještě mají, jak přes obec prchala i armáda věrná diktátoru Ceaucescovi a jak začala rabovat přilehlé vesnice. Všichni starousedlíci, nejen ti, co se hlásí k české národnosti, se ukryli za zdmi kostela. "Chrám Páně, to je pro lidi něco velmi posvátného a znamená to pro ně i jakýsi pocit jistoty a bezpečí. Zde prožívali rozhodující chvíle svého života," tvrdí kněz Jan Walach.

BEZ VÍRY BYCHOM TADY NEVYDRŽELI
I v jednom z větších transylvánských městeček - Bihoru narazíte na Čechy, plynule hovořící jak česky, tak i rumunsky a anglicky. Žijí zde hlavně díky turistickému ruchu, vydělávají pronájmem pokojů, přípravou místní velmi dobré a zdravé stravy. Každou neděli chodí do místního kostela, kde se slouží mše, jak v rumunštině, tak i v maďarštině a němčině. Do místního křesťanského spolku Čechů, čítajícího asi dvě desítky členů, dochází také kněz z již zmíněné obce Metes. "Snažíme se dodržovat tradice po předcích, večer si předčítáme z Bible a mluvíme o ní s knězem Janem," vypráví o životě malé komunity Jiří Mailer, kterému je přes osmdesát a má v živé paměti, jak se ještě v Čechách, konkrétně u Kolína, účastnil se svými rodiči a prarodiči procesí.

"Nebýt toho, že jsme si uchovali svoji víru, asi bychom tady nemohli žít a museli se vrátit do Čech, odkud utíkali naši dědové," tvrdí Jan Lukeš z Bihoru, soukromě hospodařící rolník. "Pro rady si chodíme do kostela ke knězi, on je naším zpovědníkem, rádcem i spolupracovníkem. Úcta k tradicím i Bohu nám velí velebit půdu, která nám byla přidělena. Hospodaříme zde sice ve skromných podmínkách, ale naše mléko je vyhlášené po celém okolí." Se svým životem je spokojen: "Nestojím o přepych. Proč taky! Moji rodiče se oba dožili sta let." A jaký je podle něj recept na dlouhověkost? "Nepřejídáme se, nepijeme alkohol a nejezdíme do velkého města."

Katolický kostel v obci Metes připomíná pevnost.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 25 19. – 25. června 2018

Chudoba hrozí pětině mladých lidí

Pětinu mladých lidí v Česku, což je asi 300 tisíc, ohrožuje chudoba. Vyplývá to z průzkumu, který pro Charitu ČR a Českou biskupskou konferenci zpracovala agentura Median.…

celý článek


Pane, nauč nás modlit se

Aktuální téma Katolického týdeníku se z různých úhlů věnuje modlitbě a jazyku. Skrze oboje bychom měli duchovně růst. Pro sebe i pro ty, které máme rádi a kterým sloužíme.

celý článek


Do Panamy k Jezulátku

Jaké to bude v Panamě? Setkání mládeže s papežem se tam sice uskuteční až příští rok, ale vedoucí Sekce pro mládež P. Kamil Strak začal minulý týden přípravy přímo…

celý článek


Italové si vždycky nějak pomohou

Diplomat a bývalý arcibiskup Trenta (Tridentu) LUIGI BRESSAN nedávno navštívil Prahu spolu se stovkou obyvatel severoitalského horského regionu v údolí Valle di Ledro. Přijeli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay